Je mi 26 let, bydlím v Kroměříži. Mám paranoidní schizofrenii. Ráda píšu, čtu, mám ráda zvířata.
Píši vlastní krví vzkaz, že jsem tady nebyl rád, že mě všichni zklamali, a potom mě prodali
Proč se mi to nepovedlo? bylo to tak strašné, teď si sedím na psychině, a čekám až se zhasne
Co je zítra za program? to nám nechtěj říci dal jsem si jen miligram jsou tu jen věřící
Cesta do nebe není nijak složitá, je vydlážděná samými obláčky ve tvaru rozprsknuté cukrové vaty na dětské tváři. Možná byste se divili, kolik lidí a jiných mimozemských potvor (přece si nemyslíte, že máme nebe rezervované jenom pro sebe), tam jednoho krásného dne, i noci, skončí.
Já mám takovou teorii, o kterou se s vámi ráda podělím. Není peklo jako takové, nebude kolem nás jednou, až naše tělo budou požírat červy a naše duše ho opustí, poletovat čertík a bodat do našeho objemného zadku vidlemi. Věřím v karmu a to v překladu znamená, že na každou svini se voda vaří. Ale aby to nebylo tak jednoduché, karma je nejen to, že vše zle bude po zásluze potrestáno, ale i to dobré bude odměněno. Vážně! Žiji už natolik dlouho, že jsem si na tenhle řád zvykla a snažím se v něm nějak …. Fungovat, to je to slovo co hledám.
Taky věřím v reinkarnaci. Naše duše si tu prošli spoustou životů a ještě si jich bohužel i bohudík několik prožijí. Viděla jsem to na vlastní oči, ale málo kdo to pochopí. Protože a přestože jedno nemusí nutně vylučovat to druhé.
Každý ať si věří v něco jiného, ať si třeba věří v toho pekelného zplozence, že ho bude píchat do pozadí.
Chtěla jsem se pouze nad touto myšlenkou pozastavit. Přemýšleli jste někdo, co bude “až tu nebudeme“?
Nikdy se neviděli, a přesto věděli, jak vypadají. I když fotky matou. Minimálně mátli ji. Poslední dobou ji mátlo spousta věcí, ale o tom zrovna teď psát nechci. Mátl ji on. Být to tak někdo jiný, tak ho odepíše a vymaže ze svého života, tak jako spoustu ostatních mužů před ním. Proč zrovna s tímhle se tak moc chce sejít? Chce ho poznat, je to skvělý člověk. Ale to ona ještě neví. Pořád tápe a hledá svoji spřízněnou duši a není si jistá, zda nějaký pan pravý (pro ni) existuje. Stojí na smluveném místě a přemýšlí, i když by nechtěla přemýšlet, protože nechce očekávat a být zklamaná. „Stůj pouze se zatajeným dechem.“ Říká jí rozum. Přesto se co chvíli otáčí.
Někdo klepe na její rameno, hledí do výšky, mnohem větší výšky, než na kterou je jinak zvyklá. Ještě pořád má na hlavě helmu. Přijel totiž na motorce. Z toho stroje měla strach a ráda by ho překonala. On zpozoroval hned její ohnivě a netypické vlasy i nervozitu.
Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2025 Lidé mezi lidmi – Zdravotně-sociální portál |