Sám byl nervózní a cesta takovou dálku s neurčitým úmyslem je jen podnítila. Neví, co si má od téhle schůzky myslet ona. Myslet on. Myslet ona. Mikuláš je přesně takový, jak na ni působil, když si psali přes internet. Pomalu z něj musí dolovat každou větu. Přesto je jim spolu moc dobře, něco takového už se ani jednomu dlouho nepřihodili. Jemu pořád vyzvání telefon a Mirka se uvědomuje, že asi nikdy nebude v jeho životě tou jedinou ženou. Cítí se mírně zklamaná, s něčím počítala, ale to, že ji předběhla nějaká jiná žena, že tam byla nějaká první, to ji hodně mrzí. Tohle je pořád ještě první schůzka těch dvou a je více důvěrná, než roky společného soužití. Raněná srna co se snaží být lvem a vyléčený raněný srnec co se bojí ukázat někomu svoji jizvu. Tak by na někoho mohli působit oni dva.
Mikuláši se od ní nechce, z některých náhod mu padá čelist. Ona v náhody nevěří, je to pro ni znamení, které ji utvrzuje v tom, co osud chce a jak by to mělo být. Pochopte mě dobře. Ona byla netypická. Už od svých dvou let měla vidiny budoucnosti. Prostě viděla věci, co se jí později stali, někdy viděla pouze pár okamžiků dopředu. Kdyby žila v Africe, určitě by byla šamanem nějakého kmene. Jedna shoda okolností byla, že zcela náhodně našli altánek, který jeho maminka hledala celý svůj život. Další náhoda byla, že když odjížděl, nemohl nastartovat a ona udělala od něj dva kroky a rozbila si nové boty. Prostě shoda okolností.
Překonala svůj strach a při druhé schůzce svolila, že se spolu projedou na motorce. Nikomu jinému by nedovolila, aby ji svezl. Pouze Mikuláši a stejně měla trochu strachu. Z dálky burácí jeho mocný stroj a ona už ví, že je na cestě. Slyší ho. Těší se a bojí se.
Jako když den, spojí se v sen a zavřeš oči. Uslyšíš jen, jak se ten sen k tobě se točí. Nevnímáš víc, rachot a líc, vítr a bouři. Blízkost a něha, víc ti to nedá. Otevři oči.
Tak se cítila, když s ním jela. Držela se ho jen tak trochu za konce jeho kožené bundy, aby se neřeklo. Bála se na něj moc tisknout.
Oba cítili volnost, lehkost. Zvláštní pocit u srdce je tížil, když se řítili krajinou, krajinou tak cizí a neznámou. Plnou a úplnou ve své dokonalosti. Nechtěli, aby přestala krásná, okouzlující jízda. Pociťovali něco, v co nedoufali. Našli v sobě to, co celý život marně nenacházeli u jiných, pouze v různých obměnách a kombinacích, přesto pořád stejné zklamané očekávání.
Byli tak jiní, byla tak moc cizí, moc nás to u srdce mrzí. Oni a my, od ničeho k ničemu. Teď už to ví, bylo to k něčemu? Poučit se toť náš cíl. Jediný co nám jinak zbyl. Jsme sami, přesto spolu. Něco nás táhne dolů. City si neprojevíme. Vždyť to dávno víme?
Onemocněla vážně a těžce. V nikom ze svého okolí nespatřovala oporu ani důvěru. Abyste mě zase nepochopili zle, nemohla, neměla u koho ji vidět. Mohla za to nemoc, mohla za to i ona sama. Na konci svých sil toužila šáhnout si na svůj, pro ni už stejně bezcenný život. V tu chvíli na Mirku všechny hlasy, všechny lidi, s kterými se kdy setkala, křičeli podobné věci. „Udělej to! Ty na to nemáš! Blafuješ!“ Strašně moc chtěla dokázat, že se ty hlasy mílí a že není žádný slaboch. Ale v její hlavě byl i jeden a to pouze jeden hlas, který se jí zastával, když všichni křičeli jeden přes druhého i postupně. Byla to její spřízněná duše a ona to věděla. To on, když stála v noci na mostně u dálnice a chtěla skočit skrz skleněnou tabuli z mostu, je zastavil. Ji zastavil. Její spřízněná duše a i dnes po letech se není jistá, kdo to vlastně byl, jestli to bylo něco v ní, nebo něco mimo hranice tohoto světa. Nemusí to být ani Mikuláš, ale v tu chvíli tam u dálnice prostě věděla, že je to on. Ještě jsem zapomněla dodat, že nejprve se chtěla utopit v nedaleké řece, ale plavat uměla a smrt utopením pro ni byla otřesná představa. A přitom k tomuhle kroku ji donutili, dohnali ji tam na most její kamarádi. Nebo spíš lidé, o kterých si to myslela. Přitom to byli alkoholici a feťáci. No, minimálně brali drogy a pili alkohol. Byli citově pliší a zajímalo je pouze jejich vlastní ego. Bodejť by se nechtěla zabít, když všechno naší vymyšlené postavě událo přesně tak, jak to poposuji, To sama Mirka svým životem se dohnala před popravčí četu svých kamarádů a rodiny a s radostí si uvázala provaz a dala na krk. To já, její stvořitelka jsem ji tam dohnala. Ano, to já sama jsem si vyhnala na most a měla skočit a navždy snít. Litovala jsem, já autorka téhle povídky, že jsem ji v tom nezabránila a nenechala zemřít. Protože pro Mirku tohle nebyl ani konec ani nový začátek a udělala ještě spoustu chyb, kterých hrozně litovala a sama mě několikrát prosila o smrt. Ale já, její autorka jsem toužila po šťastném konci, než jsem si uvědomila, že život takhle asi nefunguje.
Mirka se dostala do nemocnice, a až po dlouhé době se mohla zkontaktovat s Mikulášem a mu už tenkrát do šlo co se stalo. Konečně věděla že mezi nimi nic jako láska není, že to byl pouze sen její představivosti. Uvědomila si to teprve po měsíčním pobytu. Obrečela ztrátu téhle iluze, ale byla šťastná, že našla jediného skutečného kamaráda, největšího jakého kdy měla. Každý den si spolu psali a měla ho čím dál raději, pro to jaký byl. Ale já její stvořitelka a autorka téhle povídky ji nedovolím Happy end, ale ani ji nenechám zemřít. Stejně jak jsem se od života naučila já, některé věci uzavřít prostě nejde. Tak stejně ať je vám k vzteku i já její příběh nechám otevřený. Jednou se z nemocnice dostane. Co bude potom je pouze na ni.
(autorem ilustrace je By Tarang02790 )
