*Dobré dvě minuty nejsme ani jeden schopen promluvit. Až pak se mi Pavel odvažuje říct: „To je ona, mami, má Elena. Jak se ti libí?“ A já mu stejně uhrančivým hlasem odpovídám: „Nemohl sis vybrat lépe.“ Když mi Pavel to samé dává najevo povzneseným mrknutím, těší mě to o to víc. Právě oba vstupujeme do další životní etapy.
*Po přestupu do nádherné limuzíny se Pavlova vyvolená okamžitě dává do jízdy a na každém rohu jí ostatní vozy dávají přednost. Tato zdvořilost ze strany druhých se nám vyplácí – netrvá to dlouho a mě a syna čeká další milé překvapení. Hned po jedné z dalších hlavních silnic se dá dojet k restauraci, u níž se nachází na první pohled nenápadný obchůdek se suvenýry. Až teď mi to dochází, vždyť Pavel má dnes svátek, málem bych na to dočista zapomněla. Avšak ještě zavčas stačím chybu napravit – hádejte díky komu? Ano, opět na tom mají podíl limuzína a Pavlova přítelkyně . Poté, co si Pavel jeden suvenýr vybere a společně všichni krátce poobědváme v restauraci, je načase spěchat dál. Na náměstí se přece právě koná onen slavnostní sraz přátel všeobecného veselí. Místní se tu dobře baví a vycházejí novým návštěvníkům ochotně vstříc. Nějaký stařík právě rozmlouvá s jistým řidičem kamionu. V žertu se baví o tom, jak se vozy v průběhu let neustále mění, že je to docela pr…. (to samozřejmě míní pouze v jemném žertovném nadhledu).
*Tuto pasáž nebudu dopodrobna rozvádět, aktuálně řeším jiné radosti: Pavel s Elenou to společně chtějí roztančit na parketu (hudba začíná právě znít, a jaké překvapení, zrovna hrají Pavlovu oblíbenou píseň!!!), načež já zas spěchám k nedaleké rozkvetlé třešni. (Další příjemný paradox – pod ní je právě přítomen můj dávný přítel z dětství, jenž mi nikdy nebyl tak úplně lhostejný!!!) Náhle se cítím jako v sedmém nebi, ona malá překvapení neberou konce. Ondřej mé city opětuje a ubezpečuje mě, že nic není nemožné, že to krásné opojení určitě jen tak rychle nepřejde, a že by by lo skvělé uspořádat nějakou společnou cestu.
*A zase stačí tak málo a já a můj syn zažíváme nové vzrušivé opojení. Tedy spíš já, Ondřej do mě pere jednu galantnost za druhou. Pak se mu komplimenty podaří nečekaně zakončit a je to tady – jeho rty od mých už nedělí ani těch pár centimetrů.
*Za jedno ráno toho na mě je jako za celý uplynulý týden. Najednou chci z tohohle místa někam vypadnout, jsem ráda, že to je tak snadné. Ondřej ve mně probouzí rozkoš: ladně mě přenáší do limuzíny, dál svléká pohledy a začíná hladit. Pak se spolu vydáváme na cestu, a naopak je to kamion, kdo nám vždy ochotně uvolní místo, když potřebujeme jet dál. Pavlovi a Eleně však naše odloučení nevadí, dále spokojeně tančí na pódiu. I oni za své taneční kreace zažívají zasloužené ovace. Dokonce i policejní složky, které z povzdálí dohlížejí na pořádek, se neudrží a dle páru „nanečisto“ zkou&scar on;ejí několik „tanečních objížděk“.
*A mezitím v limuzíně Ondřej ke mně promlouvá: „Tak nádherná, tak moc jsi nádherná!“ Velmi ráda a ochotně se namáhám s podobnou odpovědí, za to mi ten můj bonvián opravdu stojí, vždyť jsem stejně jako on slušně vychovaná a něco takového mi činí potěšení. To pozvolna narůstá, zničehonic dochází benzín, takže nezbývá, než dojet ke kraji vozovky a vyčkávat, co pěkného nastane dál. Onen krasavec a šarmantní milovník v jednom – Ondřeje už vážně nelze jinak nazvat – mi v tom ochotně vychází vstříc. Na pomoc si zve vlastní spřátelené touhy „z oblasti vášní“, aby mi jejich prostřednictví ;m během neskutečně dlouhých minutových vteřin předvedl, jaký že je to velký přeborník v laskavých polibcích.
*Zkrátím to (i když přiznávám, že velmi nerada). Mezitím, co probíhá „mé autokempování“, Pavel stačí udělat mnohem ušlechtilejší čin: prstýnkem Eleně stvrdí svou oddanou věrnost, jejímž svědkem se stává jeho nejlepší kamarád Jan. A já tak alespoň vím, že si o něj nemusím dělat starosti, že se dostal do správných rukou. To vše se dozvídám na této proslulé silnici, které v duchu začínám přezdívat silnice Života. To ale ještě netuším, jak moc těm slovům budu následně vděčná.
*Do pěti minut nám volá Pavlův kamarád a jako správný „milovník jaderných motorů“ nám grátis posílá několik kapek benzínu. S jeho pomocí znovu nahodím motor a se svým milým pokračujeme dál v jízdě. Cestou narážíme na několik svých, rovněž zamilovaných „vrstevníků“, kteří se podivují té naší „vrčivé parádě“, my si z nich však nic neděláme (jako by jim Pavel dal echo, že okolo nich budeme v oné nablýskané limuzíně projíždět).
*I přesto nemám šanci dojet příliš daleko, zase pouze jen k oné křižovatce, na níž mě a mého syna právě toliko okouzlily Elena a tato limuzína. Jedna taková, zato nebeského ražení, tam opět stojí, jako by čekala, až se k ní přiblížím „na dotek.“ Jenže ona tam nestojí jen tak nazdařbůh, stejně jako ony dvě osoby: na první pohled nenápadný mužíček a vedle něj pohledná žena, oba zastávající role andělů. O čemsi vášnivě hovoří. Ukazuje se, že tam mají zcela oprávněný důvod býti přítomni a navzájem si vášnivě natřásat vlasy, na zemi před nimi se totiž cosi zmítá. Nemává to nad hlavou vášnivě rukou, ani nevede halasný hovor. Jen to tam leží a nehýbá se to. Je jasné, že ona radost andělů se vede kvůli oné věci, jež na lidské emoce nemá šanci jako neživý to předmět svou neživou mocí zareagovat.
*Diamant se však přece jen dává do nečekaného pohybu, naznačují to jeho nepatrné tiky. Jako ladná laňka vybíhám z limuzíny a hned ho vábím do svých dlaní. Skrze něj okamžitě začíná promlouvat můj jediný syn: „Mám tě rád, mami, jsi pro mě vším.“ Pavlův hlas neustává, stále ho slyším, je tak příjemný.
*Netrvá dlouho a i já se vrhám do víru vášnivých debat. Netuším, proč k onomu zjevení došlo, nemusím však být detektivem, abych na to nalezla odpověď, sami andělé mi ji ochotně podávají: „Buď pozdravena Marto, tímto okamžikem naše vyvolená. Jsme velice potěšeni, že tvůj diamant nese jeho oči. Ano, tvůj syn, tvůj jediný syn i nadále pro tebe zůstane vším, jako nejdůležitější osoba tvého života bude i nadále vyrůstat do krásy po tvém boku, načež ty se s Ondřejem spojíš v jedno pouto tím, že si ho vezmeš. Ano, je ti to souzeno, Marto, ty sama moc dobře víš, co pro tebe láska a tvůj jediný syn znamenají, Pavel je pro tebe něco , co pro zlatníka diamant, který právě svíráš ve svých dlaních, a jehož celek pro tebe představuje ucelenou lidskou duši.“
*Nadále obdivně vzhlížím k majitelům vesmírného povozu, kteří se náhle přede mnou rozplývají a zůstává po nich obláček dýmu. Avšak já před sebou nadále vidím tváře obou andělských postav, které pro mě byly milým zjevením, neboť mi vzkázaly, že mého syna budou ochraňovat na každém kroku jeho života.
*Má jasnozřivost překračuje všechny meze. Postupně spěji k onomu nejlepšímu, s Ondřejem se od sebe nedokážeme odtrhnout. Jsem ráda, že by mi něco takového činilo potíže – má jasnozřivost neslábne, a majitelé vesmírného povozu to rozhodně nenechávají bez povšimnutí (i když je již nevidím). Nic z temperamentů svých „nebeských kolegů“ neztrácí ani Pavel s Elenou. Elena mého syna svádí, opětuje jeho věrnost – to vše pozoruji prostřednictvím onoho magického diamantu. Vím, že se nejedná o lež.
*Dnes je to na den přesně rok. Pavel právě přichází. Žijeme tu společně. Ondřej se se mnou oženil. Neunesl být sám. Dle něj je to má zásluha, vždyť to byl můj Pavel, kdo jako první pouto osamění prolomil. Právě za ruku drží Elenu a rozhodně ji nemíní pouštět. Všichni prožíváme dny plné štěstí a užíváme si života plnými doušky.
*Podobných příběhů denně zajisté neslýcháte mnoho, ale nyní i já z vlastní zkušenosti vím, že je o nich zapotřebí vědět. Moc dobře si uvědomuji, že to samé můžete prožít i vy, pokud se nad vlastními vnitřními touhami lépe zamyslíte a budete je naplňovat ve vší počestnosti – ale i opatrnosti! Marta V.
(autorem ilustrace je By Martin Greslou)
