Osladím si ráno - Iva Borak

S migrénou žiju už řadu let, nemá mě přece překvapit, že mi občas ztěžuje život. Že si dcera vypůjčila moje tričko mě taky obvykle nevyvádí z konceptu, je to přece můj milovaný puberťák. A kafe na zemi je prostě smůla, aspoň mám dobrý důvod koupit si další šílený hrnek. Koukám z okna a zhluboka dýchám. To nic, říkám si, to jen moje šílená hlava mi zase předhazuje depresívní pohled na svět. Představuju si, jak mé utrápené mozkové buňky natahují ručičky synapse a snaží se vyslat ty správné signály, ale nějak není dost pošťáčků neurotransmiterů, kteří by je dopravili. V duchu je postrkuju a povzbuzuju a usmívám na ně, je to přece moje tělo, má hlava a můj mozek. Takže ještě jednou a pomalu. Spolu s antidepresivy si vezmu něco proti bolesti hlavy, nalévám si znovu kávu, oblékám si jiné z mé sbírky červených triček, posbírám střepy a vytřu. Osladím si kávu a vezmu zavděk posledním rohlíkem, co mi děti nechaly. Jde mi to těžko, není mi dobře, ale v duchu se usmívám. Dnes ráno jsem nad depresí vyhrála. Den právě začal.