Tom Patrick

Tobias Mauer se snažil udržet letadlo ve vzduchu, leč bylo to nad jeho síly. A tak mu nezbylo nic jiného nežli si nasadit padák a zavčas z letadla vyskočit. Jenže tím muž zdaleka neměl vyhráno, neboť se po dopadu ocitl osamocen v poušti. Nebo tomu snad tak nebylo?

Tobias právě studoval plánek, aby zjistil, kde že se to momentálně nachází, když vtom ho kdosi oslovil: „Jsem tu správně na planetě Zemi?“

Tobias zanechal studií plánku a ohlédl se ve směru toho jemu neznámému hlasu. A tam v písku pak spatřil malého mužíčka v úhledném oblečku.

„Jsem tu správně na planetě Zemi?“ zopakoval mužíček.

„Ano, to jste,“ odpověděl překvapený Tobias.

„Tak to jsem rád,“ oddychl si úlevně mužíček. „Dobrý den, mé jméno je Kryšpín Mrkvička,“ uvedl. „Řečeno vaší pozemskou terminologií,“ doplnil. „A jaké je vaše ctěné jméno?“

„Promiňte?“ byl stále z mužíčkovy nečekané přítomnosti Tobias tak trochu nesvůj.

„Jaké je vaše ctěné jméno?“ zopakoval laskavým tónem Kryšpín.

„Ach tak, promiňte, Tobias Mauer,“ představil se konečně Tobias.

„Těší mě, že vás poznávám,“ potřásl si s ním Kryšpín náruživě rukou. „Rád bych vaši Zemi poznal blíže. Byl byste prosím tak laskav a provedl mne po ní?“ vyjádřil následně své niterní přání.

„To bude problém, naše planeta je totiž dlouhá mnoho kilometrů,“ oponoval okamžitě Tobias.

„Vážně?“ udivilo toto Kryšpína.

„Ale mohu vám věnovat toto,“ dostal Tobias spásný nápad.

„Co je to?“ rozzářily se Kryšpínovi jeho modré oči.

„Atlas našeho světa, v něm najdete vše podstatné.“

„Jé, mockrát děkuji!“ a Kryšpín nadšeně začal atlasem světa listovat.

Tobiase toto náhodné setkání upřímně zaskočilo.

Šli prérií otec a syn. Otec zahlédl lva a synovi poručil: „Zastřel ho!“
Syn však něco takového okamžitě odmítl s tím, že lev přece na ně nechce zaútočit, neboť v bezpečném ústraní spokojeně odpočívá se svou početnou rodinkou.
„Jsi zbabělec, udělám to tedy sám.“
Otec synovi vytrhl pušku z rukou, co mu za tím účelem zapůjčil, avšak výstřel nezazněl. „Jak to?“ podivoval se otec. A pak to zjistil, v pušce chyběly náboje. „Tobě tak něco svěřit,“ zavrčel na syna.
„Ale alespoň jsme oba učinili dobrý skutek, tati,“ dušoval se syn.
„Jak to myslíš, kluku?“ nechápal to otec. „Jednoduše, nikdo nepřišel o život a život je přeci ceněným darem,“ pravil syn.
„Kdes tohle proboha slyšel?“ zhrozil se otec.
„Neslyšel, ale vyčetl,“ oponoval syn.
„Copak ty umíš číst?“
„Ano, umím.“
„A jak to že to umíš, když já ne?“
„Protože jsem se tomu, na rozdíl od tebe, otče, naučil.“
Otec chvilku váhal, pak začal přemýšlet a nakonec vyslovil: „Jenže k čemu ti budou nějaká slova na papíře, těmi lva sotva ulovíš.“
„Jenže já ho nechci lovit.“
„A jak pak chceš žít, když nechceš lovit? Bez potravy člověk není živ.“
„To já přece vím, tati. Jenže když umím číst a psát, tak se dokáži nasytit i bez lovu. Už mě chápeš?“

Je tak krásné a ozdravné, když se člověk svobodně může věnovati umění. Pročistí si při tom mysl a odpočine od životních strastí, jež ho jinak tíží.

Takto smýšlel Robert Vančura, nadaný malíř, když pracoval na svém jubilejním stém obrazu. Ano, Robert byl navýsost pilný, neboť si o každém obrazu vedl speciální záznam. A nevadilo, když byl rozpracovaný nebo teprve ve fázi úvahových příprav. Tak vážně svoji lásku k malbě Robert bral.

Robert se cítil tento večer značně unavený avšak naplněn spokojeností. Obrazu ženy, jež v dlaních svírá kámen vzkříšení, si nesmírně cenil. To však nebylo vše, ihned poté, co Robert obraz dokončil, se mu poklonil a vzýval k němu oslavnou řeč. Teprve poté se uložil ke spánku.

O překvapení dané noci nebyla nouze, ihned v onom prvním snu se Robertovi totiž zjevila Marie, žena, jež mapovala právě jeho jubilejní stý obraz.

„Čemu vděčím za tuto nečekanou snovou návštěvu?“ oslovil takto Robert Marii.

„Přicházím k vám s naléhavou prosbou. Dnes oslavila své deváté narozeniny, shodou okolností, má jmenovkyně,“ oznámila mu jeho obrazová múza.

„To je přece potěšující,“ mínil Robert. „V čem tedy tkví ono smutné?“ vytušil z hlasu Marie jistý zármutek.

„Má jmenovkyně není zcela zdráva,“ uvedla vše na pravou míru Robertova obrazová múza.

„A jak bych jí mohl tedy býti nápomocen já?“

„Společnými silami se můžeme pokusiti vymýtiti ono zlo, co Marii sužuje,“ oznámila vážným tónem její jmenovkyně.

„Dobrá tedy, vydejme se za ní,“ souhlasil Robert.

(City Means IV - Město plné názorů)

Filip Churavý kulhavou chůzí kráčel nemocniční chodbou a plně dostával svému rodnému příjmení. Ono zranění se hojilo jen velmi pozvolna a navíc způsobovalo nepříjemnou bolest. Filip do chvíle, než se mu onen úraz stal, životem proplouval víceméně bez větších obtíží. Vlastnil prosperující firmu zabývající se výrobou kvalitní obuvi a oblečení. Válka tomu však chtěla, že Filip málem o ni přišel, a tak se musel zavázati, že svými výrobky zásobovati výhradně bude členy armády a velitelské složky, na úkor obyčejných obyvatel dané okupované země.

Filipovi nečinilo zase tak veliké potíže přizpůsobit se nové politicko-společenské situaci, předtím pochleboval režimu kapitalistickému, nyní to tedy pro změnu byl ten náležící onomu protektorátnímu. Dotyčný dobře věděl, jak jít s dobou a přitom nepřijít o dobré postavení mezi vyhlášenou společenskou smetánkou. Co na tom, že Filip musel na příkaz z vyšších míst propustit své stále zaměstnance a nahradit je levnější pracovní silou v podobě lidí, co jinak končili v pracovních táborech, hlavně že on sám netratil na důležitosti.

(City Means IV - Město plné názorů)

Venku momentálně panovalo pohodové letní počasí, ne každý si ho však dokázal plnými doušky užívati. Jak by to také šlo, když vás v jednom okamžiku opustí osudová láska. A když vám k tomu navíc ještě hrozí potenciální reálná ztráta zaměstnání, jen těžko se pak dokážete na okolní svět usmívati, s přetvářkou, že je život jedna báječná bezstarostná jízda.

Nutno však poznamenati, že Albert Nosek nebyl jediným na tomto světě, kdo se cítil býti životem raněn, ponížen a uražen. Nikdy nikomu neublížil, nad nikým se nepovyšoval a i přesto všechno to byl právě on, kdo okusil příkoří.

Těžko říci, proč se Albert rozhodl vystoupit o jednu autobusovou zastávku dříve. Rozhodně tak neučinil proto, aby se prošel. Na procházku neměl sebemenší pomyšlení.

Albert chvíli pozoroval protékající řeku a kachny s labutěmi, co po ní pluli a lidi, co je krmili. Pomyslel si, jak lehký život tito tvorové ze zvířecí říše musejí míti, když si jen tak lelkují po vodní hladině a nechávají se rozmazlovat laskominami.

Zakrátko však Alberta omrzelo ono sledování kachen a labutí a tak usedl na nedalekou lavičku. Svěsil hlavu do dlaní, neboť mu zakrátko činilo nemalé potíže ztotožnit se s kolemjdoucími, jež dle jeho názoru oplývali štěstím a dobrou náladou. Proč jen mně osud ukázal svoji stinnou stránku? Čím jsem se mu zprotivil? Právě toto si Albert momentálně opakoval.

Vím o tobě vše, převelice přenádherná Káťo Cabanová. Již od útlého mládí podléhám tvým smyslným očím a rtům, smekám před tvojí uhrančivou krásou, klaním se tvé dobrosrdečné povaze. Vždy mě dokážeš mile potěšit, byť třebas obyčejným hřejivým slovíčkem, a za to vše jsem ti nesmírně vděčen, Káťo Cabanová. Celá ulice jen vzkvétá, když jí prochází tvá maličkost. Lampy se samy od sebe zažehnou a celou ji ozáří. A lidé, co v ní přebývají, onen ojedinělý okamžik naplní úsměvy, láskou a porozuměním pro vše dobré na tomto světě. Není proto větší radosti, než s tebou sdílet pouliční lože, překrásná Káťo Cabanová.

Ne, to není žádné obehrané klišé, Káťo Cabanová, ty svojí náklonností jsi druhým velice prospěšná, neboť máš tak hřejivou zázračnou léčivou moc. Avšak já v tebe i v ní věřím tuze rád. A stejně tak veškerý lid, s nímž udržuješ posvátná pouta míru. Ano, kdysi světu vládly jen samé nepokoje a války, ale ty jsi tomuto bezpráví učinila přítrž a za to ti nezbývá být navěky věků vděčný. Vždyť právě války jsou tím nejhorším zvěrstvem a tvá maličkost je jednou provždy vymazala z povrchu zemského.

Byl by hřích neobejmout tě, lásko má
byl by hřích odloučit se od tebe, krásko má
svůj mundúr vojáka jsem již odevzdal
bolestivou vojnu prodělal
A nyní si přeji býti jen tvůj
a aby nad námi ochranou ruku držel sám velký mocný Bůh

Toliko bolesti prožívala má duše
když brala životy druhým z nehostinné buše
Já však více nehodlám teskniti
to ti chci nyní důvěrně sděliti

Chci jen tebe na rty líbat, lásko má
pro tebe tu navěky být, krásko má

Byl by hřích nemít hřích
prahnout po tvé lásce
vděčný za to být, kát se
na rty tě líbat
tvé srdce láskyplně vzývat

I utíkal vlčák Tom domů
přes hory a pustiny
kde osud nehostinný pokoušel ho
v údolích válkou přeměněných na ruiny a rokliny

I zalily se oči němé tváře slzami
pokaždé když na opatrovnici vzpomenula si
nohy necítíce
znavena dlouhým putováním krutě trpíce

Tu rána z válečné pušky náhle zazněla
načež vlčáka Toma málem zabila
on však v sobě vždy sílu našel
cestou k domovu statečně se trmácel

Tak kousek po kousku
srdnatě spěl přes celé Rusko k Polsku
k domovu svému ve Varšavě
jíž válka změnila vlivem své nenávistné kampaně

(sbírka Trnité růží)

Šel Tomáš chladnou zemí
hledal štěstí ztracené
Hvězdy svítily mu na cestu
však mraky pozvolna halily je do tmy

Šel Tomáš chladnou zemí
hledal lidi s dobrým srdcem
I poctili ho svou přízní i projevili nenávist
oním dobrem ale i zlem obdarovali jej

Šel Tomáš chladnou zemí
hledal teplé přístřeší
I zvali ho dál i odmítali do svých příbytků vpustiti
ochoty i neochoty dočkal se pak

Šel Tomáš chladnou zemí
hledal uznání potulného muzikanta
I přijali ho halasným jásotem i nevraživým bučením
a tak dostáli svým protichůdným povahám

Šel Tomáš chladnou zemí
hledal lásku svou životní
Našel ji v objetí jiného muže
to už tak bývá když člověk zaváhá