Michal Zemánek

Neposlouchám hvězdy,
přestože každý den kolem mě někdy
stojí i hřejí.
Já neposlouchám hvězdy
a nebojím se to říci
ani v té básni - básni o naději.

Hvězdy stále svítí,
a všude plno šera,
nastala úpadková éra,
žádný vrchol již žádné hvězdy neosvítí
a již není, co říci.

Celou cestu běžím,
času je málo,
práce povinnosti,
zbývá zbytek.

Nejsou ty a ony a oni a všichni mé okolí,
celou cestu běžím,
pouze zítřek,
kdo mi chleba posolí.

Múzy proč mě navštěvujete
svými polibky tak hodně a horlivě

skoro každý den?

Abys mohl splnit všem ten krásný sen

o krásném klidu s pokojem.

Že prý nosím nos nahoru,
jsem příliš pyšný, ješitný a s nikým se nebavím.

To ale není pravda, hned volám Emílii
a Petrovi,

chvíli se mnou mluví, chvíli se mnou kamarádí,
ale když jim chci říci svůj názor,
chvíli mě i poslouchají, jsou přátelští,
veselí, zdají se být již skoro vyléčení pacienti,

ale zjišťuji, že lékaři tatíci psychiatři
nezvedají pacienty,

ale pouze udržují,

je to snad tak nesnadné někoho vyléčit, zvednout,
ale to je asi velmi těžké,
to snad ani lékaři neumí.

Říkají, že jsem náročný,
ale bez náročnosti nejsou výsledky.

Říkají, že chci klid a pokoj, a čisté prostředí,
ale vždyť čisté prostředí je nutnost.

Říkají, že jsem přísný přesný snad agresivní,
ale zatím jsem nikoho nepokousal.

Já neříkám nic, jenom pozoruji, jak se to všechno kolem mě mění a převrací,

je to dojemné, k smíchu i k pláči, tak se všechno učím a všem naslouchám,

až se všechny mé představy, nabyté zkušenosti v klidu někam uklidí, nebo je někdo jedním slovem zruší,

a já o ničem vědět nebudu, neřeknu raději vůbec nic, protože kdo moc mluví a moc se ptá, moc se dozví.