Menor za následného potlesku vstal, uklonil se a pohledem zamířil hned do první řady na asi tak patnáctiletou dívku s hnědými vlasy spletenými do copánků. ,,Nuže, Helo, je to tvoje,“ vyzval ji. Dívka vstala, přistoupila k promítačce, vsunula do přehrávače svůj film a pitvořivě se na všechny zahihňala. ,,Takže dobrý večer,“ spustila v duchu hostitele, ,,jmenuji se Helena a chtěla bych se s vámi podělit o svůj filmařský počin, který jsem natáčela po celý předchozí rok. Doufám, že se vám bude líbit.“ Ještě jednou se na osazenstvo stydlivě zaculila, usadila se na druhou volnou židli, rozevřela na klíně jakýsi zápisníček a kývnutím dala Menorovi svolení, že se může začít. Na plátně se záhy rozjel poutavý obraz přírodní krajiny. ,,Taky tady budou promítat můj film,“ šeptl Martinovi do ucha Kristián. ,,Vážně?“ ,,Jo, nevím, kdy přijdu na řadu, ale stoprocentně se ho tady dneska dočkáš,“ doplnil Kristián. Nola o tom musela vědět, protože se jen mile pousmála a prstem naznačila, ať oba její kamarádi ztichnou, protože Hela právě začínala. ,,Vše vypuklo jednoho kouzelného rána v květnu, kdy jsem se probudila a procitla do nového dne.“ Na plátně se začal odvíjet film. ,,Večer předtím sice oblohou svištěly blesky, toto ráno se ale zdálo být již klidné, nespoutaně harmonické. Ona včerejší bouřková nálada jako by okolní přírodě dodala novou sílu a vůni. Vzduch se zdál být na dech příjemný a přívětivě mi vanul do vlasů.
Tu jsem si náhle povšimla srnky a jejího početného stáda, jež z krmelce vyjídalo lahodné plody přírodního léna. Pokusila jsem se k nim přistoupit pokud možno co nejblíže, v naději, že je nepoplaším. Jenže v tu chvíli se obloha najednou zatáhla a začal z ní na zem popadávat drobný snížek, což stádo polekalo, a tak se ukrylo zpět do stromových porostů, kde se jeho šum nenávratně ztratil. To mě přivedlo v údiv. Můj rodný dům se náhle ztratil v hustě popadávající bílé mlze a mě začaly zábst bosé nožky. Vydala jsem se tedy do míst, v nichž zmizelo srnčí stádo. Když jsem prošla lesíkem, pocítila jsem na sobě změnu: bosé nohy se obuly do zimních bot a tělo zahalilo blaho svetrů a kabátů. Najednou jsem měla pocit, že dokážu činit zázraky, že umím létat jako ptáci v oblacích, nebo že umím vodu přimět, aby na její zmrzlé hladině roztál led. Jakmile jsem se jí dotkla, skutečně k onomu zázraku došlo; led se najednou dočista rozmělnil a ve vodě se k životu náhle probudil zcela nový svět. Daly se v ní spatřit drobné rybičky a malebné kamínky. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal, od těch ostatních se lišil neobvykle rudou září. Vzala jsem ho tedy do ruky a tuze si přála, aby se proměnil v něco roztomilého. Aby se mi splnilo i toto druhé přání, zavřela jsem pro jistotu oči, a když jsem je znovu rozevřela, spatřila jsem ve svých dlaních nádhernou mušli. Přitiskla j sem si ji k uchu a v tu chvíli jsem zatoužila být někde hrozně daleko. Znovu jsem zavřela oči, a když se mi opět rozevřela víčka, stanula jsem sama na písečné pláži před třpytivým mořem. Písek mě pálil do bosých nohou, svetr, kabát, teplé kalhoty a pohodlné boty opustily mou maličkost. Nohy a neskonalá volnost mě přinutily chodit po prázdné písečné pláži. Jak by také ne, byl překrásný tropický večer, moře šumělo příjemně do uší, zářivé slunce pronikalo do očí, avšak já náhle pocítila nepřekonatelnou únavu. Ulehla jsem tedy do písečných závějí.
Když jsem znovu procitla, probudila jsem se opět ve svém pokoji. Venku silně pršelo, mně to však již nevadilo. Prožila jsem přece jeden rok působivého života -- života plného harmonického souznění člověka s přírodou.“ Po dobu Helina vyprávění nikdo ani nedutl. Na všechny do jednoho její povídání i film hluboce zapůsobily. Avšak nejvíce to asi bylo znát na úplných nováčcích, mezi něž patřilo kromě Martina ještě několik dalších lidí. Nevěřícně poulili oči, zda to, čeho se tu nyní stali svědky, neměla snad na svědomí jakási fata morgána. Tak poutavě a nesmírně originálně ten příběh vyzněl, a to jak po slovní, tak i po filmové stránce. Hela to měla velice přesvědčivě natočené. Detail po detailu, střih po střihu, takže měl divák pocit, že dívka musí umět kouzlit a manipulovat s přírodou jako velký čaroděj. Na celém filmu bylo znát, že si s ním uplynulý rok určitě mnohé protrpěla, výsledek však znamenal vynikající podívanou. Hele se vydařil každý sebemenší záběr, a z toho tedy jasně vyplývalo, že ona místa, jež zachytila na pásek, musela mít dopředu přesně vyhlédnutá a dobře zmapovaná. Nejvíce na všechny asi zapůsobil moment, když Helina dvojnice položila ruku na zamrzlou vodní hladinu a ta následně ožila a nabídla pohled pod svůj povrch. Hela za svůj autorský počin získala bouřlivý potlesk, uklonila se, vyndala z přehrávače pásku a šla se posadit zpět do první řady. Několik nadšenců si s ní ještě hezkých pár minut třáslo rukou a vyptávalo se na to, jak dokázala docílit tak poutavých záběrů. [...]
(autorem ilustrace je Santeri Viinamäki)
