Teď už jdeme s bráchou a tátou oslavit to na Václavák.
Tam naproti našemu domu je pletařský závod. Otevřená okna jsou přeplněná dívkami, co akorát končí odpolední. Ty dívky tam strašně křičí a ječí radostí. Kolik z nich asi vůbec rozumí hokeji? Možná že taky žádná, ale všechny věděly, že dnes musíme určitě vyhrát. I remíza by byla vlastně prohrou, jedině vítězstvím jsme se mohli pomstít. A tak ty holky tam křičí a možná taky už nikdy v životě se nebudou radovat z žádného vítězství tak jako dnes.
Je to strašně krásný a my čekáme, co bude na Václaváku.
Když nastupujeme do tramvaje, oznamuje nám průvodčí, ať nikdo neplatí, že dneska se jede zadarmo.
Uvnitř si všichni i neznámí lidi navzájem svěřují své dojmy a je to jako bysme byli jedna rodina.
Když vystoupíme na konci Vodičkovy ulice, tak se tramvaj úplně vyprazdňuje. Docházíme na náměstí, které ještě není zdaleka plné. Uprostřed stojí policajt a 3 kluci ho ze srandy berou na ramena a nesou směrem ke sv. Václavovi. Policajt kouká zleva doprava a neví, co má dělat. My docházíme na chodník, co je na napravo směrem dolů pod koněm a snad za 10 minut potom se Václavák úplně zaplnil.
Dolů jde jedna dívka, která křičí typickým způsobem, jako cizí státní příslušníci: „Čeko, čeko!“ Všichni pak křičíme: „1..2..3..4 gól!“
Některá auta na náměstí uvízla. Vpravo stojí náklaďák a vylézají na něj někteří kluci a všem nám ukazují obraz trenéra Tarasova, který má v puse vidět 4 zuby, jako symbol počtů pro ně inkasovaných gólů.
Tady se ukazuje ten typický český humor. To je jasný, že ti kluci měli ten obraz namalovaný už dopředu, ale jenom čekali, kolik dáme gólů, aby to po zápase jen doplnili.
Ozývá se nový pokřik: „Tarasove, bu, bu, bu, Brežněv ti dá na hubu.“
Lidi neskrývají své emoce (a proč taky?) a jdou ve svých pokřicích ještě do tvrdšího stylu: „Všichni jsme to viděli, Rusové jsou v prdeli!“
Nikdo se za to teď nestydí, protože se můžeme vybouřit a nikdo nám v tom už nebrání. To, co se v nás nahromadilo, tak to teď ze sebe musíme dostat. rusové jsou v tuto chvíli pro nás pro všechny strašně malí.
Kde jsou jejich tanky a ostatní zbraně? Teď je vystřídaly zbraně slovní, zbraně československého národa, který dnes zvítězil.
Všichni, co jsou teď tady, zvítězili. Nejen naši hokejisti, protože kdyby nebylo nás bezejmenných, tak by neměli za koho bojovat, ale to naštěstí měli. Všichni jsme jim věřili a oni nás nezklamali.
Teď jsme všichni vítězové i stařeček co tu jde, ale nemůže už toho tolik udělat, taky on zvítězil. I on pokořil rusy, protože je občanem našeho státu.
Úplně všech nás čtrnáct miliónů obyvatel pokořilo rusy a to všechny s celou jejich vládou a nenáviděným Brežněvem.
Všichni jsme porazili i jeho. Malé děti i staří lidi, úplně všichni. I kdyby se snažil sebevíc, už nám to nevymaže, už nám to nemůže vzít. Nemůže jít za předsedou mezinárodního hokejového svazu Ahearnem (Ehernem) a klečet na kolenou, aby změnil výsledek. Nikdo už to nezmění a bude to navždy zapsáno v hokejové historii.
Teď tu chodíme, pokud to vůbec jde tím velkým davem a vnímáme to.
Teď jsme všichni jako bratři a sestry, teď jsme ten pravý národ a rusové i Brežněv jsou pro nás národ poražených. My všichni jsme teď dokázali víc než oni, my jsme teď nahoře. Museli jsme to dokázat, aby nám bylo líp, museli jsme se pomstít. Teď všichni skandujeme, a křičíme, co nás napadne, a díváme se na sebe a vnímáme, že Václavák už je jen náš. Pryč jsou jejich tanky, střílející vojáci a jejich oběti.
I za ně se dnes bojovalo. Mezi námi teď musí být i příbuzní obětí, aby vychutnali porážku vrahů a vítězství jejich a jejich obětí.
„To je hokejový národ“: povídá jedna paní, ale my všichni víme, že šlo o víc než o sport, vždyť ještě nikdy tu nebylo náměstí po žádném vítězství tak plné, jako teď. Dnes nerozhodly střelné zbraně a mocipáni z Moskvy a tím je to krásnější.
Otec nás upozorňuje na záři uprostřed Václaváku a říká: “To jsou bengálské ohně.“
Naproti z tiskárny házejí dolů mezi lidi předběžné výtisky novin. Na naší straně se zase z domu snáší tisíce papírků.
Vidím, že nějaký kluk vylezl na koně a posadil se za svatého Václava a v tom byla symbolika, že náměstí patří jen našemu národu.
I když vzadu je rozstřílené muzeum, tak to rusům není nic platný, teď už tu nejsou a nemají tu co dělat. Teď by měli zalézt někam pod zem, že je pokořil tak malý národ, aby vůbec strávili svoji prohru. Dnes jsou oni poražení a my vítězové a to před celým světem.
Proto to všichni krásně vychutnáváme a nechceme se nám domů.
Co dělá asi v tuto chvíli Bilak? Leží někde na posteli a brečí pod ruskou vlajkou? Nám přece nemohl fandit, když nás zaprodal.
I on prohrál a je ještě menší než ve skutečnosti, jestli je vůbec viditelný. Tohle všechno si můžou lidi uvědomit.
Vzpomenu si, jak po prvním gólů jsem vylítl z kanape na podlahu a bušil do ní pěstmi a vůbec se za to nestydím.
Zajímavé by bylo, poslechnout si co dělali v tu chvíli ostatní, protože každý gól v síti ruského brankáře to byla pěst na oko všem ruským neurvalcům, co se nějak podíleli na našem obsazení.
Teď cítí bolest oni a my úlevu a obrovskou radost, do které se nevžijí ani ostatní národy, co cítí s námi.
My tři už opouštíme Václavák, na kterém je to jako v nejkrásnějším snu.
Když doma uléháme do postelí, tak pořád vnímáme: „Dneska jsme zvítězili, dneska jsme opravdu zvítězili….MY!!!“
/květen – 1995/
Pavel Kalaš
