Anton Kollár je vědec a „vědecky“ postupuje i v popisování své sběratelské vášně. Od prvních začátků získávání obrázků, přes důkladné zprávy z návštěv u jednotlivých, často svérázných umělců a výjimečných osobností, až po popisování těžkých lidských osudů. Nejvíce se zaměřil na české a slovenské autory naivního umění, navštívil také naivní umělce v Polsku, Německu, v bývalé Jugoslávii a dále ve Finsku a na Kubě.
Anton Kollár mistrně zachytil mizející svět naivních umělců. V úvodu knihy podrobně vymezuje pojmy naivní umělec, amatér, autodidakt, lidové umění, tvorba duševně nemocných, dětská tvorba, medijní tvorba, art brut, úmyslně naivizující tvorba. Poté podrobně popisuje způsoby, jak originální tvorbu naivních tvůrců získával, jak rozšiřoval svoji sbírku, i jak se mýlil. Kniha je cenným záznamem postupně mizejícího jednoho odvětví výtvarné tvorby. Text je doplněn množstvím černobílých a barevných fotografií uváděných autorů a jejich děl. Bohužel se musím zmínit i o jednom nedostatku. Myslím si, že nejen taková výjimečná kniha, ale vlastně každá kniha, která se objeví na pultech knihkupců, by měla projít jazykovou korekturou. V knize je hodně pravopisných i stylistických chyb. Škoda.
Chcete-li si přečíst velice zajímavou a čtivou knihu a zároveň se zajímáte či nezajímáte o naivní umění a ani to nemáte v úmyslu, potom vám tuto knihu „Jak jsem poznával a sbíral naivní umění“ mohu vřele doporučit. Určitě nebudete zklamáni.
…................................................................................... Uvádím zde dvě ukázky z knihy – první je o naivním umění a druhá popisuje, co už naivní umění není.
Do naivního umění se zahrnují takové výtvarné projevy, které mají uměleckou hodnotu a byly vytvořeny naivně, tj. osobami bez uměleckého výtvarného vzdělání... Označení „naivní umění“ obsahuje dva pojmy, z nichž podstatné jméno má základní důležitost. Řadíme-li něco do naivního umění, musí se vždy jednat o umělecké dílo. Tuto podmínku splňuje jen velmi malá část výtvarných projevů vytvořených naivně, tj. osobami bez výtvarného vzdělání. V běžné průmyslově vyspělé společnosti je nemálo lidí, kteří se výtvarně projevují, aniž je to jejich povoláním a aniž mají příslušné vzdělání. Malují, kreslí nebo tvoří plastiky z různého materiálu (dřevo, kámen, beton, kov, hlína, umělé hmoty, kombinace různých materiálů). Zhruba před třiceti lety jsem vlastním průzkumem zjistil, že ve městě Brně bylo v té době asi tisíc osob, které měly jako koníčka výtvarnou činnost, převážně malování. V naprosté většině šlo o tvorbu pro vlastní potěšení, i když mnohdy pracnou a často v souladu s naivními představami tvůrce. Někteří navštěvovali kurzy v rámci Lidové školy umění a měli určité rysy autodidaktů. Lze předpokládat, že v běžné populaci je asi 2 – 3 promile osob, které si ve volném čase malují, kreslí, vyřezávají, tkají, vystřihují a lepí, nebo se jinak pokoušejí o výtvarný projev. Při tom se jedná téměř bez výjimky pouze o amatérskou tvorbu, která většinou nemá žádnou uměleckou hodnotu. Nejde tedy o umění a už vůbec ne o naivní umění. (S. 7)
…...................................................................................Pan Pavel Hronec (1899 – 1984) figuruje mezi naivními malíři, ač mezi ně vůbec nepatří. Zmiňuji se o něm proto, že jeho případ dokazuje, jak velké omyly mohou vznikat při nezodpovědném posuzování malířské tvorby. Navštívil jsem ho s přítelem, také sběratelem naivního umění, koncem dubna 1979 v jeho bratislavském bytě na Palisádách. Přijal nás vážný, důstojně působící osmdesátník. Byl dobře informován o insitním umění, viděl pár výstav, věděl, že se o takové obrazy zajímají galerie i soukromníci a že za ně slušně platí. Jako bývalý účetní uvažoval věcně a rozhodl se, že bude insitně malovat. Byl důchodce, žádné výtvarné vzdělání neměl, trochu už malovat zkoušel a řekl si, že to, co viděl na výstavách, dokáže také a možná i lépe. Začal tedy malovat tak, jak si myslel, že insitní malíř maluje. Zvolil si různé smyšlené výjevy, umístěné do Paříže, města malířů. Pařížské symboly nebo typické stavby znázorňoval podle pohlednic a vše modifikoval úmyslně do rádoby naivního projevu. Hlavní inspirací mu byl román Victora Huga „Zvoník u matky boží“. Když měl hotovu sérii šesti obrazů se souborným názvem „Notre Dame de Paris“, zašel do Slovenské národní galerie. Prý se líbily, ale požadovaná cena 37 000 Kč se pracovnicím zdála vysoká a prý mu nabízely pouze dvacet tisíc. Jsa zřejmě přesvědčen o kvalitě obrazů, nám je hrdě ukázal. Všechny byly poměrně velké. Překvapil nás typický pseudonaivní projev bez jakéhokoliv náznaku autenticity. Některé obrazy byly na hranici, možná i za hranicí kýče. Takový způsob malování používají tisíce amatérů a méně zdatných autodidaktů. V Německu se tento způsob malování označuje jako „Hausfrauenkunst“ (umění žen v domácnosti). Pan Hronec mluvil velice zaujatě, rozvážně, pohroužen do tématiky obrazů. Přesvědčoval nás o kvalitách obrazů, vysvětloval, čím děj obohatil. Při tom intenzivně kouřil a po skončení výkladu s napětím sledoval naši reakci. Bylo nám trapně říct mu otevřeně svůj názor. Říkali jsme, že obrázky jsou zajímavé a že má pěkné hobby. Zděšení pro mne bylo až dodatečné, po pátnácti letech, když jsem viděl dva obrazy Pavla Hronce na mezinárodní výstavě insitního umění „INSITA ´94“, které probíhalo koncem října 1994 v Bratislavě. Obrazy byly zapůjčeny z fondu Slovenské národní galerie. Byl jsem tím dosti pobouřen a rozladěn. Je pro mne naprosto nepochopitelné, jak mohli pracovníci galerie zařadit Hroncovu tvorbu do insitního umění. Myslím, že uvažujícímu čtenáři není nutno vysvětlovat, že Pavel Hronec žádným naivním umělcem nebyl a jeho tvorba je naivnímu umění na hony vzdálená. (S. 304 – 305)
.................................................................................Anton Kollár: Jak jsem poznával a sbíral naivní umění; Vydalo: nakladatelství ALBERT; Počet stran: 344; Rok vydání: 2007
