O smrti a neumírání (City Means III. - Město plné protikladů)

Jednoho dne se opět přihodilo nevídané. Vít, jako již tolikrát předtím, bez úhony dokázal projít kolem lva a přemluvit ho, aby ušetřil muže z jeho kmene, neboť lev se ho právě chystal zardousit, chlapcovu výzvu však uposlechl. Vše se odehrálo za účasti několika přihlížejících. A tu se poprvé v živé podobě zjevil Osud. Pro Víta to byl neskutečný zážitek, viděl ho vůbec poprvé v životě, navíc jako jediný na celé širé planetě. Přihlížející z jeho kmene i tak správně vytušili, že se tu začíná odehrávat cosi zvláštního, to poté, co chlapcův pohled směřoval do míst, kde oni nikoho nespatřovali. Následně užasli podruhé, to když Vít s Osudem začal rozmlouvat.

Stále mi hatíš plány, cožpak nevíš, že lvi jsou od přírody, tedy mou zásluhou, stvořeni pro to, aby požírali vše živé, co se jim připlete do cesty, tedy i lidi? káral Víta Osud.
Což ti tedy slunce nestačí jako projev mé úcty k tobě a celému tvému i ostatnímu lidu na této planetě, navíc v podobě tepla a světla?
Ne, nestačí, odvětil Vít.
Ó, jaký ty jsi mi to ale nevděčník! Teď lituji, že jsem tě obdařil tak výjimečnými schopnostmi, dušoval se hněvivě Osud. Z jeho hlasu byla znát čím dál větší zášť.
Nyní už své rozhodnutí nemůžeš vzíti zpátky a za to já jsem velmi rád, nebál se Vít připomenout, od Osudu se mu za to ale dostalo pouze výsměchu. Já jsem Osud, mohu tedy měnit vše, vzkázal věcně chlapci, avšak ten se nedal, neomylně věděl, v čem tkví slabina Osudu.
Ne, to nemůžeš. Jednou jsi ustanovil, že se v čase nelze vracet zpět. A i kdyby ses mi nyní rozhodl uzmout mé předvídatelné a léčivé schopnosti, jež žádný jiný smrtelník na této ani jiné planetě tvým přičiněním neobdržel, už nelze smazat to, co se jednou jejich zásluhou uskutečnilo. Dvakrát zkrátka nelze vstoupit do téže řeky, tak tomu tvým přičiněním jest dáno, co tento svět poprvé povstal z ničeho.
Tvá mluva mě neskutečně dráždí, chlapče.
Vít ale z mluvy Osudu neomylně poznal, že tím dává najevo, jak ho mrzí, že na ono cestování časem nepomyslel již dříve. Osud se tedy alespoň nyní snažil získat času nazbyt, aby dostál vlastní důstojnosti coby hlavní mocnář, pán všeho živého i neživého, jako mocnář a pán celého vesmíru.
Nade mnou beztak nemáš šanci zvítězit, chlapče. Hlad lva zanedlouho sám přiměje, aby se pro svou uzmutou kořist vrátil.
Jenže já budu bdít dnem i nocí a svými dovednostmi způsobím, že se lev své oběti opět vzdá, dodával si Vít kuráže.
To ti i tak nebude nic platné, človíčku, všude po světě pobíhá statisíce jiných krvelačných lvů, nebude pro mne tedy problémem vyhledat jednoho z nich trpícího hladem a přimět ho, aby si za svou oběť vybral jiného smrtelníka, čemuž ty nedokážeš zabránit, neboť se tak stane na tisíce mil daleko od tvého rodiště, předl radostně Osud a rty se mu zkřivily do posměšné grimasy.
I tak vyhraji já, vzdoroval mu statečně Vít.
Nechybí ti ctižádost, to uznávám, avšak porazit mne, to jest nemožné, dmul se pýchou Osud.
Zkusme to tedy, pro začátek vložme do společných rukou osud lidské a zvířecí říše. Pokud ty vyhraješ, sám dám v sázku své schopnosti a ty si tak pevně pojistíš nadvládu nad oběma říšemi, avšak pokud se štěstí přikloní na mou stranu a ty prohraješ, bude to pro lidi a němé tváře znamenat vstup do zcela nové životní etapy, v níž pak budou navěky žít ve vzájemné harmonii a míru, bez oněch krvavých příkras a fyzické bolesti.
Budiž, souhlasil nakonec Osud.
Vít se tedy dal do práce. Sebral ze země klacík a jím do písku vyznačit příslušný obrázek člověka a lva ve vzájemné sympatizantské symbióze. To má být jako vše? poznamenal pochybovačně Osud a motiv lenivým mávnutím ruky pozměnil.
Co to jako má být? otázal se však Vít.
Cožpak to sám nerozpoznáš? Toto je lev, ukázal Osud na první motiv, a toto člověk jím roztrhaný na kusy, okomentoval následně druhý.
Vskutku? podivoval se nad tím dál Vít. No mně to rozhodně tak nepřipadá.
A co ti to tedy připomíná?
Můj vlastní motiv, jen tebou rozpracovaný do mnohem větší hloubky, stál si za svým Vít.
Mýlíš se, človíčku, poznamenal Osud.
Jak bych se mohl mýlit? Přece dvakrát nelze vstoupit do téže řeky, tak jsi to přece sám kdysi ustanovil. Ale pokud tě má odpověď neuspokojuje, podám ti důkaz i od jiných.
Nuže, ať je tedy opět po tvém, stejně to nakonec budu já, komu bude náležet výsledný ortel. Jsem přece Osud.
A Vít se vzdálil. Vydal se nazpět k lidem ze svého kmene. Nesnažil se brát zřetel na jejich užaslé pohledy. Jen jim prostince vzkázal: Prokázal jsem vám laskavost tím, že jsem ze spáru lva zachránil jednoho z vás, na oplátku mi tedy vyjděte vstříc a podpořte můj názor. Tím prokážete úctu nejen mně, ale navěky věků i sami sobě.
Lidé z chlapcova kmene se dané žádosti nezalekli, naopak se jí plně podřídili – nikoli však pod nátlakem jednoho z jejich výjimečného človíčka, nýbrž na základě rozumu vlastního. Neboť kdo by chtěl neustále trpět a vzdorovat tomu, kdo z nedobrovolného donucení neustále baží po životě a krvi jiných? Nakonec i lidem Vítova malba, když k ní společně dospěli, s trochou té větší představivosti sama připomněla to, co jemu. Osud tak prohrál. Doplatil na svou ješitnost, na svou pýchu.
A tak na zemi zavládl kýžený mír."

(autorem ilustrace je Andreas Schwarzkopf)