Kateřina Málková

V mém bytě

Vše obaleno strouhankou

Kočičích chlupů

I já jsem byla

V té zemi lásky

Vzácné Lhase

Lidského údělu

Život jako z pohádky

Bylo nebylo, Pavlajs dostala konvalinkovou chřipku. Celé noci nejedla, nespala,.. Bylo to tím, že se v šestnácti letech píchla o trn a už se nikdy neprobudila. Tak o tom psala její pohádka. Pavlína stála na rozmezí všech pohádek a pokud se některá z nich zrovna podobala skutečnosti, pohádka ji prostupovala natolik, že pokud k ní chtěl někdo proniknout, musel respektovat pravidla té pohádky, které zrovna podléhala.

„Když ji budeš chtít uspat, budeš asi muset přinýst nějaký trní…“

Mnozí lidé za ní přicházeli do jejího království, zejména kralevic Oldřich. To byl ten, který ji měl zachránit, akorát sám nechápal jak. Má prý napsat nějakou pohádku. „Jakou pohádku,“ ptal se mě. Nevěděl. Řekla jsem Pavlíně, že Olda už dávno pracuje na tom jak porazit toho draka, který ji tentokrát znova unesl, že proto sem za ní tak často chodí, aby tu obludu obhlédl a na závěr jí urazil všech šest hlav. Oldřich ale nepřicházel jako kralevic, přicházel jako chudý hloupý Honza, muž z lidu. Neznal mravy princezny na hrášku.

„Ona tam prostě ležela, úplně tuhá a normálně vůbec nereagovala na to, co já říkám!“ byla jeho reakce na Pavlínin dokonalý herecký výkon v roli šípkové Růženky. „Nakonec jsem jí teda dal pusu, no a ona otevřela oči a začala se se mnou normálně bavit.“

Jako děti jsme rádi vyvolávali v noci duchy. Přišlo nám to atraktivní. Méně atraktivní nám připadalo chodit do školy. A přitom se jednalo o stejnou činnost. Vždyť, kdo jiný než duchové tvoří školní osnovy? Byli to mrtví géniové, kteří vymysleli fyzikální vzorečky, matematické formulky, tělocvičné nástroje a hry, psali knihy, o kterých se učíme v literatuře. Škola je vlastně přízračná stavba na jejich hrobech. V ní jsme neustále v jejich společnosti, neustále mluvíme o jejich díle a oni se pod námi slastně převrací v hrobech. Mají radost, že jejich životy nebyly promarněny, že z nich na zemi něco zbylo a žije to dál v tom hradu školy. A to tajemné vědění je pro nás kouzlem, kterým můžeme vyčarovat nové světy, nové skutečnosti – mosty, domy, knihy psané jazykem, který pro nás oni vymysleli – a nemusíme to promýšlet celá staletí metodou pokus omyl. Ani to nedokážeme, náš život je příliš krátký.A proto je dobré se opřít o ty dávné génie jako o nejlepšího přítele, pokorně převzít štafetu vědění a pokračovat dál. Nezdělávat se je pýcha, víra, že si na všechno přijdu sám je slepá.

Když jsme se sourozenci na silvestra roku 2010 pouštěli lampiony přání, chtěla jsem své přání ještě posílit a přála si, aby mi Bůh pomohl přestat kouřit. Podcenila jsem ale jeho sílu a nečekala, že se do toho tak opře. Půl roku na to jsem si vyvrkla kotník. Bylo to v neděli, tak jsem šla na pohotovost. Tam mi vrazili nohu do sádry, dali mi berle a poslali mě domů. Teprve když mi po týdnu na chirurgii sundávali sádru kvůli křečím, dozvěděla jsem se, že mi měli dát něco na ředění krve. To už jsem ale měla zánět žil. S touto nemocí se nesou mnohá omezení a jedním z nich je přestat kouřit, protože nikotin sužuje žíly. Proto jsem ani nemohla brát žádné náhražky cigaret a mnoho ušetřila. I na to Bůh myslel. Asi po týdnu jsem měla fakt absťák, tak jsem žužlala cigaretu a zjistila, že táhne i nezapálená. Kouřila jsem ji pak půl roku. Po této proceduře už pět let nekouřím a děkuji Bohu za ten zánět žil, kterým jsem se sama před sebou mohla celou tu dobu ohánět. Jenom mi není jasné, jak to udělal. Zařídil tu díru v chodníku a dovedl mě k ní právě ve svatou neděli, když měla chirurgie zavřeno?

Kolikrát už mě napadlo, oč krásnější je Ježíšek než Santa Claus. Santa Claus je tlustý, zatímco Ježíšek je v jesličkách drobný a štíhlý. Zatímco Santa Claus je tržní artikl, Ježíška to jakýmsi zázrakem minulo. Ježíšek neudělal díru do světa na kolekcích a adventních kalendářích a těm teď kraluje rudý Santa, snad proto, že jsme líní navrhovat kalendáře vlastní a české děti musí hodovat na kalendářích z dovozu. Ještěže je zajímá jenom ta čokoláda a ignorují ty ohavné lži, které ji pokrývají. Doufám, že Santa svýma silnýma rukama jednou neubije našeho slabého Ježíška v povědomí příštích generací. Doufám, že děti nadále budou považovat Ježíška za přímého původce toho dobra ležícího pod stromečkem, že Ježíšek zůstane alespoň takto pomateně centrem Vánoc tady v Čechách a nestane se pouhou kulisou a šedou eminencí v pozadí, pouhým betlémem na okně domácností, který nikoho nezajímá, protože v něm nejsou dárky ani tam neleží večeře, něco, čím by se děti mohly osobně obohatit. Naši předkové moudře umístili Ježíška do centra Vánoc nejen pro rozjímání dospělých, ale právě i pro ty děti. Zjevuje se jim na štědrý den dost podobně jako nám dospělým.

Země je obydlena dvěma druhy lidí: stromy a ptáky. Člověk-strom není volný jako pták. Nemůže se hnout z místa. Jako strom se natahuje za sluncem, ale kořeny tkví pevně v zemi. Člověka-strom k zemi uvazuje jeho potřeba domova, a je pro něj těžké být přesazen do jiné hlíny. Jistý bezdomovec na stanici metra Skalka mi při čekání na drobné vyprávěl, jak by mohl žebrat v centru, ale prý cítí, že do Strašnic patří, má tam kořeny. Ale pak jsou lidé, kteří jako stěhovaví ptáci raději odletí do teplých krajin, než aby skomírali na svých soukromých sibiřích. To jsou ti, kteří tvoří barevnost a diverzitu měst. Díky nim student či učitel jazyka nemusí vytáhnout paty ze země, aby si procvičil jakoukoli řeč, kterou disponuje. Mohamed nemusí k hoře – hora sama přijde k Mohamedovi a učitel jazyka může zůstat stromem. Z toho je hezky vidět, jak je globalizace prospěšná jak pro Ptáky, tak pro Stromy.

V ulici Mochovská často stává zaparkovaný stroj času. Při dnešním zázračném dni jsem ho poprvé spatřila v pohybu. Měl zvuk z jiné doby a voněl starou, nekatalyzovanou vůní výfuku. Projel kolem mě jako když se loučí večerníček, zcela nevině. Domnívám se, že si jeho majitel do naší doby nedávno teleportoval i hospodu. Žijeme tady už rok a ani ti všímavější z nás si nevšimli krásné selanky s vyskládaným dřívím asi padesát metrů od našeho domu na úbočí paneláku ukrajinské ubytovny a proti benzínové pumpě. Oblíbili jsme si tam chodit snad proto, že je nám ten hostinec vzpomínkou na dávné časy, které jsou vždycky šťastné, protože paměť chodí po vnitřním světě a hlava nehlava natírá všechno minulé na růžovo. A čím hlouběji do minulosti, tím růžovější odstín. Asi si někdy zastavím ten mochovský trabant a poprosím ho, aby mě vzal zpět do dětství, které v tom růžovém oparu vypadá jako bájný ráj. Do té doby budu zpívat ptákům a zvlášť holubům, o tom jak přece jen jednou spatřím to ztracené údolí. Netvrdil snad Einstein, že čas je hmotný? Že čas je vlastně druh prostoru? Jak si mám jinak vysvětlit zakřivený časoprostor?

Chtěla bych svým slabým hlasem, neslyšitelném v tom řevu nadávek, vyjádřit vděk politikům všech dob za to, že se pouští do kormidlování tak velké věci jako je naše země. Já myslím, že si zaslouží astronomické platy, protože dělají astronomickou práci. A my jako jejich šéf bychom neměli být tak tvrdí na své zaměstnance. Měli bychom být více benevolentní, být takovým šéfem, jakého bychom chtěli sami. Šéfem milosrdným a odpouštějícím, který svým zaměstnancům důvěřuje. Zároveň ale nebýt šéfem blbým, který nic neví o tom, že ho zaměstnanci okrádají a za zády se mu smějí do ksichtu. Ale jak být šéfem důvěřujícím, když už se to k vám doneslo? Nyní je snaha situaci řešit tak, že nebudou žádná záda – že o nich veřejnost bude vědět všechno. Nicméně mi z této snahy začíná být politiků trochu líto, sama bych nechtěla žít pod neustálým dohledem Velkého bratra. Je to stejné jako před lety – politici jako židovští králové visí na Golgotě vedle zločinců a je s nimi zacházeno stejně nemilosrdně. Každou chvíli je někdo z nich v médiích na pranýři nebo mu odposlouchávají telefon.