Daniel Král

Tak už mi zvoní hrana…
Jednoho rána
ani se tomu nedivím…

Utopen v moři vin
jsem stín
jsem duch…

Tolik bych chtěl
ještě dýchat vzduch…

Napít se
dobrých vín…

Ale už jsem stín
co mu zvoní hrana
jednoho rána…

Vítr honí mraky po obloze…

Slunce nevidím.

Šedý den…

Stromy vzpínají se k nebi
čekají…

Stejně jako já…

Na paprsky, které zahřejí

a

zaženou stíny
noci…

Tisíckrát
modlil jsem se
aby
mi Bůh odpustil…

Tisíckrát
se ještě modlit budu…

Abych
usnul večer
a
pak se ráno probudil…

Šel se projít k řece
abych žil…

Mrazivá noc…
hvězdy visí na obloze
a měsíc
ticho
křičí

Spánek nepřichází…
Už zase
schoulen v klubíčku
nicoty

Uvězněn uprostřed temnoty
bojím se, že
nevyjde slunce…

Jsem déšť
a
prším slova…
Padají ze mne
zas
a
znova
do kaluží vět…

Jsem déšť
a
hasím svět,
který beznadějně hoří…
padají kapky vět
já
chci se vrátit zpět
a
stékám směrem k moři…

Jednoho rána se probudím
a
slunce bude svítit jinak
jasněji

A
nebe modřejší bude
i
ptáci budou zpívat
krásněji

Bude to už jiné ráno
ráno plné
naděje…

Sedím na břehu řeky
a voda plyne…

Až někam
za obzor…

Průzračná a chladná…

Bere sebou bolest mou
i vzdor…

Les je tichý chrám
Všechny pěšiny
v něm
znám

Jdu vstříc naději
zítřejší
Ve svých stopách nechám
smutky
včerejší

Les je tichý
chrám…