Úryvky z knihy:
I děti bývaly divočejší. Kluci jako hříbata, čerti jimi šili, a nenechali ani patník na pokoji. Každou chvíli se prali, až z nich cucky lítaly. Je pravda, nadělali také mnoho mrzutostí, ale uměli zato statečně držet výprasky, jež by někdy porazily i vola. Slyšel jsem vypravovat historku o starém kantoru, jenž vyplácel kluky rozvážně a pomalu, a když kluk začal prosit, ostatní šlehy prominul. Jednou vyplácel největšího rozpustilce z celé školy. Určil pětadvacet a pomalu sázel na kalhoty ránu za ranou. Pořád čekal, kdy kluk začne prosit – ale kluk držel jako dřevěný. Už mu vsadil čtyřiadvacátou a teď teprve kluk otočil hlavu a zaškemral: „Prosimich, pane učitel, vodpustěj mi tu jednu.“ Dopálený kantor začal teprve teď kluka řezat, bez rozvahy a počítání, až z kalhot odletovaly záplaty. (S. 52)
Za mého dětství u nás netrhal zuby kovář – jako v mnohých jiných vesnicích – ale nějaký Nebuč na Koženém vrchu. Nebuč bydlil v lese na samotě a křik jeho pacientů rozléhal se lesy ještě strašlivěji než říje jelenů. Nešťastník, jenž si k němu šel pro úlevu, býval provázen skoro celou obcí až na kopec nad Šmejkalku, kde se výprava pravidelně zastavila k rozloučení. Nejstarší občan dodal pacientu poslední dávku kuráže a ten „brzy potom zmizel v hustém proutí – Pánbůh ho potěš na jeho pouti!“ A zatímco se nešťastník šoural lesem vzhůru k Nebučově samotě, výprava se pohodlně rozložila po travnatých příkopech a mezích, aby si s chutí vyposlechla bolestný jekot nové Nebučovy oběti. Bývalo v tom cosi škodolibého, kochat se cizí bolestí, a musím – bohužel – přinat, že bolestný jekot byl doprovázen burácivým chechotem. (S. 68 - 69)
…....................................................Když mě ze sna probudilo vytrubování našeho starého ponocného Frantáka, hned jsem zase vyskočil a třeba jen tak v košili za ním chodil celou vsí. Mnoho měsíčních nocí jsem tak prochodil s tím starým vojenským vysloužilcem a se smečkou psů, která ponocného každou noc provázela. Bývalo v tom vždy něco tajemně krásného, když jsme všichni došli k prastaré lípě u kostela, kde začalo první vytrubování. Tam se Franták zastavil, nakročil pravou nohou, přiložil volský roh k ústům a už se nad spící vesničkou rozlehly dunivé zvuky: „Hút, hút, hút, hút...“ Podivné, dálo se to jen v teplé letní noci, ale mně při tom běhával mráz po zádech. Chalupy a statky, zalité světlem měsíčním, vrhaly černé stíny doprostřed návsi a tmavá okénka dumavě hleděla z bílých zdí. Bývalo mi vždy, jako bych se náhle octl v nějaké zakleté pohádkové vesnici, kterou chce ponocný probudit svým troubením k životu. Snad i ti psi, za námi v půlkruhu nehybně sedící, také cítili něco podobného, protože nikdy při vytrubování neštěkali ani se neprali. (S. 94)
…....................................................Pokud si pamatuji, otec nikdy přede mnou nepochválil mých kreseb ani školního prospěchu. To patřilo jaksi k výchově té doby, nechválit děti do očí, aby si o sobě nemyslily kdovíco. Každý smělejší projev, každá trocha sebevědomí byla hned v zárodku zchlazena přísnou domluvou: „Drž se vždycky zpátky!“ Zato bývalo až plýtváno tresty za dost malé provinění a výchovná zásada – škoda rány, která padne vedle – bývala plněna až příliš svědomitě. A přece vím, že na mne byl otec pyšný. (S.166)
…....................................................Josef Lada: Kronika mého života; Ilustrace Josef Lada a Alena Ladová; Vydala: Euromedia Group, k.s. - Knižní klub; Počet stran: 440; Rok vydání: 2013 (Vydání deváté, v Euromedii druhé); Doporučená cena: 499,-- Kč.
