Jitka Stojanová

Jsem naděje zároveň zoufalství
Pro mnohé žila jsem
Hrstmi ti nabízím, co v sobě mám
Jsem tichá vzpomínka, ale i budoucnost
Pro málo odešla jsem
Odpustit není proč
Bláznivě divoká jemná a ztracená
Pro něco doufala jsem
Po drobcích poklízím co zbylo

Ze slibů loupu pozlátko
Všedních dnů je mraky zakrátko
Z polibků loupu nadějné vzdechy
Tolik je smutku, obrůstám mechy
Ze zlata kočičího postavím hrad
Řekni mi řekni, že mě máš rád.

Tiše a potají sedím tu zas
Kradu ti vzpomínky ve správný čas
Tiše a potají zase vstávám
S kapkami vzpomínek čeho se obávám?

Tiše a potají odcházím hbitě
Neřeknu sbohem si ještě dítě
Vzpomínky vložím do alba ztráty
Potom jej ponořím do čaje máty

Rozpustím vše, rozzáříš nach
Potají odplují změní se v prach
Sbohem a kroky mé chodbou zní
Vítr rozvane zrníčka poslední.

Přišli na zem celí nazí
Adam loví, Eva vaří
Oděni jen jedním listem
Chybí vláda chybí systém
Ábelovi s Kainem dali vznik
Nad vším visí otazník
Zločin už se v koutě krčí
Kain Ábela tiše škrtí
Soud byl rychlý značku dáme
Viníka tak rozeznáme
Adam s Evou pláčí – neví asi
že přijdou horší časy
kdy už nikdo nepozná
kdo je duše nevinná

Ptám se ptám se sedmikrásky
Proč je kolem málo lásky
Ptám se ptám se jetele
Proč nežijeme vesele
Ptám se ptám se kopretiny
Proč jsme každý jiný
Ptám se ptám se heřmánku
Proč je málo Beránků
Ptám se ptám se jitrocele
Proč má pryč dětství celé

Dejte křídla zvonům
Nad krajinou ať letí
Dejte křídla zvonům
Ať vyčistí smetí
Dejte jazyk zvonům
Jakou mluví řečí
Dejte jazyk zvonům
Za co lidi vděčí
Dejte jazyk zvonům
V srdcích mají díru
Dejte jazyk zvonům
Žít mají v míru

Raketa přistála na přistávací ploše. 12 vyděšených mladíků a 12 vyděšených dívek se kolem sebe rozhlédlo. Všude kolem stráže – nebylo úniku - Minotaurus a jeho labyrint čekal. Parseona byla také vyděšená. Nikdy se nedostala z planety a teď tu stojí na přistávací ploše na Oberonu, a doufá, že se cokoliv změní, že ji cokoliv napadne. Stráže pokynuly, že mají jít s nimi. Vedli je směrem k zámku, kráčeli po nádvoří. Carmina seděla u okna, vždy sledovala odsouzené, jak jdou na smrt. Od Minotaura se ještě nikdo nevrátil. Otřásla se při pomyšlení, že je to její nevlastní bratr. Zahlédla mezi nimi dívku v bílých šatech se zlatou čelenkou. „Podívej, chůvo, tamta dívka, co má bílé šaty, má na hlavě zlatou čelenku, kdo to asi může být?“ Chůva vyhlédla: „Máte pravdu, slečno, ta dívka má zlatou čelenku, určitě je nějaká bohatá. „Chci tu čelenku, chůvo, jdu do vězení.“ „Ale slečno, vždyť máte tolik věcí.“ „To ano, ale zlatá čelenka je něco co jsem ještě neviděla.“ Dívky a mladíci se tísnili v temném vězení. Každý dostal svou misku vody a skrojek chleba. Přestože byli hladoví, nikdo nejedl. Parseona seděla na slamníku a odpočívala. Vězení jí děsilo svými zvuky i pachy. Jak by ráda pryč. Náhle se ozval strážce: „Mám předvést dívku se zlatou čelenkou!“ Parseona se zvedla. „To jsem já,“ vylekaně se podívala na ostatní, ale vyšla ven z cely.

Banbhuana si prohrábla své temně hnědé vlasy, až se zalekla, jak byly zpocené a slepené, všude kolem byla tma a vzduchem plul sladce mrtvolný vzduch. Rychle chtěla vstát, sotva však došlápla na nohu, zaskučela. „To už jsi zapomněla, co stalo včera?“osopil se na ní hrubý hlas ze tmy a kdosi po ní praštil provazem s uzly. „Tvá věštba se nesplnila bandraoi (ženo druide).“ Banbhuana se chtěla ohradit, ale přes rozpraskané rty z oteklého jazyka nedostala ani slovo. „Co mlčíš? Vždy máš tolik myšlenek, které bys chtěla rozdávat.“ Uvědomila si, že to není nikdo, koho by neznala, protože mu dobře rozuměla. Přemýšlela, kdo jen to může být. „Jen se podívej, cos způsobila“, padla k ní zapálená louč, kterou Banbhuana rychle popadla a rozhlédla se kolem sebe. Až se otřásla – byla v kobce a kolem samé známé tváře, všechny zohyzděné smrtí. Ale co tu dělá ona a celkem v pořádku a kdo je za tím hrubým hlasem. Pozvedla hbitě louč směrem, ve kterém se ozýval hlas, a tam ho uviděla, Delaha, že si to hned nemyslela. To je ten zrádce, co nás, Kelty, musel prodat Římanům, proto jsou všichni mrtví. Pozvedla se opatrně na zdravé noze a přes značnou bolest velmi svižně kulhala směrem k němu a vztekem se jí leskly oči. Dělila je však mříž.

Duše moje letí
Do vyšší sféry bytí
Na oblačném ráji
Tam se prima mají
Rozhodnuto budce
Kampak dále půjde
Nebe peklo ráj
Anděl páně hraj
Na kůru se rozezní
Píseň soudců poslední
Nebe peklo ráj
To bude báj
Neznám smysl svého žití
Nemám lehké živobytí
Přesto všechno doufám stále
Že má duše dojde ráje
To mi přejete všichni svatí
Zemi jednou jí znám
S lidmi se lépe porovnám
Než sama v rajské zahálce
Tak mi držte palce.