Země je obydlena dvěma druhy lidí: stromy a ptáky. Člověk-strom není volný jako pták. Nemůže se hnout z místa. Jako strom se natahuje za sluncem, ale kořeny tkví pevně v zemi. Člověka-strom k zemi uvazuje jeho potřeba domova, a je pro něj těžké být přesazen do jiné hlíny. Jistý bezdomovec na stanici metra Skalka mi při čekání na drobné vyprávěl, jak by mohl žebrat v centru, ale prý cítí, že do Strašnic patří, má tam kořeny. Ale pak jsou lidé, kteří jako stěhovaví ptáci raději odletí do teplých krajin, než aby skomírali na svých soukromých sibiřích. To jsou ti, kteří tvoří barevnost a diverzitu měst. Díky nim student či učitel jazyka nemusí vytáhnout paty ze země, aby si procvičil jakoukoli řeč, kterou disponuje. Mohamed nemusí k hoře – hora sama přijde k Mohamedovi a učitel jazyka může zůstat stromem. Z toho je hezky vidět, jak je globalizace prospěšná jak pro Ptáky, tak pro Stromy.
Zatímco v pravěku se člověk identifikoval se svým kmenem, později s národem, v mé představě budoucnosti se člověk bude považovat za obyvatele planety Země a identifikovat se s ní stejně jako nyní se svým národem či vlastí. Zejména až se objeví tak dlouho očekávaní ufoni a my budeme konečně mít to „oni,“ proti kterému se budeme moci vymezit ve prospěch utužení kolektivu Země.
(autorem ilustrace je Michael Fossum,STS-121 Mission,NASA [Public domain], via Wikimedia Commons)
Když v pubertě nosila tričko s nápisem Crazy girl, nevěděla, jak doslovně ji to jednou bude vyjadřovat. Pro ni to znamenalo divokost, živelnost a radostnost, kterou se v té době pyšnila. V sedmnácti letech sestoupila do pekel. Začalo to osudným zjištěním, že strach ze strachu způsobuje strach. To způsobilo depresi. Jako odpočinek od deprese přišla mánie a nakonec vše vyvrcholilo psychózou. Od té doby trpělivě leze z propasti. Nálepky, kterými ji lze v současné době popsat, jsou „učitelka jazyků,“ „literátka,“ nebo „intelektuálka“ zároveň však „invalidní důchodce.“ Ona sama se identifikuje s vlkodlakem.