Minotaurův labyrint na Oberonu

Na konci chodby stála jiná dívka v pěkných šatech. Došla až k ní. „Ráda bych čelenku, co za ní?“ „Pustíš nás?“ „Ne, to nemohu.“ „Provázek, opravdu dlouhý provázek,“ Parseona zářila svým náhlým nápadem. „Za zlatou čelenku chceš provázek?“ „Jistě, když nezabloudíme v labyrintu, třeba Minotaura společně přemůžeme.“ „Jak ti říkají?“ „Parseona.“ „Já, Carmina, přineste provázek, ten nejdelší co máme!,“ poručila stráži. Stráž se za chvíli vrátila, dívky si vyměnili své věci a Carmina se otočila k odchodu. „Přeji ti hodně štěstí.“ Parseonu zavedli zpět. To budu opravdu potřebovat, pomyslela si cestou, to budu potřebovat. „Kde máš čelenku,“ vyzvídali dívky, když se vrátila. „Vyměnila jsem ji za provázek.“ „Měla´s chtít svobodu!“ „ Já ji chtěla pro nás pro všechny, ale nedali, tak jsem alespoň chtěla, abychom nezabloudili.“ V noci Parseona na chvilku usnula, zdál se jí sen. Viděla v něm Minotaura, nebyl tak veliký, tak ošklivý, jak se povídalo, zdál se naopak opuštěný. Sám ve svém labyrintu.

Ráno je odvedli ke vstupu do labyrintu a nahnali dovnitř. Těsně za vchodem Parseona uvázala provázek ke skobě ve zdi. Vydali se na cestu labyrintem, Minotaurovi naproti. Nemělo smysl čekat u vchodu. Parseona odvíjela provázek. Náhle se rozlehlo prostorem labyrintu zařvání. Dívky ztuhly, chlapci se divně zasmáli. „Má hlad“, prohlásil jeden a šli dál, cesty labyrintu se větvily. Parseona poctivě odvíjela a měla jen půlku klubka. Druhé zařvaní, bylo podstatně blíž. Chlapci zmlkli, dívky zbledly. Temný labyrint ještě více ztemněl strachem všech. „Jak to vypadá s klubkem?“ „Tři čtvrtiny jsou už odmotány“, odtušila Parseona. „Jestli se rozdělíme, držte se provázku. Ukazuje cestu ven.“ Třetí zařvání, zdálo se, že netvor stojí za rohem, jak to bylo nahlas. Vyděšeně se rozhlédli. Ozvalo se zafunění, nebylo pochyb, že stojí někde hrozně blízko. Parseona jako by ochrnula. Stála tam se zbytkem klubka v ruce. Náhle vrhlo cosi obrovský stín do prostoru chodby. „Utíkejme! Paseono, poběž!“ „Já nemůžu, zdřevěněly mi nohy!“ Dívky a mladíci utíkali labyrintem a mizeli Paseoně před očima. Za zády se ozvalo další funění, které cítila na vlasech, bylo těsně za hlavou. Husí kůže jí naskočila na celém těle. Netvor ji očuchával. „Co neutíkáš?“ ozval se lidský hlas. Komu asi patří? Nemohla ani mluvit. „Ty máš strach viď, proto tu stojíš jak solný sloup,“ zasmál se hlas. Byla trochu zvědavá, kdo tu mluví. Opatrně otočila hlavu, byl tam. Býčí hlava, lidské tělo. Býčí hlava nachýlená k ní, zavřela oči. „Jsem tak ošklivý?“ Tak on! Minotaurus mluví! Pomalounku zavrtěla hlavou. „Jasně, nejsem, a proto se tak bojíš?“ „Zdálo se mi o tobě“ vypravila ze sebe ztěžka. Zasmál se a posadil se k ní. „Opravdu, a byl to ošklivý sen?“ Zavrtěla hlavou. Zafuněl: „Tak co se ti zdálo?“ „Že nejsi tak ošklivý, ani veliký, jen osamělý.“ „Ty bys taky byla, když by tě matka uvrhla do labyrintu a místo lidské lásky máš kolem sebe samé zdi. Jen ti ptáci, mi tu dělají společnost. V noci pozoruji hvězdy, chtěl bych na ně dosáhnout a doletět za otcem.“ „Já jsem také z hvězd,“ řekla Parseona. „Vážně? A znáš hvězdu jménem Sirael?“ Přikývla. „Tam bych rád.“ „Tak tam poletíme!“. Zasmála a zafuněl. „Jo a jak se chceš dostat ven?“ Ukázala klubko v ruce. „Odkud ho máš?“ „Od Carminy.“ „Nevlastní sestřička, za co ho vyměnila?“ „Za zlatou čelenku,“ zařval smíchy. „Když se díky němu dostaneme ven, dám ho celé pozlatit.“ Kráčel vedle ní, Parseona navíjela poklidně klubko. Na zbylé dívky a mladíky narazili zanedlouho. Zděsili se. „Nebojte, Minotaurus už nezabíjí, jen chce na hvězdu jménem Sirael.“ Šli společně a mlčeli, konečně za chvíli se dali s Minotaurem do řeči. „Jaké je to být tady?“ „Šílené, ze začátku jen běháš a hledáš východ, pak už jen zuříš a blázníš. Ani pořádně nevím, jak už to vypadá venku.“ Klubko se poklidně navíjelo. Náhle končilo. Parseona nahmatala skobu. Sundala konec provázku a podala klubíčko Minotaurovi. „Je tvoje“ a vykročila z labyrintu, kde kolem vládla černá tma. Klopýtali tmou k raketě. Pilot byl překvapený, že je vidí. Na Minotaura se jen vyděšeně díval. „Vezmi nás na Sirael, náš přítel tam potřebuje,“ rozkázala Parseona. Všichni se přepásali pásy a raketa se vznesla nad planetu. „Venku je tak krásně“ funěl radostí Minotaurus. Cesta na Sirael proběhla normálně. Přistáli a Minotaurus nedočkavě vyběhl. „Nebojte, tady mě žádný labyrint nečeká,“ zařval radostně, když se loučili. Parseona ho něžně pohladila „Kéž bys měl pravdu.“ Vzlétli zpátky k nebi a ještě než vylétli na orbit, Minotaurus jim zuřivě mával. „Tak kam teď?“ „Domů, domů!“ řekla Parseona, zavřela oči a usnula.