Druidem (Bandraoi) - Jitka Stojanová

Delaha ustoupil i když měl výhodu svobody, jak viděl, že se k němu blíží. Pak se sám sobě zasmál a šel zas blíž. „Jen se na mě podívej Banbhuana“, začal jí dráždit. Nedával si však pozor a přišel moc blízko. Banbhuana jej praštila druhým koncem louče, kterou mezitím zhasl vítr. Delaha vykřikl bolestí: „Tak ty takhle, bandraoi, to tě chtěli ušetřit, aby prý nepobouřili bohy. Asi jim poradím, že to naopak bohy potěší.“ A chvatně odešel. Banbhuana si sedla, to jsem si pěkně pokazila – pomyslela si, chtěli mě ušetřit – Římané mě chtěli ušetřit. Trochu se zamyslela – tak že by nebyli tak bezcitní, jak se o nich vypráví? Stačí, že zabili ty kolem, s kterými teď sdílí kobku. Až to bylo nepříjemné, vidět všechny ty známé tváře mrtvé, a cítit ten sladký zápach smrti, ale jedna známá tvář tu chybí – Morann. Zamračila se, s tím si jistě dali záležet, když je známý válečník a hlavně náčelník. Vždy měla Moranna raději než Delahu a možná kdyby tenkrát ta volba padla na Delaha, že by to bylo celé jinak? Přiznala si, že pomohla Morannovi a bez toho mohla soutěž skončit jinak. Zamyslela se, jak to vlastně začalo.

Alex prohrábl Sašiny temně hnědé vlasy, až se zalekl, jak byli slepené a zpocené. Pohladil jí po tváři a hleděl na její nádherný obličej. „Pane redaktore“ ozval se laskavý hlas „už je čas.“ Ani si neuvědomoval, kde to vlastně je. Nemocnice, nemocnice se svou bílou barvou pokojů a hygienickou nevůní. Ohlédl se, stála tam mladá sestřička asi v Sašině věku. Trpce se usmál: „Mohla byste pro mě něco udělat, sestři?“ Podíval se na cedulku, ale jméno si nezapamatoval, takových tu běhá, jedna jak druhé všechny ve svých bílých úborech. Pohlédla na něj zvědavě – věděl, že jí nenadchne: „Umyla byste jjjí vlasy?“ Sestra se v bílém čepečku se zamračila: „Víte přece, že mytí děláme vždy jednou za tři dny.“ Alex ještě jednou pohlédl starostlivě na Sašu, která tam ležela se zavřenýma očima a rozpuštěnými vlasy. „Ale že jste to vy, pokusím se pro vás něco udělat,“ povzdechla si sestra, když viděla jeho pohled. „Také jsem tu měla svého přítele po havárii.“ Alex si pomyslel, že kolikrát o druhých nevíme to nejdůležitější. Ještě jednou pohlédl na její cedulku, marně jeho paměť jako by nefungovala. Jako by oči nedodaly do paměti správný údaj. „Zdá se jako by spala viďte.“ „Ona spí! Jjjen se nechce vzbudit,“ zdůraznil a zamyslel se, jak to všechno začalo.

Začalo to dávno v dětství – Banbhuana byla spolu s dalšími z jejich kmene vybrána, aby „studovala na druida“ v jejím případě spíš na bandraoi v podobném zařízení jako jsou dnešní univerzity, tenkrát tam když odcházela z kmene, loučila se všemi přáteli, rodiči. S Morannem – s tím váhavým poctivcem, dokonce i s Delahou – kterého si nikdy neoblíbila, byl krásný a uměl toho využívat. O jeho dobrém srdci měla vždy velké pochyby. Také Ewrli nemohla vynechat, tu suverénku. Ewrli pohodila tenkrát svými světlými vlasy: „No až se za dvacet let vrátíš, bude to už jiné, ale ty se stejně vrátíš daleko dřív“, zasmála se škodolibě. Co jiného se od ní dalo čekat, řekla si Banbhuana. Putovala na místo určení s doprovodem mnoho dní a nocí. Přespávali, kde se dalo a Banbuahana se už těšila na druida Cathbada. Stál s vlajícími stříbrnými vlasy a vousy v bílém rouše ve svatyni se stovkou mladých mužů. Až se toho množství zalekla, sevřelo se její hrdlo, a co když měla Ewrli přece jen pravdu, šeptala si. Otec ji tenkrát vzal za rameno a řekl: „Banbhuano, ty víš, že mám jen tebe a tak jsem moc hrdý, že můžeš studovat s ostatními zrovna u druida Cathbada. Rozloučili se spolu a Banbuahana kráčela už sama směrem k svatyni. Jak se dívala na druida Cathbada, nedávala dobrý pozor na cestu a lehce zakopla. Až se zastyděla. Druid Cathbad se na ní tak podivně podíval, až Banbhanu zamrazilo, až měla pocit, že sem opravdu nepatří. Ale nevzdala to a vešla dovnitř. Bylo tam šero – druid Cathbad zvolal: „Naučím Vás mnohé jazyky, mnohé znalosti, ale vše důležité o druidech je písmem nesdělitelné, neboť by to oslabilo účinnost pravdy slova.“ A rovnou začal povídat a Banbhuana napjatě poslouchala, občas udělali přestávku a opakovali po druidovi stará zaříkadla, moudra, básně,… Ani si neuvědomovala, jak uběhl den. Druid Cathbad si ji k sobě přivolal k večeru po skončení učení. „Jak tě nazývají?“ „Banbhuana.“ „Co tě přivedlo Banbhuano, stát se bandraoi?“ „Snad touha dokázat si, že umím víc než mnozí další,“řekla opovážlivě. „Měl jsem vidění, Banbhuano, ten, kdo zakopne při příchodu do svatyně, stane se druidem, takže ty máš být bandraoi, napsáno ve svém osudu.“ Banbhuana potěšena snem druida, se stala nejpilnější studentkou. Vše se snažila pochopit, vše se snažila naučit.

Alex vešel do učebny a rychle se posadil, protože přednáška už začínala: „Druidové mluvili první na jakékoliv shromáždění, dokonce ani král nesměl promluvit dřív než druid. Staří druidové používali při svých obřadech oheň, z letu ptáků a pohybů mraků předpovídali budoucnost, ve svatyních hluboko v lesích rozmlouvali s bohy, a proto byli spojováni se stromy. Věřili, že mohou s jiným světem - jeho bytostmi komunikovat, obětovali zvířata a občas lidi. Druid je profesionál – druidský obřad vyžaduje dovednosti i znalosti, závazek k povinnostem, je odpovědný za svět, je to dozorce.“ Zaposlouchal se do přednášky, ale náhle se podvědomě pootočil a tam ji uviděl a byl ohromen. Lehce vlnité temně hnědé vlasy a pod nimi stejně hnědé oči a téměř andělská tvář, zahalená jakýmsi závojem nevnímající okolní svět. „Kdo jjje to?“ ptal se souseda šeptem. „Ta? Ta tu chodí často, říkají jí Saša.“ „To jjje náhoda jjjá jjjsem Alex.“ „Jo, ale s tímhle u ní nepochodíš!“ „Jjjak to?““Jako rampouch, ledová královna.“ „A zjjjistil bys mi o ní něco bližšího?“ „Proč nejdeš a nezjistíš si to sám?“ „A víš, že bych mohl!“ „Jo tak hodně štěstí.“ Alex si o přestávce dodal odvahu a šel k Saše. „Také se zajjjímáte o historii, slečno?“ „Proč myslíte, že bych tu jinak seděla, abych se jako vy seznamovala?“ odpálkovala ho hbitě. Alex se nedal, byl zvyklý z rozhovorů, které dělal: „Jjjá se neseznamujjji jjjen tak s někým, jjjsem redaktor Historických novin a píšu o všech, kteří zasáhli nebo zasáhnout do dění na historické scéně a u vás tipujjji, že to tak bude.“ „A budete psát i o profesoru Higginsovi?“ Alex chtěl říct cosi jiného, ale nakonec jen přikývl. „Opravdu?“ Náhlý zájem dívky jej překvapil. „Jjjeho teorie jjjsou jjjistě zajjjímavé a stojjjí za to o nich napsat,“ dostal ze sebe lež, ani nevěděl jak. „Tak kdybyste chtěl vědět ještě něco bližšího o jeho životě, zajděte, mám jeho životopis a všechna díla.“ Děkujjji.“ A odcházel a v ruce držel vizitku. Soused se hned zajímal: „Co to máš?“ „Vizitku.“ Pohlédl na ní: Alexandra Higginsová - stálo zlatým písmem napsáno – zklamaně si povzdechl, tak proto ten zájem – nějaká příbuzná toho podivínského vědce, co napsal ty směšné teorie o Keltství. Zamyslel se, o mrtvých jen dobře. Profesor Higgins byl zapálený obdivovatel Keltů a druidů zvlášť, byl ze začátku váženým vědcem historické komory, až do toho dne, kdy na jejich půdě přednesl teorii o druidech Keltech takového ražení, že nejen že neuspěl, dokonce byl vyobcován a zemře relativně mladý skoro zapomnění. Alex nevěděl, že měl nějaké příbuzné. Moc se o něm v oficiální literatuře nevyskytovalo.

Banbhuanu učení bavilo, za několik let onemocněl těžce její otec. Banbhuana neváhala a vyrazila – trvalo to mnoho dní – šla sama, druidové přece vždy vyhledávali samotu, učil ji Cathbad, aby poznali moudrost a aby mohli komunikovat s bytostmi jiného světa. Bylo léto a horko sedalo na kraj, i tak Banbhuana pospíchala, jak to jen šlo. Celá uspěchaná vešla do rodného domu, v šátku pár léčivých bylinek, které na cestě posbírala. Otec ležel v rohu místnosti na kůžích a všude bylo ticho. Přišla k němu a pohladila ho po ruce, zvedl těžce oči a řekl: „Zůstaň, Banbhuano.“ Otec po chvíli usnul. Banbhuana prošla celý dům a našla věci na kuřecí vývar, všechny přísady dala do velkého hrnce na polévku. Přivedla do varu a stáhla veškerý tuk. Přikryla a vařila na velmi mírném ohni dvě hodiny. Vůně se začala šířit po celém domě. Starala se o otce několik dnů, ani pořádně nechodila ven. Když vešel Morann, málem jej nepoznala, zmužněl. „Přinesl jsem ti něco na posilněnou“ – ukázal maso z právě uloveného zvířete – „ale vidím, že už máš svou ošetřovatelku.“ „Změnila ses Banbhuano,“ řekl jí, když otec zase po chvíli usnul. Položil jí svou ruku na její. Ucukla. „Nemohu být tvoje Moranne, vždyť víš“, když se jí vyznal, že jí miluje. „Jsem bandraoi,zasvěcená bohům a ty budeš mít jednou ženu, i více žen,…“ „Ale pamatuj si dobře bandraoi, že první jsi byla ty, která jsi vstoupila do mého srdce.“ Odcházel a ve dveřích se otočil, málem jej zavolala zpátky, ale kousla se do jazyka a tak odešel pryč. Přemýšlela nad tím ještě několik týdnů, když občas zašel se podívat za jejím otcem. Potkala Ewrli, krasavice, uznala Banbhuana, je z ní krasavice a náležitě to umí využít a vychutnat. Okatě chodila za Morannem pokud to jen trochu šlo, ale ten jako by byl slepý a hluchý. Otcův stav se prudce zhoršil a tak neměla čas sledovat nikoho dalšího, pak už jen viděla, jak dělají hrob a uvědomovala si, že tam někde dole leží její otec. Nesmutnila, vždy se učili, že lidé se vrátí zpátky na zemi v jiné podobě. Věřila tomu o to pevněji, o co blíže byla na cestě zpátky k druidovi Cathbadovi.

Vyrazil na danou adresu s velmi chabými znalostmi. Alex měl obavu. Stál v řadě činžovních domů a hledal správné číslo. Nakonec zazvonil na zvonek: „Higginsová“ a Saša mu došla otevřít dolů. „Pojďte dál,“ zvala ho chodbou do přízemní garsonky, kde kromě postele, skromné skříně na oblečení, zabírala většinu plochy knihovna. „Higgins,“ zahlédl Alex na většině spisů v knihovně. Saša jej usadila na posteli a uvařila čaj v jednom ze dvou plecháčků, které měla položeny s talířem a lžící na židli. Uvědomil si, že je to sice světlá a uklizená, ale žádná velká garsonka. Saša jej v myšlenkách předešla a říká: „Studuji za peníze, které vydělávám brigádami. Otce už nemám a macecha mi nic zadarmo nedá“ povzdechla si pohledem na fotografii visící na stěně, které by si Alex nevšiml: „Profesor Higgins?“ vydechl užasle. Tak Saša je jeho dcera a nikde ani slovo o tom, že měl děti. A co ta macecha? Dvakrát ženatý! Pomyslel si pro sebe, že Saša to nemá jednoduché. „Na té fotce je opravdu fešák“ začal rozhovor opatrně. A celý večer se mluvilo jen a jen o profesorovi. „Přijďte zase jindy, ráda si s Vámi popovídám“ sdělila Saša. A přišel, bylo-li hezky, chodili venku, pršelo-li, byli v garsonce nebo i u něj.

Vrátila se do svatyně ke druidovi Cathbadovi mezi ostatní. Banbhuana cítila další příval energie a zabrala se opět do učení a snad ani nevnímala, jak rok stíhá rok, to už byla dávno dospělá, když přišel Conchobar s tím, že se jeho příteli má narodit dítě, aby byl Cathbad tak laskav a přišel věštit. Vybral si své čtyři pomocníky a mezi nimi Banbhuanu. Položili Cathbada na záda a do úst mu vložili býčí maso: „Deidre, „ bylo jeho první slovo v transu. „Deidre krásná, jak luna a slunce dohromady, mnozí budou pro ni trpět a mnozí pro ni zemřou. Conchobar potom přišel, když bylo vše hotovo: „Deidre bude žít v ústraní, nedopustím takové neštěstí, sám si ji vezmu za ženu, až toho bude schopná.“Odešel, Banbhuana za ním hleděla a vyslovila svoji první věštbu: „Cochobar tím pohnul kola osudu.“ Cathbad pokývl hlavou: „Jsi připravena jít vlastní cestou“, řekl „proto jdi a dělej dobré věci pro svůj kmen.“ Pohlédla na něj hrdě, tak se přece jenom podařilo. Když poodešel, začala jásat a děkovat bohům za přízeň. Banbhuana si sbalila pár svých věcí, až jí to táhlo domů k svému kmeni. Cestu jí nikdo už dávno ukazovat nemusel. Doma jí nikdo nečekal, přivítal ji však jejich kmenový druid, který jí potkal. „Slyšel se o to tobě mnohé dobré od druida Cathbada, svoláme proto druidy a bandraoi, můžeme totiž přemýšlet o konečném zasvěcení. Zatím budeš bydlet u svatyně, kde se bude konat obřad, tvůj rodný dům se nezachoval. Postavíme ti jiný, nový. Morann se jistě rád přičiní, pomáhá dnes v lese s lovem našemu náčelníkovi. Doprovází jej ještě Ewrli.“ Banbhuana ani neměla sílu odporovat, snad to zvládnu, pomyslela si. Morann přišel, už byl muž v nejlepších letech, vyšší postava a jeho temně hnědé vlasy po ramena, orlí nos slušel jeho drsnému obličeji a náčelník již trochu sešlý s prokvetlými vlasy šel pomaleji - je již starý. Bude třeba vybrat časem nového náčelníka, kdo všechno bude mít zájem, zamyslela se Banbhuana.

Po jedné přednášce, kdy se Alex dozvěděl, že v irských tirádách se lze dočíst, že jsou tři svíčky, které prosvítí každou temnotu: pravda, přirozenost a vědomosti. Také, že druidové se vyjadřovali v hádankách a nesrozumitelných rčeních. Jejich učení nabádalo, že bohové musí být uctíváni, že nesmí být spácháno žádné zlo a že je nutné zachovávat ctnostné jednání. Přednášející jim odcitoval pateticky dokonce:

Píseň Amergina

Jsem vítr na moři,
Jsem vlnou v moři
Jsem býk sedmi bitev
Jsem orel na skále
Jsem paprsek slunce
Jsem nejkrásnější rostlina
Jsem silný jako divočák,
Jsem losos ve vodě,
Jsem jezero v nížině
Jsem ostré kopí v bitvě
Jsem bůh, který zažíhá oheň v hlavě
Kdo šíří světlo na kopci?
Kdo může vyprávět o fázích měsíce?
Kdo zná místo, kde odpočívá slunce?

Zavolal si Sašu: „Vy jste taková šikovná vypsal termín na vykopávky Keltů v Hradcích a jako jedné z nejlepších studentek máte příležitost jet“. „Tak si řekni Irmě – maceše,“ když se svěřovala Alexovi. „Než té, tak umřu.“ „Tak si to vezmi ode mě.“ „To bych se styděla.“ Celý večer se mluvilo o vykopávkách a druhý den, kdy bylo nádherně, přišla Saša v čepici až na uši. „Ty jjjsi onemocněla?“ staral se Alex a pohladil ji hlavě. „Trochu se ještě stydím, já z toho zoufalství, že bych měla říct maceše, jsem šla a prodala vlasy.“ „Prodala jjjsi vlasy?“ řekl Alex a stáhl jí čepici, kde místo nádherný kadeří na její hlavě byl schován anglický trávník.“ Přejel ji rukou po krátkém sestřihu. Byl nádherně měkký jako mech. „I tak jjjsi krásná“, řekl když viděl, že trochu je z toho ještě vyděšená. „Chybí mi ještě dost.“ posteskla si „a o garsonku přijít nemůžu.“ „Říkám vezmi si ty peníze ode mě, neváhejjj, co chceš jjjiného dělat?“ Saša chvíli váhala a pak dodala: „Ale půjčím si je a budu ti je splácet, ano, abych měla lepší pocit.“ Alex přikývl. Banbhuana uviděla, jak náčelník na chvíli zastavil a odpočíval, ulovené zvíře z větší části nesl Morann. Ewrli za nimi šla, jen tak bez ničeho, v ruce vztekle trhala květině lístky. Kmenový druid si odkašlal a šel jim s Banbhuanou naproti. „Náčelníku, Banbhuana se nám vrátila od druida Cathbada s tím, že se stane bandraoi, zatím bude bydlet u svatyně, její rodný domek, jak víš, již nestojí.“ Ewrli rozhodně nadšení kmenové druida, o tom že Banbhuana se má stát bandraoi nesdílela a hned se zamračila. Tak přece se to Banbhuaně podařilo, proč mě se nedaří? Morann je jak z kamene, pomyslela si. Morann se zálibně na Banbhuanu podíval. Pomyslel si: Bohové, říkal si, to by byla žena pro mě, ne Ewrli, která mi okatě nadbíhá. Proč mě Banbhuana odmítá?“Morann do toho hovoru vstoupil. „Domek pro Banbhuanu bude stát do dvou dnů, sám se o to postarám.“ Kmenový druid pokýval hlavou. „Třetího dne je stejně svátek Beltain – den úrody a země, musíme se na něj připravit a ty Moranne, nerozmyslel sis to, ani letos nechceš mít věštbu budoucí partnerky?“ Morann zavrtěl hlavou a Ewrli stáhla ústa do jedné dlouhé čáry. „Ani sis žádnou nevyvolil.“ Morann pohlédl bokem na Banbhuanu a zavrtěl hlavou. Kmenový druid si povzdechl, když Morann s náčelníkem a Ewrli poodešli, oslovil Banbhuanu: „Vždy se na tebe tak zálibně dívá, nechceš mi k tomu nic říct Banbhuano? Banbhuana zavrtěla hlavou. Kmenový druid si povzdechl dvakrát a začal s pomocí Banbhuany připravovat oheň k svátku Beltain. Po setmění vyšel nádherný měsíc a Banbhuana vešla do lesa s šátkem na byliny. Měsíc svítil tak jasně, že nemusela nést ani hořící louč. A tam potkala Delahu: „Kampak bandraoi?“a jeho úst to vyznělo jako výsměch. „Připravuji oheň k svátku Beltain, to jistě víš.“ Chytil ji za ruku, až ucítila jeho ocelový stisk, ale vzápětí ucukl, protože mezitím do světla měsíce vyšel Morann. „Co tu děláš?“ oslovil Delahu. „To bych se mohl zeptat, také.“ Bylo vidět, jak Morann popadl drtícím stiskem Delahu za ruku. Ale když zpozoroval, že chce utéct, tak ho zas pustil, aby mohl odejít. Delaha zmizel. „Chtěl jsem s tebou mluvit Banbhuano o nás,“ dodal. Nastalo ticho, Banbhuana se na něj otočila, pohlédla mu do očí: „Jenže žádné my není. Jdu na byliny, je třeba je mít na svátek Beltain.““Doprovodím tě,“ nabídl se na něho hbitě, „může tě čekat v lese různé nebezpečí.“ „Jediné nebezpečí v lese jsi ty, nebojím se, jsem bandraoi, umím jednat s tajemnými silami z Jiného světa.“ Morann přestal naléhat a zmizel za Delahou směrem k vesnici. Banbhuana v klidu pokračovala ve své cestě. K ránu, měla nasbíraný plný šátek bylin, se vracela a na zpáteční cestě u svatyně viděla kmenového druida s Delahou, stáli tam, druid se mračil a Delaha cosi vykládal. Banbhuana si povzdechla, potíže začínají, věděla, co jí čeká nakonec – imeramma – rituál panenství.

Přihnal se studený vítr a Saša si nasadila čepici a společně vyrazili balit na vykopávky v Hradcích. Drkotavý vlak šinoucí se krajinou Alexe v dětství vždy čímsi přitahoval a i teď po letech, když se Sašou mířili správným směrem a kolem nich se rozprostíraly lesy, louky a vesničky, měl vlak neopakovatelné kouzlo. Saša krajinu vůbec nesledovala a stejně jako vždy ležela v knížkách a četla si. „Nejjjsi unavená? Nechceš přestat číst a sledovat se mnou krajjjinu?“ Pohlédla na rychlo z okna a zavrtěla hlavou: „Až tam budeme, řekni mi,“ požádala Alexe a tak kontroloval zastávky a včas ji upozornil, že má vystoupit. Stáli na nástupišti, kde čekal vedoucí vykopávek a oba je vítal: „Tak Saša a Alex, to jsme tu dlouho neměli,“ smál se rozpačitě. Alex se usmál taky a pohlédl na Sašu, která měla stále svůj nedostupný výraz.

Imeramma samotná nebyla příjemná, ale v takovýhle případech stejně nic jiného nezbývalo. Stalo se posledním řešením, dokázat její čistotu. Kmenový druid se na ní otočil „Tady Delaha tě obvinil, že vyhledáváš společnost mužů, bandraoi, co mi k tomu povíš? Banbhuana pohlédla na Delahu, který se šklebil v zlomyslném tušení. „Je to lež druide, to oni vyhledávají moji, ale vždy jsem byla vědoma svého postavení bandraoi.“ Delaha se přestal šklebit. „Co k tomu, povíš, Delaho?“ „Včerejší noci jsem si vyšel do lesa a uviděl kráčet Banbhuanu v doprovodu Moranna.“ „Je to lež“ a Banbhuana po pravdě vylíčila celé setkání.“ „A po té co Morann odešel“, zajímal se druid. „Šla jsem nasbírat ty byliny na svátek Beltain.“ „Vidím, že jsi jich nasbírala dost, i u Vlčího kamene jsi byla.“Delahu přešel humor úplně: „U Vlčího kamene?“ Druid pokýval hlavou: „Tato bylina neroste v okolí jinde než u Vlčího kamene.“ „To neznamená, že nemohla jít v doprovodu Moranna“trval na svém Delaha. „Žádám rituál imeramma,“otočila se druida Banbhuana. Druid pokývl hlavou:“Čekal jsem, že k tomu dospějeme, co ty na to Delaho?“ Delaha úplně smířený pokývl hlavou. Zavolali Moranna „Moranne, Banbhuana byla Delahou obviněna, že vyhledává mužskou společnost, přesně tvojí.“ „To je lež“, reagoval Morann, „to já jsem ji včera vyhledal, ale neuspěl jsem ani ve snaze ji doprovodit“. Zeptám se jinak, byl jsi v noci u Vlčího kamene?“ Morann zavrtěl hlavou. „Banbhuana vyžádala přesto rituál imeramma. Pojďte, půjdeme to oznámit kmeni.“ Delaha se nesl pyšně, Morann šel v zamyšlení a Banbhuana s druidem si povídali. Uprostřed vesnice vešli k dule. Druid jí oslovil: „Je třeba tvého svědectví dulo, Banbhuana vyžádala rituál imeramma.“ Dula připravila rovnou všechny nástroje a šla mlčky beze slova s nimi. Na druhý okraj vesnice. Tam v malém domku stál stůl a u něj lůžko. Dula poručila: „Zůstaňte venku.“ Na místě položila ženu do lůžka. „Vydrž, nebude to příjemné.“ „Jsem připravena na vše.“ Lehla si a odvrátila hlavu. Dula po chvíli vyšla ven a umývala si ruce. „Banbhuana je v pořádku, rituál imeramma proběhl, potvrzuji, že je připravena být bandraoi.“Pohlédla na Delahu, který radši se ztratil jak pára nad hrncem a Morann s druidem pokývali hlavou. Dula s druidem se otočili na Moranna: „Jistě jsi slyšel, že rituál imeramma, není příjemný, jestli nechceš, aby se to odehrávalo častěji, měl bys přece jenom Banbhuanu vynechat ze svých nabídek na doprovod. Aby se přece jenom nedostala do řečí nebo by se mohlo ukázat i když ne tvým přičiněním, že není připravena být bandraoi. Neumíš si představit potupu, která následuje, kdyby to tak opravdu dopadlo. Obvyklý trest pokání tří let by nestačil.“ Druid se přidal: „Najdi si nějakou jinou ženu, i když bude z jiného kmene, nikdo neřekne ani půl slova. Všiml sis, že Ewrli jeví neobvyklý zájem?“Morann zavrtěl hlavou: „Banbhuaně už doprovod nabízet nebudu, ani jinak kontaktovat, ale srdci nechci poroučet,“dodal vzteklý. A svižně odešel, než dula s druidem stihli cokoli dodat. Banbhuana konečně po chvíli vyšla celá zrudlá z domku.

Ani tehdy, když nasedli do většího automobilu s prostorem pro zavazadla, nepromluvili a vyjeli po cestě směrem k vykopávkám. Cesta se čím dál tím víc začala podobat tankodromu. Saša s Alexem dál mlčeli, aby si při jízdě nepřekousli jazyky. Konečně byly na místě archeologického tábora. Bylo léto a horko sedalo na kraj, ubytovali se do jednoho ze stanů, vybalili se a šli se po občerstvení podívat na místo vykopávek. „To je nádherné,“ řekla Saša, sotva naleziště viděla, „Keltské naleziště a v takto zachovaném stavu,“ básnila, „podívej dokonce je vidět, že ti dva uprostřed toho kruhu byly velmi vážení a rozhodně jejich hroby budou daleko bohatší než těch okolo. Vedoucí vykopávek pokýval hlavou: „Je vidět, že tu zase jednou mám odbornici na keltskou problematiku. Podívejte, co jsme našli!“ podával Saše jakýsi malý střep, z kterého Alex nebyl moudrý. Saša si jej prohlížela ve světle – „Druidský kotlík ovšem na okraji posázený zlatými šupinkami ve tvaru slz, něco takového se přece v této oblasti nedalo předpokládat, taková práce patří spíše do oblastí Francie, Anglie a Irska, pozná se to podle těch slz.“

Doopravila si oblečení, na to Banbhuana poklekla a hlasitě poděkovala bohům za úspěšný rituál. Svátek Beltain se povedl, až na to že Morann se z kotlíku napil víc, než měl. Byl další nádherný večer a Morann se domotal směrem od vesnice k ohni. Banbhuna, která hlídala oheň, aby správně dohasl, se na něj ani nepodívala. Jenže Morann byl v náladě a začal: „Řekni, že mě nemiluješ Banbhuano.“U ohně nikdo jiný nebyl: „Nemiluji tě, Moranne,“zopakovala Banbhuna s námahou. „Řekni mi to do očí,“ nedal se odbýt tak lehce Morann. Banbhuana vstala od dohasínajícího ohně: „Jsi opilý Moranne a nemiluji tě,“ vyslovila největší lež svého života hledíc do jeho temných očí. „Lžeš a nevím proč, najdu si první ženskou, kterou potkám, a bude klid.“ „Tak to bude Ewrli, pořád ti chodí za zády, divím se, že ti dnes nedělá stín.“ „Žárlíš,“ zajásal Morann. „Ne, Morrane, já bych jí to přála, ale z nějakého důvodu jsi jak slepý.“ Morann se uraženě otočil a řekl: „Protože jsem chtěl tebe, už slepý nebudu.“ Když odcházel a viděla jeho nádherná vysoká záda, rozplakala se. Bohové, proč nemají bandraoi kamenné srdce? Kraj přikryla tma a Banbhuana zalila poslední jiskřičky ohně. Ještě zahlédla dvě postavy jdoucí do polí, nemohla se mýlit, byla to Ewrli s Morannem. Nebylo pochyb, proč tam jdou, je přece Beltain, svátek zamilovaných. Zároveň k ní dolétl vlahý vítr. Teď mám, co jsem chtěla, přiznala si Banbhuana a budu šťastná? Splnil se mi sen, stála jsem být bandraoi a už mi nic nebrání. Není nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Poslední, kdo to mohl udělat, odešel. Hodila by si mi rada, co dál. „Cathbade, proč´s mi věštil být bandraoi?“vykřikla do tmy. Kmenový druid se vynořil ze tmy a vyslovil: „Nejsem sice druid Cathbad, ale slyšel jsem dost na to, abych tušil, že tu někdo lhal.“Banbhuana přikývla a skončila v slzách. „Co se ti dá poradit? Staneš se bandraoi a časem snad zapomenete všichni.“ Pohladil jí po hlavě. Banbhuana kráčela bezmyšlenkovitě směrem k svému novému domečku. Oheň v něm hořel jen slabounce, vešla a vykřikla překvapením. Seděl tam Morann s hlavou sklopenou. „Co tu děláš?“ „Banbhuano, udělal velkou hloupost. Já…já…já…“ rychle přikryla jeho ústa rukou. „Nic neříkej, Moranne a běž se vyspat domů.“ Morann na ní pohlédl: „To nejde, já … já tam dovedl Ewrli.“ Banbhuana na něj pohlédla: „Gratuluji a co čekáš ode mě?“ „Že jí pošleš pryč, že řekneš, že je to tvé místo, že konečně řekneš: „Miluji tě“.“ „Moranne, podívej, dovedl sis domů Ewrli, jestli si sebereš v sobě dost odvahy, pošli ji pryč sám, klidně řekni, že to byl omyl. Ale nemůžu jí říct, že je to moje místo, já mám přece místo jinde, ani nemůžu říkat, že tě miluji, pochop konečně, že být bandraoi je můj osud.“ Vyprávěla mu o věštbě druida Cathbada. „Věštba je věc, která se musí respektovat. Víš, že se to tak u nás je!“ Morann vstal a ještě otočil se ve dveřích: „Jdu vyhnat Ewrli s tím, že to byl omyl, ale budu se modlit k bohům, aby věštba Cathbada se nevyplnila a mohla se stát mojí ženou. Budou dny, kdy budeš sama.“

„Ty slzy šupinek zlata musel vložit skutečný umělec,“ dodala. „To on byl druid?“ ukázala směrem k hrobu těch dvou ve středu pohřebiště. „Ne, ona, našlo se to v jejím hrobě.“ „Tak bandraoi?“ pokývala hlavou Saša „Slyšela jsem o nich jen v keltských legendách.“ „To je první, musíme její nález utajit, jinak tu máme hromady zvědavců.“ Saša se k Alexovi otočila a pokračovala v načaté přednášce, když osaměli: „Kotel byl důležitý pro kouzla materiálního blahobytu. Kotlík také rozdává moudrost. Z Cerridwenina kotlíku stačili tři kapky, dávaly božské vědomosti, to by se mi do školy hodilo. V městě Murias prý existoval Dagdův velký kotel, žádní hosté odtud neodešli neuspokojeni.“ „Dobrá, ale co jjje bandraoi?“ „Tys o nich neslyšel?“Alex zavrtěl hlavou. „Druidové nebyli jen muži, byly to i ženy, těm se pak neříkalo druid, ale bandraoi, jsou zatím jen v legendách. Unikátnost nálezu je jasná.“ „Která to z těch dvou to jjje?“ „Ta vlevo. Kostra je celkově menší a křehčí konstrukce. Ovšem ten muž je větší na keltský průměr.“ Alex pohlédl směrem k pohřebišti a marně se snažil pochopit, co vidí.

„Banbhuano, budeš sama jako bandraoi. Takhle mohla´s mít domov.“ Sotva odešel dostatečně daleko, Banbhuana ulehla znova s pláčem na víčkách. V následujících dnech procházela s druidem po okolí a probírali podrobnosti jejího zasvěcení jako bandraoi. Zahlédla, jak k nim míří Ewrli, vůbec nevypadala na suverénku jako obvykle. „Banbhuano, ty zmije jedna,“ hodila rukavici, jakmile byla v doslechu. Banbhuana se na ní zvědavě zadívala. „Jsi takhle šťastná, ty hadrnice z Nicova?“ Kmenový druid se Banbhuany zastal: „Napřed bys nám mohla vysvětlit, proč Banbhuanu urážíš a to ještě přede mnou.“ „Však ona to ví, čarodějka od Vlčího kamene, Morann mě odmítl nechat ve svém domě, přestože mě předtím tam pozval. To je přece obrovská potupa!“ „A co s tím má společného Banbhuana?“ zeptal se druid, i když věděl odkud a kam vítr věje. „Ta budoucí bandraoi ho něčím musela ovlivnit. Proč by jinak odmítal mě a toužil po ní, která ho ke všemu nechce. Dělá si z nás všech legraci ta, co jejíž rodiče nikdo nezná.“ „Co lžeš,“vykřikla Banbhuana „Můj otec zemřel před deseti lety, matka daleko dřív, všichni to přece ví.“ „Ty, to nevíš Banbhuano?“vypadlo z Ewrli jedovatě. „Važ svá slova, Ewrli“, vyslovil se druid. „Co mám vědět“, znejistěla Banbhuano „co mi, kdo měl říct?“ Těkala očima z Ewrli na kmenového druida. „Že tě tví rodiče nalezli u Vlčího kamene, ty zmije,“vmetla jí do očí. Banbhuana pohlédla na druida, ten jen přikývl. Banbhuana zkameněla. „Ale na rozdíl od tebe jsem v životě nemusela chodit za chlapem, jak pes, aby si mě všiml,“vypravila ze sebe po chvíli. Ewrli vztekle vykřikla a chtěla se na Banbhuanu vrhnout. Kmenový druid začal mávat rukama. „Tak to by stačilo, obě, ty Ewrli si to s Morannem musíš vyřídit bez Banbhuany a ty Banbhuano by ses mohla mírnit, když chceš být bandraoi. Pojďme.“Oslovil Banbhuanu, která ještě pořád tak trochu byla v šoku. „Zatím všechno, co jsme probrali, je ti ohledně obřadu jasné.“Ewrli odcházela opačným směrem a kopala před sebou vztekle kamínek. Den obřadu se blížil. Banbhuana skoro nespala, jaký měla strach a jak byla napjatá. „Když je pravda, že nejsem původem z tohoto kmene, mohu vůbec být jejich bandraoi?“ ptala se kmenového druida. „Tvoji rodiče tě přece přijali za vlastní, patříš do tohoto kmene jako kdokoliv další. Neboj ani Ewrli to samé neřekne při obřadu a kdyby ano, sama víš, že bandraoi se můžeš stát i tak.“ Přicházeli zvolna k vesnici, když zaslechli další hádku. Ewrli stála před domem Moranna a dožadovala se vstupu, za zájmu několika dětí a mladíků. Morann vrtěl hlavou a stál mezi dveřmi. „Co se tu zase děje? Ewrli tobě to ještě nestačilo?“ „Musí mě přece pozvat dál, už jsem vevnitř byla.“ „Víš přece, že má právo na omyl.“ Ewrli zaštkala a nasadila zbraň nejvyššího kalibru. „Co když čekám dítě?“zařvala „Hlavně se uklidni, Ewrli!“

Ležely tam kostry napůl ještě zakryté zemí. Pochopit z toho, že o keltské naleziště pro něj bylo nereálné. „Dostat se do Irska nebo Anglie bylo můj odvěký sen, bohužel jsem na to nikdy nenašetřila,“ říkala Alexovi další den k večeru po skončení vykopávek a dalších nalezených střepech kotlíku z hrobu neznámé ženy. „Priscila, tak jsme pojmenovali provizorně tu bandraoi, byla druidem jen krátce po zasvěcení. Vzhledem k tomu, že u druidů se studovalo až 20 let a kotlík je málo používaný, tipujeme jeho používání na 3 – 5 let.“ „Proč Priscila? Jjje to keltské jjjméno?“ „Ne, ale než zjistíme, kdo to skutečně byl, jestli to vůbec budeme schopni zjistit, nějak jí říkat musíme. A které by se líbilo tobě?“ Alex se zamyslel a vyslovil: „Říkal bych jjjí Banbhuana.“ „To můžu navrhnout, to byla postava z keltských mýtů a dokonce byla bandraoi.“

„Pojď se mnou“ ukázal směrem pryč ode všech kmenový druid. Morann zbledl a čekal jak na výsledek rozhovoru. Delaha se k tomu přimotal: „Na co se tu čeká?“ zasmál se, když viděl zaražené tváře. „Na výsledek,“zkomentovala Banbhuana. „Ewrli čeká dítě, ty o tom ještě nevíš?“Delaha místo, aby se zlomyslně zasmál znovu, se zatvářil provinile. „Tak ona vám to už řekla?“ Banbhuana v předtuše přikývla. „Tak ty já jsem otec?“rozjasnila se tvář Delahovi. Morann na to nijak nereagoval. Kmenový druid se vrátil s Ewrli. „Proč jsi mi nic neřekla?“ oslovil Ewrli rovnou Delaha, „Vždyť víš, jak jsme si slibovali lásku.“ Všichni trošku přešlapovali a nejistě čekali, kdo to rozetne. Kmenový druid po chvíli promluvil: „S Ewrli jsem o tom už mluvil. Tak co řekneš teď Ewrli?“ Ewrli hleděla na Delahu, jehož tvář zářila očekáváním. Pak se rozhlédla po ostatních: „Dejte mi čas,“rozběhla se směrem od nich a plakala. Delaha se rozběhl za ní. „Tak bychom tu to sezení mohli rozpustit, ne? Zítra už čeká obřad.“ prohlásil kmenový druid. Odešli a měli o čem přemýšlet. Morann vyšel z vesnice a nadechl se čerstvého vzduchu. Bohové, vše jsem udělal, jak se po mě chtělo, odehnal jsem Ewrli, i když je svým způsobem krásná. Jakou další oběť mám podstoupit, aby Banbhuana byla moje, chcete dobytek, zlato, lidskou oběť? Jenže nikde žádná odpověď. Od zítřka jej dělili už jen hodiny. S vyschlým hrdlem šel k místu obřadu. Banbhuana tam stála v bílém rouše druidů a měla zasněný výraz. Delaha s Ewrli tam čekali a dívali se spolu s ostatními. Delaha hladil Ewrlinu ruku. Obřad probíhal, aniž se cokoliv stalo, Banbhuana vešla do obřadního kruhu a byla uvítána druidy. Na dokončení už nečekal a odešel zpátky. Banbhuana nedala znát, že ho viděla, ani že si všimla, že odešel. Cítila úlevu, že obřad už je za ní, jedině pomyšlení na Moranna, na jeho naprosto nešťastnou tvář, jí viselo v mysli. Co když se Cathbad mýlil ve své věštbě? Ale věštby se přece neberou na lehkou váhu, věštby určují náš osud. Obřad byl už ukončen. Pomalu se trousili první jedinci zpátky. V tom kdosi ve vesnici vykřikl. Všichni si pospíšili zpět, uprostřed kruhu zvědavců ležel Morann v tratolišti krve. Kmenový druid k němu poklekl první. „Je ještě živý.“ Vzali ho do jeho domu. „A ty se o něj starej,“ nařídil Banbhuaně, „teď si bandraoi, musíš to udělat.“ Banbhuana ještě v bílém plášti zavázala Morannovi ránu. Začala vařit slepičí vývar na posilněnou. Morann ucítil vůni polévky, otevřel oči a začal se rozhlížet: „Ty jsi v mém domě, Banbhuano?“ Uviděl její bílý druidský plášť a radši je zas zavřel: „Proč bohové, nechtěli mou oběť?“ „Máš asi jinou úlohu v životě“

Ale s radostí, že Saša je tady spokojená, se Alex na vykopávkách nudil. „Jsi tu na dovolené,“ radila mu Saša „dělej, co na dovolené.“ Projížděl tedy po okolí autem, až dojel k blízkému rybníku. Bylo k polednímu a kromě pár cachtajících dětí se zdálo, že tam nikdo není. Neměl plavky a tak tam skočil nahý. Dal se do plavání, mířil přes hladinu na druhou stranu. Nechvátal, uměl si rozložit síly. Vylezl mokrý na druhém břehu. Překvapeně zamrkal, na dece tam ležela nahá žena. Pěkná kost, uznal. Pevná velká prsa a zpod kloboučku vykukovaly rezavé vlasy. „Ahoj“ zvedla se zrzka na rukách a nevypadala, že se stydí. „Ahojjj,“ vykoktal Alex. „Když už jsi tady, tak se pojď usušit na mou deku,“ prohodila mimochodem.

„Než jako oběť pro bohy,“řekla Banbhuana „byl jsi určen jako budoucí náčelník.“Morann se zasmál. „Ty jako bandraoi, to musíš přece vědět.“ „Ano, řekla, vidím, že se staneš náčelníkem kmene, zvítězíš nad Římany.“ Morann přesto, že byl ještě zesláblý ztrátou krve, se nazvedl a chtěl něco říct. „Teď, ale lež a odpočívej, dej se dohromady.“Morann si lehl a sledoval, jak se o něj Banbhuana stará. Blížil se svátek Lugnasad a s ním i den, kdy Ewrli s Delahou potvrdili svůj svazek. Morann v té době už byl celkem v pořádku a Banbhuana proto mohla nechat jej samotného. Starala se teď spíš o náčelníka, který ulehl a pokašlával. „Jsem špatný otec, ani Ewrli neuvidím o jejím slavném dni,“ stěžoval si Banbhuaně. „S Delahou udělá jistě štěstí, i o její nenarozené dítě se dobře postará.“ „Proč se vlastně s Ewrli nemáte rády?“ Banbhuana podala náčelníkovi teplý čaj a mlčela. Když náčelník odpočíval, zamyslela se. Teď Delaha a časem i Morann si jistě najdou partnerku, a ona opravdu zůstane sama, sama a bandraoi. Je osudem druidů osamění? „Žijeme pro ostatní Banbhuano, ne pro sebe,“ odpověděl jí na podobnou otázku druid Cathbad, když poprvé odmítla Moranna. Přemýšlela, jestli jí to úplně vyhovuje, poprvé po těch letech o tom vážně přemýšlela. Delaha s Ewrli vstoupili do domu náčelníka, když tam trochu poklízela: „Tak co Banbhuano, potvrdíš mě jako nového náčelníka?“ „Tebe?“ zareagovala, jako když jí uštkne had. „Co se divíš? Vzal jsem si náčelníkova dceru, mám na to nárok. Kromě Moranna, který ještě úplně není v pořádku, kdo by se mi mohl rovnat.“Banbhuana mu pohlédla do očí: „Do měsíce se o náčelníkovi rozhodne, ale aby ses nedivil, Delaho.“ Delaha se zasmál a Ewrli dodala: „A také je úkolem druidů věštit osud dětí.“

Zrzka si sedla, aby mu udělala místo. V obličeji na žádnou velkou krasavici nevypadala, ale nestyděla se, že je nahá. „Není ti takhle zima?“ zeptal se. Zrzka zavrtěla hlavou a otočila se na něj. „A co tobě?“ uvědomil si, že je taky nahý. Rychle se snažil skrýt nahotu, když ho zrzka zarazila. Zrzka dodala: „A navíc já chci všude stejně pěkně opálená.“ „A to se mě nebojjjíš?“ Zrzka na něj pohlédla: „Kdybys chtěl něco provést, už jsi to dávno udělal a navíc je sem jednodušší přístup než přes vodu,“ ukázala směrem ke kolu, které se ledabyle válelo nedaleko. „Mám tam věci, budu muset jjjít, kdy se uvidíme?“ „Zítra, opaluji se tu každý den, pokud jen trochu teplé počasí.“ „A co děláš za deště?“ „Mám tu nedaleko chatu.“ Po té než odešel, jí políbil na bradavky. Zrzka se ani neohradila. Trochu ho to až zarazilo. Že by nějaká profesionálka? Plaval zpátky přes rybník. Tam stále kromě dětí nikdo nebyl. Sbalil věci, hodil je do auta a začal studovat, kudy by se ten rybník dal objet. Když to vytušil, začal se vracet. Prsatá zrzka mu nešla z hlavy.

„Pouze tam, kde o to požádají,“odvětila Banbhuana a vyšla ven. Kmenového druida našla snadno, sušil bylinky na kameni. „Delaha chce, aby se do měsíce rozhodlo o náčelníkovi. „Myslel jsem si to.“ Ewrli nepožádala, ale vyzvala, ať je věštěna budoucnost jejího dítěte.“ „Nedělej nic ve vzteku, Banbhuano, raději si tu sedni a vydechni si. Až se uklidníš, připravím ti vše potřebné. A až Ewrli požádá, jsi povinna to udělat. Věštba je základ našeho života.“ Banbhuana si sedla a sledovala druidovu přípravu. Sušené maso viselo na svém místě a bylinky, které pomáhaly při věšteckých snech, drtil v hmoždíři. Banbhuana seděla a přemítala: „Co když se věštba nevyplní?“Co potom, budu opravdu obětována?““Můžeš být obětována na usmíření s bohy.“ Banbhuaně vyschlo úplně v hrdle. Vždy vídala různé i lidské oběti, to Keltové (jejich název Římany) dělali. „Necítím se být na to připravena.“ „Budeš, až přijde čas to jednou udělat. Smrt, jak přece víš je součást cyklu, lidská duše sídlící v tobě odejde, ale zase se vrátí a ty tu budeš znovu v jiné podobě.“Banbhuana tohle všechno znala, věděla to už tenkrát, když jí zemřel otec. Jistě si našel nové tělo, v kterém teď jeho duše sídlí. Za dva dny se teprve Ewrli odhodlala dojít za kmenovým druidem a Banbhuanou. „Chtěla bych druida požádat o věštbu.“ „Vím, Banbhuana jako bandraoi vše se mnou připravila a já jsem jí přenechal možnost věštit.“ Ewrli se zamračila, ale odešla a nic neřekla. Banbhuana ulehla na plochý kámen vystlaný mechem, který sloužil pro tyto účely. Bohové, říkala si, ať se má věštba vyplní. Ewrli s starým náčelníkem a Delahou usedli poblíž a čekali. Vonné byliny rozdrcené v hmoždíři začaly po rozkřesání ohně doutnat a Banbhuana ulehala a kousala při tom sušené maso. Propadla do jakéhosi podivného snu. Uslyšela obrovský dusot. Co to? Koně? Býci? Uprostřed planiny stál ten největší býk, kterého viděla. „Taurus,“ vykřikla ze svého snu. U býka stálo dítě. „Vidím dítě, jak stojí u býka a hladí ho.“ Popisovala svůj sen. Už to ale najednou dítě, byl to velmi mladý bojovník. „Dítě bojovník.“Viděla rysy, ty oči, ty vlasy, celý Morann, jen ten nos nebyl jeho. „Je krásné, veliké,“zamlčela, co viděla. Sen se pomalu rozplýval, jen na závěr viděla stádo býků v čele s tím velkým býkem. „Taurus v čele ostatních. Vidím však velikou řeku, kterou musí překonat.“ Pomalu jí pomohli vstát, ještě vyplašená se probouzela. Ewrli a všichni ostatní vypadali spokojeně. Vraceli se k vesnici a Banbhuana se obrátila na druida. „Viděla jsem mnohem víc věcí, než jsem jim řekla.“ „A proč jsi je neřekla?“ „Kladl jste mi na srdce, ať nemluvím za vzteku, jenže to dítě z toho snu bylo celý Moran.“Druid se zamyslel. „Máš pravdu, bylo lepší, když jsi to zamlčela.“ Delaha i Morann se připravovali na volbu náčelníka každý po svém. A nejen oni i Setilmac, který byl velmi schopný bojovník, se přihlásil také. Začalo to závody válečných vozů, všechny stáli zatím na čáře. „Objedete tři kola

Zrzka tam druhý den opravdu ležela na své dece, jako by snad ani v noci nešla domů. Zastavil auto opodál a rozhlížel se. „Něco si ztratil?“ „Ne jjjen se divím, že na téhle straně rybníka nikdo není.“ Na protější straně bylo vidět zas ty děti. „Já ti nestačím?“ Sedl si vedle ní na deku. Lehce rukama přejel po bradavkách. Byli nádherné jako dvě třešničky, měl chuť se jich zas dotknout. Zrzka se zvedla na rukách: „Co bys rád?“ „Jjjá … jjjá ale vlastně ani nevím.“ „Ale víš, dráždila ho zrzka. „Vlastně vím“ zvedl se a svlékl se z šortek a trička do plavek. „Když už to víš tak mě namaž,“ odvětila mě zrzka a podala mu opalovací krém. Alex vzal opatrně trochu krému na ruku a začal lehce roztírat. Začal hladit nahé tělo a přitom mu bušilo v hlavě. Byl příliš vzrušený a zrzka se sama nabízela. Přitom co jí hladil, cítil, jak jeho penis se zvedá.

Po vyznačené trase.“Banbhuana sevřela ústa napjetím. Morann už vypadal v pořádku jako obvykle jen místo po ráně měl lehce zčervenalé napětím. Koně se vyřítili do rovného úseku. Diváci stáli okolo trati, pokřikovali a fandili. Náčelník seděl na kameni a byl zabalený do kůží, aby neprochladl. Koně se řítili do zatáčky stále natěsnáni vedle sebe. Všichni tři jezdci hnali koně stále kupředu. Nikdo nechtěl být druhý, natož poslední. Celé první kolo prolétli společně, Setilmac však začal lehce ztrácet. Toho využil Delaha a předjel Setilmaca i Moranna. Morann si to nenechal líbit a v zatáčce ho dohnal. Setilmac stále za nimi, ale už bez valné naděje že je dožene. Druhé kolo prolétli lehce zpěnění koně stále hlava vedle hlavy. Diváci přestávali dýchat. Kdo z koho? Jenže Delaha s Morannem nevypadali, že to dají druhému zadarmo. Třetí kolo – bok po boku se marně snažili štvát koně ještě k větší rychlosti. Setilmac už jel za nimi v uctivé vzdálenosti, začal šetřit koně. Souboj, který probíhal vepředu, už se ho netýkal. Cílová rovinka diváci stoupají, aby lépe viděli. Diváci vydechli překvapením. Oba vjeli do cíle současně. Co teď? Co dělat? Koně odpočívali s pěnou u huby a těžce oddychovali. Kmenový druid promluvil: „Zítřejšího dne bude rozhodovat znalost lesa. Kdo přiláká tvora, kterého si vybere, vyhrál, když i to se povede oběma, dojde na souboj s noži. Banbhuaně se v noci zdálo, že Morann zatroubil a vyšel na louku velký bílý jelen. Také Delaha zatroubil, vyšel hnědý jelen. Druid vyslovil verdikt: „Souboj na nože“. Zítřejší den proběhl celý jako v jejím snu. A tak svým nezbývalo nic jiného než souboj na nože. Morann s Delahou se vrátili z lesa a do zítřka chyběla už jen chvíle. Kolem vyznačeného území, kde se boj odehrával, seděli všichni, kdo měl ruce a nohy. Oba bojovníci stáli v rozích území s nožem za pasem. Morann se svou vysokou medvědí postavou a Delaha, který mu výškou dýchal na krk se svým atletickým tělem. Byl odbubnován začátek zápasu. Buben zněl dál jako rytmus, který podmalovával celý souboj. Bum, bum znělo, když se oba začali pomalu k sobě blížit.

„Kde máš tu chatu?“ „Tady poblíž, chceš tam jít se mnou?“ Alex se zvedl: „Co se děje.“ „Nic, jjjen jjjsem namazal cizí nahou ženskou, jjjinak nic.“ „My přece nejsme cizí“ zubila se zrzka, už jsi mě políbil a namazal.“ „A tobě to nevadí se takhle nabízet?“ Zrzka na něj mrkla: „Já vztahy nekomplikuji.“ Alex si sbalil deku „Kam jdeš?“ ptala se zvědavě zrzka „Za někým kdo vztahy komplikujjje,“ odvětil, nasedl do auta, deku hodil do zadu a vracel se zpátky. „Jsem vůl, nadával si. Přijel zpátky a sedl si do stanu. Saša mu večer povídala: „Tak jaký byl den?“ „Nuda, nemohl bych tu najjjít něco, co bych mohl s vámi dělat?“ „Zeptám se“ slíbila Saša. Za chvíli už usínala na jeho rameni. Dlouho se díval do tmy a pozoroval, jak oddychuje.

Kdo tasí první nůž? Oba se krok za krokem kroužili v stále nebezpečnější vzdálenosti. Delaha, přestože byl menší, měl výhodu hbitosti, Morann zas spoléhal na svou sílu. Diváci napjatě sledovali, co bude dál. Bum, bum stále zní buben svým rytmem, ale to už Delaha kočičím skokem se vrhl bez zbraně na Moranna. Morann pod vahou soupeře silně zapotácel, ale odrazil jej. Lehce zpocený Delaha se rychle zvedl a tasil nůž. Zableskl se ve slunci. Bum, bum buben už bubnuje tempem srdce. Morann se narovnal a sáhl do svého pouzdra, ale žádný nevytahuje. Kde je jeho nůž? Spadl? Je v prachu arény, někde za Morannem, to je ale smůla! Má šanci odzbrojit Delahu? Nechá se Delaha odzbrojit jen tak? Diváci napjatě sledují a takt bubnu a zápasu zrychluje. Morann se svým medvědím tělem nemá sice kočičí skok. Za to, když dopadne na Delahu úplně jej srazí k zemi i s nožem v ruce. Zmítají se v prachu. Jak bojují o nůž! Výkřik bolesti. Buben ztichne a zazní obrovská rána. Morann se odvalí z Delahy. Krvácí, Delahovi se podařilo nožem říznout tam, kde už se před tím poranil sám.

Další den bylo od rána horko.

Kape z něj krev, nebyl to tak hluboký zásah. Bum, bum zní dál buben. Morann se nevzdává a znovu útočí na Delahu podařilo se mu chytit jej zezadu a zkroutit mu ruku s nožem. Delahova tvář se zkřivila bolestí a nůž vypadl z ruky. Morannova síla však ztrátou krve oslabuje a Delaha prudce šlápne na jeho nohu. Morann vykřikne znovu a Delahu pustí. Oba oddychují, zpocení, pot z nich kape. Morann se sehne pro nůž. Diváci napětím ani nedutají. Delaha mu to nechce dovolit a tak na něj znovu skočí, Morann jej znovu setřese a drží nůž v ruce. Delaha vidí, že nůž drží soupeř. Začne lehce ustupovat, Morann se odrazí z posledních sil. Dopadá na Delahu zas jej drtí svou vahou pod sebou. Nůž se leskne v ruce. Zabije, nezabije? Sedne Delahovi na ruce a nůž mu dá pod krk. Buben rázem ztichne. Napětí by se dalo krájet. „Dost bylo krve“ vykřikl těžce do ticha Morann. „Nechci tvoji smrt, Delaho, vzdej se mi a budeš žít.“ „Chci žít“ vykřikl Delaha s nožem pod krkem. Morann se zapotácí, vstane a pozvedne ruce. Diváci bouří nadšením. Kap, kap odkapává stále pramínek krve. Banbhuana s kmenovým druidem jdou Morann ošetřit. Je vyčerpaný a bledý, ale hrdý se svým orlím nosem. Tomu to sluší, povzdechne si Banbhuana. „Do svátku Samheim bude připraven obřad přijetí nového náčelníka.“ Morann mlčí a naslouchá druidovi a nechá se Banbhuanou ošetřovat. Stihne jí při tom ruku položit na její, Banbhuana neucukne, nechá se pohladit. Je noc ještě jedna z posledních teplých, ptáci už táhnou na jih. Přijde do kraje zima, povzdechne si Banbhuana, bdící u ohně. Samheim už je tu co nevidět. Moranne, šeptá do větru jméno. „Můžu si přisednout?“ Přikývnutí. Kmenový druid dosedl vedle Banbhuany. „Cathbad ti prorokoval stát se bandraoi, viď.“ Přikývla.

Alex Sašu už nenašel a tak nasedl do auta a jel velmi pomalu do archeologického tábora.

„Jenom proto jsi, Banbhuano, dnes bandraoi? Zavrtěla hlavou a konečně se rozmluvila: „Ewrli a hlavně sobě jsem chtěla dokázat, že na to mám.“ „A dokázala sis to a teď sama nevíš, jestli jsi šťastná? Přikývla. „Jenže s tím ti Banbhuano někdo cizí sotva pomůže, je poznat, že si nejsi jistá, že to tak opravdu má být. Moc se ti o tom mluvit nechce“. Zavrtění hlavou. Kmenový druid: „Víš stejně dobře jako já, že jako ses bandraoi stala, mohla bys jí i nebýt.“ Banbhuana sledovala, jak odchází se schýlenými zády. Zamyslela se nad jeho poslední větou. Ano, má pravdu, ale mé srdce si není úplně jisté, kterou cestou se má vydat. A tak dál hleděla do řeřavých uhlíků. Konec keltského roku zvaný Samheim. Obřad začal. Morann celý nahý stál uprostřed diváků. Bylo dost chladno, měl trochu husí kůži, ale jinak se hrdě otáčel na místě, aby bylo vidět, že není nikde zohyzděn. Opravdu se neměl za co stydět. Nádherné svalnaté tělo. Banbhuana z něj nemohla spustit oči. Přivedli bílou kobylu a Morann jí objal – byl to symbol bohyně svrchovanosti. Byla obětována. Její krev byla přichystána pro jeho koupel v dřevěné velké nádobě. Bez váhání se do nádoby namočil. Vylezl po chvíli, co v ní vykoupal. To už měli nachystanou kůží z kobyly a zabalil se do ní. Promluvil, protože se čekalo na jeho proslov: „Slibuji bohům svou poslušnost, slibuji vám svou laskavost… Banbhuana naslouchala nádhernému zvuku jeho hlasu. Teď byl čas pro ni a druida jsou na řadě geasy. Geasy jsou jedno nebo více kouzelných zákazů, které musí náčelník plnit. Dobře je promysleli, aby je mohl splnit: Nesmíš jít napravo od Tary, nesmíš lovit divokou zvěř v Caernae… Morann pozorně poslouchal a pozoroval Banbhuanu v jejím náboženském vytržení. Pod kobylí kůží mu začínalo být teplo. Ode dneška je náčelníkem, má zodpovědnost za ostatní, pomyslel si. Zima přišla náhle, udeřila plnou silou

Ale ani od té doby Alex neměl žádnou zvláštní úlohu a začal vyhledávat důvody proč se Sašou hádat. „Kde jjjsi byla tak dlouho?“ začal, jakmile vešla do stanu. „Jestli se chceš hádat, měl sis najít jiný den,“ típla jeho vztek Saša, která zářila jako sluníčko. „Kde jjjsi se tedy zdržela, bylo mi smutno,“ začal mírněji. Saša se otočila k němu, políbila ho a vydechla: „Jedu do Anglie a Irska!“ „Jjjak jjjedeš?“ „No s fotografiemi toho nálezu, vybrali mě, že můžu vyrazit. Jazyk umím a jak víš Anglii a Irsko jsem ještě neviděla.“ „Sama?“ Zahanbeně přikývla: „Pro dva stejně prostředky neměli,“ bránila se, když se k ní otočil zády.

Pro ty, kteří žili s přírodou celoročně jako Keltové, nepřekvapila. Měli naloveno, dřevo na podpal nachystáno. Jen ta tma, té kdyby nebylo, smutnila Banbhuana zavřená ve svém domě. Měla své povinnosti, popadla kožešinu na sebe a zabořila své boty z kůže do sněhu. Klopýtala za nemocnými se sušenými bylinami. Mezi nemocnými byl i starý náčelník, který tuto zimu zemřel. Přešla většina zimy blížil se Imbolc. Sníh a mráz stále vládli krajem, když jednoho rána vešel do dulinina domu Delaha. „Pospěš si prosím na Ewrli přišly bolesti. Doběhl i za Banbhuanou: „Babhuano, dítě je už na cestě, dula už tam je, ale řekla si ještě o tebe pro jistotu. Slunce stálo nízko nad obzorem. Banbhuana popadla bylinky a šla hlubokým sněhem. Když vešla Ewrli už jí moc nevnímala, dula hlasitě radila, hladila, povzbuzovala. „No tak Ewrli, neboj se, přitlač.“ Banhuana hřála vodu a bylinky zatím ležely na stole. Sledovala plačící odhalenou Ewrli se spoceným čelem s obrovským břichem. Delahovi kroky byli slyšet v druhé místnosti. „Vůbec to nejde,“ vypravila Ewrli mezi výkřiky bolesti. „Jen se neboj, už vidím hlavičku“ Ewrli rukama mačkala houni pod sebou, jako by jí chtěla roztrhat. Dítě vyklouzlo pomalinku ven. Dula jej zachytila do rukou. Opláchla jej ve vlažné vodě, dítě začalo plakat. Banbhuana vyšla za Delahou „Je to syn.“ „Taurus,“vydechl Delaha a dral se dovnitř. „Počkej ještě, musíme vše dokončit.“ Dula zatím zabalila dítě do látek a podala je vyčerpané Ewrli, která zářila pýchou. Banbhuana trochu píchlo u srdce, ale vše poklidila a pohlédla na dítě. Mělo zavřené oči, ale na hlavičce temné chmýří, dávalo tušit, že se při věštění nemýlila. Delaha byl vpuštěn, pohladil dítě a políbil Ewrli. Dula s Banbhuanou se vytratili ven. Dny se prodlužují. Ten den, kdy se měl den srovnat s nocí ve své délce, už byl za dveřmi. Banbhuana šla obejít zbylé nemocné. Ewrli se jí vůbec nelíbila, od porodu nevstala, pořád polehávala a postonávala.

„Ani ses nezeptala,“ zklamaně vyslovil Alex. „Ne, protože jsem měla obrovskou radost, že mě vzali.“ „Počkám tady, než se vrátíš.“ „Týden“ slibovala, když balila. „Jen týden, předají se fotografie nálezu, proberou se podrobnosti a jsem zpátky.“ „Jjjasně“ odvětil už se vším smířený Alex. Za čtyři čekání a nicnedělání přišel vedoucí vykopávek. „Tak Vaše přítelkyně se pěkně vybarvila.“ Alex na něj pohlédl. „Předala fotografie a vyjednala si na místě prohlídku známých keltských nalezišť a míst. To že tady jí stojí práce, jí zjevně nezajímá.“ „Vždycky snila o návštěvě Francie, Anglie nebo Irska,“ bránil ji chabě zklamaný Alex. „Jjjistě jjje ráda, že jjje tam.“ „Já jsem zase snil, že se dostanu na vykopávky do Egypta. Příště jí nevezmu, i kdyby byla nejlepší studentka na škole.“ Alex začal balit. Přemýšlel, kam vlastně pojede, měl ještě týden dovolené a doma sám se mu nechtělo být. Napadlo ho, co si vyjet do Anglie, ale věděl, že na to nemá dost peněz. Zamyslel se, kdyby jel stopem a jedl konzervy, nějak by to snad přežil. Zarazil se. Má, nemá. Vždyť vůbec neví, kde teď Saša je. Přesto měl o ní podvědomou obavu. Jak se dočetl v knihách jejího otce, že pokoušel dokázat, že na keltských svatých místech existuje spiritualita takového rázu, že možné vyvolat mocné síly. Napadlo ho, že to Saša určitě vyzkouší, aby ukázala, že se otec nemýlil. Že tenkrát udělali chybu, že ho s jeho teoriemi odmítli.

Když vešla, zrovna Ewrli kojila Taura. „Roste a sílí,“ chválila ho „Ale ty už by ses mohla dát dohromady. Bylinek pro tebe už mám pomálu.“ „Taurus byl velký, když se narodil, tak mi dal zabrat. Sama bys to poznala, kdybys měla dítě,“uhodila Ewrli na citlivou strunu. Banbhuana se zarazila. To nemám, má pravdu, co já jí můžu radit. Ve vzduchu byla cítit předjarní nálada. Ptáci už se vraceli. Čas běžel, jak splašený z jara bylo léto. Přišli horké dni a s nimi i nejdelší den v roce. Vesnicí otřásala hádka: „Ty sobče, necháš mě tu i s dítětem samotnou?“ „Ty povětrná ženská, necháš si udělat dítě a mě tvrdíš, že je moje.“ A čí by bylo?“ „Tak se na něj podívej, celý Morann.“ „Co povídáš?“Banbhuana kvapně vesnicí až k domu starého náčelníka. „Co se tu stalo?“ Delaha pokračoval ve výčitkách: „Domluvily jste se na mě, ty i ona. Však slyšíš!“ obořil se na Banbhuanu. „Chci odejít od své ženy“ Ewrli vzteklá s dítětem v náručí na něj vyjela: „Hledá si důvody proč odejít, stejně vím proč.“ Banbhuana stoupla mezi ně. „Co to vyřešit poklidnou cestou.“ Delaha se na místě otočil zády. Ewrli nechal bez jediného slova stát a jeho kroky mířili pryč. Ewrli se rozplakala: „Taková ostuda, on mě opustil. Bohové, co jsem provedla?“ A do zad Delahovi vykřikla: „Však ona tě stejně nechá!“ „Co se tedy stalo?“opakovala Banbhuana. „Jen jsem se doma zmínila, že náš synek roste a sílí. Delaha byl nějaký špatně vyspalý. Koukl na dítě a uhodil mě na tvář. Začala hádka, že se tahám s kdekým a on se jak osel o mě a dítě stará.“ „A Ewrli máš svědomí čisté?“ Ewrli zčervenala: „Vždyť ty to musíš vědět přece nejlíp, jak to bylo.“ „Právě proto by ses měla nad tím zamyslet.“ „Zamyslet se ty čarodějnice jedna, tak alespoň dojdi za Morannem.“ Banbhuana zavedla Ewrli zpátky do domu. Počkala s ní do večera, ale Delaha se opravdu nevrátil.

V Londýně se Saša ubytovala v levném hotýlku. Byl to malý pokoj, ale za to jí těšilo pomyšlení na příští dny návštěv po keltských místech. „Good morning. Dnes je na programu prohlídka nejznámějších míst v Irsku: Rath na Rí – pevnost krále, Tara kopec s kamenem Lai Fáil, také Bruh na Bóinne v Newsgrange, Uisneach v Westmeath a povíme se o studni moudrosti.“ Autobus s vědychtivými turisty se rozjel a průvodce vyprávěl dál: „Ráth na Rí má v průměru více než 100 metrů a uvnitř dva menší kruhové valy a mohyla s chodbou, je zde šest posvátných studní, které místo obklopují masivní královské cesty tzv. Hodovní síň má početné vedlejší mohyly a valy. Tara je místem, kde se nachází Lai Fáil (Kámen Osudu) u tohoto kamene, který stojí ve vertikální poloze a podle pověsti vykřikl, když se na něj postavil pravý král, byli zde proto slavnostně potvrzováni irští králové. Kámen Lai Fáil je jen jedna ze čtyř vzácností: Podle pověsti, že kámen Fál přinesli z města Falias, tak další říká, že z města Gorias přinesli kopí, které měl Lug – žádná bitva vedená v tomto kopím nemohla být ztracena, a člověk, který třímal toto kopí, nemohl padnout k zemi, z města Findias přinesli meč Núadu, jakmile vytasili meč z jeho smrtonosné pochvy, nikdo mu neunikl a nikdo se nedokázal ubránit. Z města Murias přinesli Dagdův velký kotel, žádní hosté neodešli neuspokojeni.“ Průvodce si odkašlal a po napití pokračoval

Uložila oba a sama seděla u ohně před domem. Kmenový druid už v té době těžce postonával, ale Banbhuana si k němu pro radu zašla. „Co dál?“ ptala se Banbhuana, když podávala čaj. Kmenový druid se rozkašlal: „To už je na tobě Banbhuano, rozhodni sama, co se stane. O Ewrli se může starat celá vesnice, ale měl by existovat někdo, kdo za ně bude zodpovědný.“ Pokýval hlavou: „Zeptej se Moranna, když to vypadá, že dítě je jeho.“ „To přece po něm nemůžu chtít.“ „Můžeš, nemůžeš, chceš, nechceš?“ „Nechci“ přiznala si Banbhuana. S těžkou hlavou přemýšlela, koho požádá. Ewrli se probudila do nového dne. Jak je oba nenávidí – Banbhuanu i Moranna, ale svou situaci s Delahou si zavinila z větší části sama, to si musela přiznat. Co teď Banbhuana se u Moranna nepřimluví, tak kam teď? Vzpomněla si, že má známé tři dny odsud u řeky, vždy jí nabízeli, aby zašla. Není to sice totéž jako tam zůstat, ale ona teď nemá moc na výběr. Na kousek kůže nakreslila jednoduchý obrázek pomocí uhlu, vzala do náruče Taura a s trochou jídla vyrazila na cestu. Banbhuana došla k jejímu domu: „Ewrli?“ Vešla dovnitř. V domě bylo ticho. Na kůži byla uhlem kresba řeky, domu a u něj ženy s dítětem. Šli pryč, pochopila Banbhuana. Vzpomněla si, že Ewrli má nějaké známé někde tři dny odsud. Ale kde to si Banbhuana nebyla jistá. Rozpačitě chvíli na místě stála. Skontrovala dům – vše zůstalo na svém místě. Vyšla ven a nadechla se čerstvého povětří. Byl čas podzimní rovnodennosti do vesnice, když vstoupil římský posel. Zmatení Keltové vybíhali z domů, mezi nimi Morann. „Náčelník?“ Morann mu pokývl. „Podle rozkazu velitele Quinta se máte vzdát římskému velení.“ Morann rovnou odvětil: „Nemáme zájem se podrobit.“ „V tom případě Vás čeká boj. Přesune se sem římská armáda velitele Quinta.“ Večer se rozhořel oheň. Banbhuana byla připravena věštit. „Nad Římany společně zvítězíme, říkají bohové,“ začala řeč. Teprve po ní promluvil Morann, který čekal na výsledek věštby: „Mám plán.“Začaly horečné přípravy. Chystaly se meče, kopí, opravovaly se štíty, kontrolovaly se vojenské vozy. Měsíc se přehoupl z novu do úplňku.

Pokračoval: „Brugh na Bóinne v Newsgrange je vetkána do mytologie keltského národa – tam zrodili hrdinové jako Cú Chullain. Hrdinou, který se musel rozhodnout, zda stráví poklidný dlouhý život nebo se stane slavným hrdinou a také je zde poslední místo odpočinku králů Tento monument je nesmírně významný především zvláštním úkazem: dlouhá chodba nitrem kamenných kvádru je uzpůsobena tak, aby 21. 12. vstoupili paprsky do centrální komnaty. Studna moudrosti to je oproti tomu čistě mytologické centrum, proudí z ní pět pramenů, které jsou určeny pro každou oblast Irska včetně Meath nebo snad pro každý z pěti smyslů. Kolem této studny roste 9 lísek, losos vyplave na hladinu potoka, aby snědl lískové ořechy, každý kdo se napije z této studny, sní ty ořechy nebo lososa, získá veškerou modrost. Další vlastností této studny je že umí vrátit život mrtvým, což dokážou i ostatní studně irské mytologie. Studna je prý ve středu Tir Na n-Og, jehož střed je proto všude a nikde, můžeme si jej nést v sobě, ať už jdeme kamkoliv. Bájesloví popisuje dvě důležitá centra, což je návrší Tara, o kterém jsme si již povídali a pro politické účely náboženské centrum na hoře Uisneach, v současnosti v hrabství Westmeath. Tato obě centra měla mezinárodní význam.“ To už ale byly na Ráth na Rí a tak ve vyprávění přestal. Znudění turisti se s chutí vyvalili z autobusu. Saša jej oslovila: „Bylo to zajímavé,“ trochu jej chtěla potěšit, protože si všimla, že byla jediná, která poctivě poslouchala. I jí přišel výklad příliš školomilský, příliš nejasný a přeskakující z tématu na téma. Lehce pršelo.

Římská armáda si tábor postavila na louce za lesem. Den bitvy se neodvratně blížil. Jejich béžové plátěné stany se nadouvaly ve větru. Morann hned jak se slunce vyhouplo nad krajem, vzal všechny bojovníky. Banbhuana se ženami a dětmi se ukryla v lese. Na bojiště kráčel šik. Římané, ale to nejsou všichni, kde je zbytek? Jedna z žen sedící opodál vykřikla. Mezi stromy se vztyčili vojáci. Banbhuana se také zvedla: „Slaboši,“vykřikla latinsky. „Máme pouze za úkol Vás odvést sebou nic víc,“ujistil jí jeden z nich. Na louce probíhala bitva. Banbhuana začala utíkat pro pomoc. V lese bylo vlhko a kluzko. Zvrtla si nohu, padla a uhodila se do hlavy. Ještě cítila jak teplý stroužek krve po jejím čele. Ležela chvíli v mrákotách. „Co s ní? Potřebovala by ošetřit.“ „Ne, jen udělejte lůžko z větví. Ta musí taky s námi, je to bandraoi,“ozval se hrubý hlas. „Co když zemře?“ „Tak bude mrtvá,“ zasmál se hlas. Banbhuanu neschopnou ničeho naložili, svázali a ona upadla do bezesného spánku. Jeli dlouho, cítila, chlad nocí i teplo dní, dokonce houpání lodi, která je všechny vezla kamsi daleko, ale vůbec nepřišla k sobě. Jen občas jí omočili okoralé rty. Náhle ležela ve vlhku a chladu, slyšela kolem sebe pláč a ještě napůl mátožná vstala.

Lehce pršelo a začalo postupně čím dál tím víc. Alexovi kapky stékaly na krk, stále tak stál s batohem u silnice a doufal, už přes hodinu, že se pohne trochu blíž k svému cíli. Byl značně provlhlý a dost litoval, že si pláštěnku dal až do spodní části batohu. Zabrzdil u něj kamion. Rychle se vyhoupl do kabiny i s batohem. „Tak kampak, mladej,“ uvítal ho hlas starého řidiče. „Jjjedu do Anglie, kdybyste mě mohl popovézt, kam můžete.“ „Máš štěstí mladej, jedu do středu Francie, tak máme společný kus cesty. Svezu tě, kam budu moct, ostatně je hnusně. Koho bys teď chytil, nikdo skoro nejezdí.“ Alex přikývl a z vlasů mu odkapávaly kapky vody. „Na, vysuš se, ať tu nemám rybník,“ hodil po něm řidič ručník „neboj je vypraný.“ Moc děkujji.“ Alex vysušil vlasy a opatrně si sundal mokrou bundu, naštěstí svetr nebyl tolik provlhlý. Byla tak vodovzdorná, jak inzerovali tenkrát, když jí kupoval. Řidič je cestou zpovídal a sám vyprávěl o svém životě. Alex měl pocit jako by šlo o kamaráda, a ne o naprosto neznámého člověka, kterého chytil na stopu. „Konečná, mladej,“ řekl sotva druhý den, když dojeli k jedné benzínce. „Kde to jjjsme?“ „Jak jsem sliboval, ve Francii, já už pak odbočuji jiným směrem. Ty jedeš dál rovně. Hodně štěstí na stopu,“ přál mu, „když Alex nemotorně vystupoval, „ať tu svou Sašu najdeš.“ To už Saša měla za sebou prohlídku všech pamětihodností a teď prohlížela Lai Fáil. Ohromeně hleděla na kámen, který tolik prožil. Průvodce se zakřenil: „už se budeme muset vracet, slečno Sašo,“ upozornil jí. Saša se z tohoto místa vracela jen velice neochotně. Tak silně na ní zapůsobilo, přímo magicky, tady někde provedu svůj rituál, slibovala si. Je to magické místo, a táta na ní by byl pyšný, přemýšlela.

Viděla, jak Římané odvádějí jednotlivé ženy, děti i bojovníky, které se jim podařilo zajmout. Dopajdala, až k mříži, zacloumala s ní. Ve světle loučí však byla vidět prázdná chodba. „Co chceš?“ oslovil ji jeden z věznitelů. Snažila se něco říct, ale měla oteklý jazyk a tak jen zachrčela. „Až se naučíš mluvit, tak teprve něco chtěj,“ odvrátil se Říman. Chytla ho prudce přes plášť za ruku. Zvědavě se otočil zpátky, Banbhuana sebrala poslední síly a plivla mu do tváře. Říman se rozzuřil a uhodil. Banbhuana ucouvla a zhroutila se bolestí. Ještě cítila několik kopanců na svém těle.

Přemýšlela a v dalších dnech navštívila další méně známá místa, žádné však jí nepřišlo tak vhodné jako Lai Fáil. Poslední den měli volno a místo, aby vyrazila na nákupy do Londýna, koupila si za své peníze lístek, zvolila správný směr, nasedla a vyrazila vstříc osudu. Vlak krajinou uháněl jako splašený, zastavoval v různých místech. Až dorazila tam, kam přesně chtěla. Alex konečně odstopoval do Anglie a v muzeu, kam předala Saša fotky, se poptal. Potkal tam onoho školomilského průvodce: „Asi jako ostatní nakupuje v Londýně různé drobnosti nebo jela Lai Fáil“ zasmál se vlastní myšlence, „strašně se jí tam líbilo.“ Alex poděkoval a uháněl okamžitě na nádraží. Na místě sotva popadal dech a potom si uvědomil, že se ani nezeptal, kde to je. „Good afternoon,“ vybafl na dívku v informacích a začal vysvětlovat svou patálii se Sašou, že jela na Lai Fáil: „Potřebujjji za ní, ale nevím, která stanice jjje nejbližší.“ Dívka pokývala hlavou a cosi hledala v počítači. Když seděl s jízdenkou ve vlaku, uvědomil si, že musel trochu působit divně s tím batohem s věcmi do něj jen tak ledabyle zastrkanými. Ani nevěděl, jestli se rozloučil. Hodil to, ale za to hlavu, tohle je přednější. Sledoval krajinu a vystoupil včas. To už se stmívalo.

To všechno se jí vybavilo. Delaha se ještě vrátil k podzemní kobce. „Budeš zítra vyvedena, bandraoi, abys mohla ukázat co umíš,“ zasmál se škaredě. „Už nikdy nebudeš tak šťastný jako dřív“, vyslovila svou věštbu i přes oteklý jazyk Banbhuana. Odešel s nadávkou. Jestli tohle přežiji, zařekla se Banbhuana, řeknu Morannovi, co k němu opravdu cítím. Ať to potom dopadne, jak chce.

Stmívalo se a Saša usoudila, že má ještě čas a duševně se očistit. Sedla do tureckého sedu, nadechovala a pomalu vydechovala, vnímala ticho a chlad přicházející noci. Po očistě a uklidnění došla na mírný vršek, který si předem vybrala. Z batohu vytáhla jabloňovou snítku, kterou cestou sem uškubla. Ve většině irských příběhů o putování do kouzelných zemí je nabízeno jablko nebo větévka jabloně tomu, kdo chce vstoupit. Jabloň byl strom, jehož prostřednictvím lze upoutat pozornost mocností nebo bytostí z jiného světa. Rychle si jí vetkala do vlasů a připevnila si jí do čelenky. Slunce již úplně zapadlo a tma jí obklopovala a jako by jí hladila, byl čas začít. Alex na nádraží vytáhl baterku, ještě že si jí vzal, jak by teď Sašu jinak hledal. Zeptal se na cestu a klopýtal za svitu baterky cestou, kterou mu ukázali. Batoh ho tlačil na zádech, nohy ho bolely, ale stále bojoval. Bojoval a přemýšlel proč, proč se o Sašu tak bojí, zhlédl konečně kámen Lai Fáil. U Lai Fáil nebyla. Saša nakreslila na zemi tři velké kruhy v sobě. Pohlédla na hodinky, musela si pospíšit a vše připravit na rituál, který měl vrcholit o půlnoci. Říkala si nahlas: „Existuje tzv. trojitý princip – tři soustředné kruhy – Annwn - podsvětí, kterému vládne bůh Arawn, což je bůh mrtvých a božský otec lidské rasy, tato říše se nachází buď pod hladinou moře, nebo ve středu vesmíru – nad ní je Abred – pozemské království – ve kterém žijeme. Gwynfyd – nebeská říše duchů a posvátných bytostí nad námi. Tato říše je skutečným domovem lidskosti. Uvnitř nebo ještě více vysídlí Ceugant – nedosažitelné místo boha.“ Vzývání mocných sil už bylo připraveno, odložila všechny své věci mimo kruhy, vstoupila do nejmenšího a začala, tři kapky vody ukápla do nejmenšího, tři věci, co měla ještě na sobě, položila do prostředního a do největšího vstoupila nahá, větřík províval jejími vlasy, přestože bylo léto, proběhla jí zimnice, ale nezaváhala a lehce se řízla, z poraněné ruky do něj ukáply tři kapky krve. Chvíli stála a čekala. Pomalu se snesla mlha a přes mlhu se zablesklo. Saša upadla na zem. Alex, který stále bloudil, zahlédl, jak se před ním zablesklo. Uprostřed chvilkového světla, ležela postava na zemi. „Sašo!“ zakřičel a uháněl s baterkou k místu, kde ležela. Batoh se mu svezl ze zad. „Sašo“, třásl s ní, „co jjje ti?“ Saša však ležela a nereagovala. Alex zvedl svůj mobil a zasakroval: „Sakra, baterie.“ Začal prohledávat Sašiny věci, ležel tam naštěstí i vypnutým mobil. Zamyslel se horečně PIN? Naťukal 1234 a hlásilo to: „PIN nebyl přijat“. Bože, jak byl ten PIN, jestli ho příště nezadám správně, tak se nedovolám a jak zachráním Sašu? Vydechl, nadechl se a vyťukal 0123

Vyvedli ji z kobky chodbou osvětlenou loučemi až přímo do cirku plného denního světla. Banbhuana mžikala do sluníčka, protože nebyla na denní světlo zvyklá. Ležel tam v cirku člověk – Morann, ze začátku ho nepoznala, byl oblečený jen tak nalehko s tváří potřísněnou krví. Obličej měl sinale bledý, oči měl zavřené a ústa semknutá bolestí, ten jeho orlí nos o to víc vystoupil z tváře. Nebyl čas se na něj podrobněji podívat. Zahřměl totiž z tribuny hlas, mluvil latisky a bylo jasné, že zvyklý velet: „Zde vidíte, druida ženu – bandraoi, tak ať ukáže, co umí, druidové jsou známí svými kouzly. Tahle však jak vidíte, sebou žádná nemá.“ Dav na tribunách se zasmál. „Ať si poradí s dravou šelmou, se kterou měl co dělat už náčelník. Banbhuana sevřela ústa a rozhlédla se. V cirku byl kromě ležícího Moranna nebylo vůbec nic, jen dvoje dveře – jedněmi z nich sem vešla ona. Druhými vešel tygr. Nádherný velký samec. Věděla, že se nesmí ani hnout, aby na ní nezaútočil jako na cíl. Věděla, že musí být v klidu.

V klidu říkal si - čekal a vyplatilo se: „PIN byl přijat“ baterie hlásila dvě čárky, tedy dost na dovolání. 112 vyťukaly jeho prochladlé ruce. „Dobrý den,“ řekl spěšně. „Mám tu jjjednu dívku v bezvědomí. Jjjsem blízko lesa na poli, u kterého města či obce?“ Rychle přemýšlel, jakým to zapadákovem to naposled procházel. Vyslovil jméno a doufal, že je správné. Naštěstí za chvíli už bylo slyšet houkačku. Zkoušel probudit Sašu, ale ta stále nijak nedávala najevo, že je vzhůru. Přikryl její nahé tělo bundou. „Nevíte, co se tu stalo?“ křičeli na něj záchranáři. Vstal od Saši a zavrtěl hlavou. Vzali oba do vozu a jeli cestou do nemocnice. Tam se Alex usadil na chodbu a čekal, přecházel. Noc se překlopila k ránu, když přišel mladý lékař a vyslovil: „To je vaše příbuzná?“ „Přítelkyně.“ „Bohužel stav Vaší přítelkyně není dobrý. Správně bych měl podat zprávu někomu z příbuzných. Znáte někoho?“ „Má jjjen macechu.“ Lékař pokýval hlavou. „Je v komatu, jestli máte představu, v podstatě hluboce spí. Teď už je to na ní.“ Lékař ho dovedl k pokoji: „Ani není třeba jí dávat dýchací přístroj, dýchá sama.“Alex pohlédl do místnosti a Saša tam ležela na posteli, zdálo se, jako by jen spala.

Zdálo se, že skoro spí ve stoje. Vyčistila si hlavu od zbytečných myšlenek a na nic nemyslela, už ani nevnímala ryk lidí kolem cirku, jen sledovala očima tygra. Tygr se stále blížil. Hleděli si do očí. Banbhuana věděla, že když pohledem neuhne, tygr znejistí, jenže tenhle byl poraněný a hladový. Přemýšlela tedy co dál, tygr se krouživými pohyby dostával stále blíž až na hranici vzdálenosti, z které jí mohl skokem skolit. Náhle se ozval tygří řev z jejích úst: „Uááá!“. Tygr se zastavil, hledal očima, kde je druhý tygr, naježili se mu chlupy na srsti. Tak rozdráždila ho dobře, teď ho musí rychle uklidnit. Zamňoukala, ne jako kočka, ale jako tygřice. Tygřice, když se chce lísat. Tygr stále váhal a hledal očima i nosem kdo to tak vyvádí. Nikoho však neviděl a začal znovu blížit. Banbhuana však s mňoukáním nepřestala, tygr, když zjistil, že to dělá ona, trochu zkoprněl a na ten okamžik Banbhuana čekala, pomalounku, aniž přestala mňoukat, dosedla na bobek a opřela o všechny čtyři končetiny, šla blíž k tygrovi jako by byla tygřice, zraněná noha jí stále bolela

Chodil tam, co mohl nejčastěji. Jen výživa do ruky dávala najevo, že není v pořádku. Přišel k němu ten mladý lékař ve sněhobílém plášti, který mu neseděl, promnul si nos a začal: „Popravdě, nevíme, co s Vaší přítelkyní, nepotřebuje v podstatě žádnou lékařskou péči, ani na přístroje není vázaná. Přemýšlíme, kdyby bylo komu, tak ji pustíme do domácího ošetřování. Už jsme zavolali Irmě Higginsové, tedy její maceše. Ta když, ale uslyšela, že jde o její nevlastní dceru – zaklapla nám telefon, ani si neposlechla, co jí je. A vám jí svěřit nemůžeme, protože nejste člen rodiny.“ Blížilo se poledne Alex, zmohl smutek – začal plakat lítostí nad Sašou ani nevnímal, že při smrkání se mu spustila krev z nosu. Když to zjistil, držel u nosu kapesník, ale i tak potřísnil krví Sašinu tvář mokrou jeho pláčem i část povlečení, rychle navlhčil v ústech ukazovák a začal utírat Sašinu tvář. Sám se zhrozil svého nápadu, a protože v místnosti nebylo umyvadlo, zašátral po své igelitce, kde trůnila minerálka, vzal druhý čistý kapesník, a když trochu přestal krvácet, namočil ho do perlící vody a umyl její tvář, v tom Saša na něj vytřešila své tmavé oči.

Až k němu došla, věděla, že jí jde o život. Tygr jí pozoroval v jejím chování a nic nedělal, byl zmatený. Babhuana k němu přišla na dotek, jeho žlutočerná srst se leskla ve slunci. Začala se třít a mňoukala stále intenzivněji. Tygr měl úžasně měkkou srst a bylo příjemné se o jeho teplé tělo opírat. Tygr zmateně zavrčel. Banbhuana však věděla, že není čas, aby přestala věřit sama v sebe. Jsem tvá tygřice, tak mi věř, fascinovala myšlenkami zvíře. Tygr za chvíli přestal vrčet a ulehl poklidně v cirku jako by to byla buš, v které vyrostl a nechal se dál Banbhuanou hladit. Cirk plný lidí značně chtivý krve ztichl. Tygr se ještě více uklidnil a hlas z tribuny řekl: „Je to jasné, tato zkouška nepřekvapila mocnou bandraoi“. Otroci mezitím odvedli tygra. „Co je jejím přáním,“ Banbhuana s námahou vstala a ukázala palcem s pěstí nahoru, symbol to byl jasný – svoboda. A pak ukázala na sebe a na Moranna. „To jsou ale dvě žádosti,“ zasmál se hlas: „ To bys musela ještě něco ukázat bandraoi. Když ho zcela uzdravíš, aby stál na vlastních, je tvůj a svobodu dostanete oba.“ Banbhuana došla k Morannovi, zjistila, že slabounce dýchá, byl pokrytý smrtelným potem, potřísněný krví. Banbhuana si toho nevšímala a rozplakala se, její slzy dopadaly na jeho tvář a smývaly krev, opatrně si rozedřela ruku do krvava. Kapky její krve dopadly na jeho tvář, slinami s úst pomocí ukazováku je začala roztírat krev po tváři. Rychle se mezitím zatáhlo a spustil se déšť a Banbhuana sledovala jak Morann začíná dýchat pravidelněji a otevřel své tmavé oči. Pomohla mu, se zvednout. Krátký déšť pomohl smýt zbylou krev a cirk bouřil nadšením. Hlas z tribuny pomluvil: „Až k hranicím římské říše máte cestu volnou, pak už si jistě poradíte sami.“Na cirk dopadly znovu sluneční paprsky. „To nejdůležitější ještě nezaznělo,“ otočila se k Morannovi Banbhuana: „Miluji tě.“ Morann překvapeně zamrkal, ale odpověděl: Miluji tě.“ Společně vyšli z cirku do městských ulic.

Ulekl se a upadlo mu vše z rukou – kapesník i minerálka dopadli na zem a minerálka se začala vytékat po místnosti. Saša se mezitím posadila. Alex rychle vstal a začal couvat. Vyběhl na chodbu a utíkal k sesterně. Nedostal ze sebe ani slovo jen chrčivě ukazoval k pokoji. Sestra, když jej viděla, rychle ukončila telefonický hovor. Táhl jí za ruku chodbou a stále jen vyděšeně zíral. „Co se proboha děje“, vyzvídala cestou sestra. Když vešla do pokoje a viděla, jak Saša sedí na posteli. „Ani nevím, jak jsem se tu octla, sestři,“ promluvila na ní a i sestřičce nebylo nejlíp. Dotkla se jí opatrně a zeptala se: „A jak se cítíte?“ Saša se usmála: „Děkuji výborně jen, kdybych věděla, co mi bylo, že jsem se ocitla tady.“ Alexe, který stále jen ohromeně stál, oslovila: „Alexi, co se stalo?“ Alex jen ze sebe vykoktal: „Ty žijjješ?“ Saša pohlédla na sestru a pak na Alexe: „Copak jsem umřela?“ Sestra mezitím odběhla a Saša se chtěla zvednout i s výživou v ruce. „Jjještě lež, vždyť si tak dlouho nebyla v pořádku.“ V pokoji se kromě sestry objevil i lékař, kterého přivolala. Prohlédl Sašu a odpověděl Alexovi: „Jjje tedy v pořádku?“ „Jak jsem Vás tehdy řekl, bylo to na ní. Známe případy, kdy se lidé probudili z komatu jako by se nic nestalo. Máme případy, že se tak bohužel nestalo.“Pomohl vyndat Saše výživu z ruky. Ještě ten samý den se Saša oblékla z nemocniční košile do svých šatů. „Jsou mi trochu volné,“postěžovala si. Saše se otočila na Alexe a sdělila: „To nejdůležitější ještě nebylo řečeno. Miluji tě.“ Alex překvapeně zamrkal, ale odpověděl „Milujjji tě.“ Společně vyšli z nemocnice do městských ulic.