Paralelní svět

„Máma ti přece umřela, když jsi byla ještě malá. Od té doby žiješ tady se mnou.“
Bylo to jako ledová sprcha. Babička mě pohladila po hlavě a podala mi hrnek s čajem: „Na, napij se a spi. To ti pomůže. Nebudeš cítit tolik bolest a do těla se ti vrátí síly. Zas bude dobře, neboj, i paměť se ti vrátí.“

Usnula jsem a když jsem znovu otevřela oči, skláněla se nade mnou mladá sestřička.
„Vyměním vám obvazy,“ řekla jemně.
„Obvazy? Kde to jsem?“ divila jsem se. Chvíli jsem ležela a pak mě to napadlo. „Obklady mi přece měnila před chvílí babička,“ upozornila jsem sestřičku.
Najednou jsem zaznamenala pohyb v rohu místnosti. Z křesla vstala moje maminka a přistoupila ke mně.
„Ty?“ zeptala jsem se udiveně. „Já jsem mrtvá?“
Maminka se na mně usmála a pohladila mě po hlavě.„Proč bys měla být mrtvá? A proč se tak divíš, že mě vidíš?“ zeptala se.
„Mami, ty jsi přece zemřela, když jsem byla malá,“ vydechla jsem.
„Já že jsem zemřela?“ nechápala. „Jak jsi na tohle přišla?“
„Řekla mi to babička,“ odpověděla jsem.
„Kdy? Kde?“ chtěla vědět maminka a úsměv se jí vytratil z tváře.
„Před chvílí. Byla tady, vyměnila mi obklady a dala mi čaj. Říkala, že bydlím u ní doma od tvé smrti,“ řekla jsem.
V pokoji zavládlo ticho. Nic jsem nechápala.
„Dítě moje, babička už umřela a ten její starý domek dávno zbourali,“ vysvětlovala maminka a pohladila mě zase po hlavě. „Raději spi, udělá ti to dobře.“
Zavřela jsem oči.

Když jsem je po chvíli opět otevřela, ležela jsem ve staré velké posteli, na kraji které seděla opět babička. Byla jsem víc než zmatená. Viděla to na mě: „Co se děje?“
„Teď jsem mluvila s mámou. V nemocnici. Říkala, že jsi mrtvá a tvůj domek zbourali,“ sdělila jsem babičce.
Ta si jen smutně vzdychla.
„Co je?“ chtěla jsem vědět.
Žádná odpověď.
„Co se to děje?“ naléhala jsem.
Podle toho, jak uhýbala očima mi došlo, že to asi není sranda.
„Pomož mi, prosím,“ žadonila jsem. „Já nic nechápu. Jednou se vzbudím tady, u tebe v domečku, za chvíli zase v nemocnici. Chvíli jsem s tebou a ty mi říkáš, že je maminka mrtvá, chvíli jsem s maminkou a ona mi říká, že jsi mrtvá ty…“ Bylo mi do breku. Zakryla jsem si oči. Na rameni jsem ucítila těžkou babiččinu ruku.
„Život je holka složitý. Mnohem složitější než vás učili ve škole. Jednou to všechno pochopíš. Ale teď už se netrap a zavři oči. Zítra bude lépe,“ řekla povzbudivě. Začala mi potichu zpívat ukolébavku, jako kdysi, když jsem byla ještě miminko. Ani mě nepřekvapilo, že jsem si na ni hned vzpomněla, v tu chvíli to bylo úplně samozřejmé. Ta tichá melodie mě unášela dál a dál, do klidu, do ticha…

To krásné ticho a klid najednou přerušilo bouchnutí dveří. Rychle jsem otevřela oči: „Co se děje, babi?“
Zarazila jsem se a rozhlídla se kolem. Zase jsem ležela v té cizí studené nemocnici na škaredé tvrdé nemocniční posteli. V rohu místnosti v bílém nemocničním křesle opět seděla moje maminka. Byla jsem z toho zmatená: „Zase jsem tady?“ divila jsem se. „A kde bys chtěla být?“ zeptala se mě.
„Přece jsem teď byla u babičky v jejím domečku, v její staré velké, krásně měkké a teplé posteli,“ vysvětlovala jsem.
Maminka si povzdychla: „Už zase?“ Vstala. „Musím zavolat doktora,“ dodala a odešla. Za pár minut se vrátila v doprovodu vysokého muže v bílém plášti. Díval se mi do očí, do uší, do úst, oťukával mě malinkým kladívkem, škrabal dřívkem, potom si sedl a psal a psal a psal. Skončil, mlčky si posunul brýle na nose a vyšel ven z pokoje. Za chvíli se vrátil i s kapačkou. „Jestli tohle nepomůže, budeme muset uvolnit tlak v hlavě,“ řekl odborně.
Zaprotestovala jsem: „Já žádný tlak v hlavě nemám.“
Napíchl mi kapačku, vše ještě jednou zkontroloval a odešel.
Všechno se se mnou začalo točit. Zavřela jsem oči.
„Spi,“ pohladila mě maminka ještě. „Klidně spi, já tě pohlídám, neboj.“
Nebála jsem se. Neměla jsem čeho. Spíš jsem byla zvědavá, co uvidím, až zase otevřu oči.

Chvíli jsem poslouchala šplouchání vody, šumění větru. Kde se tady vzal? pomyslela jsem si. To bylo divné. Otevřela jsem oči, abych to zjistila. Babička zavírala okno. „To je dnes větřisko. Vzbudil tě, že?“ ptala se starostlivě.
Už jsem z těch přesunů byla zmatená.
„Babi, co se to děje? Kde to zase jsem?“ prosila jsem.
Zasmála se: „Ty už to zase nevíš? Ach holka, holka! Přece u mě v chaloupce, u nás doma.“
„Já vím,“ vydechla jsem.
„Tak?“ teď nechápala ona.
„Otevřu oči, jsem tady v chaloupce s tebou. Zavřu oči, usnu na chvíli, otevřu oči a jsem v nemocnici s maminkou. Zavřu oči, usnu, vzbudím se, otevřu oči a jsem zase tady v naší chaloupce s tebou, usnu, vzbudím se a jsem zase v nemocnici…“
Zamyslela jsem se: „Vždyť já nevím…,“ chytla jsem babičku za ruku. „Ale ty tomu rozumíš, viď. Řekni mi, prosím, co je realita, co je skutečnost a co sen?“ žadonila jsem. Mlčela.
„Proč mlčíš? Řekni mi to, prosím! Nechápu to. Nerozumím,“ vykřikla jsem.
Zahleděla se mi do očí: „Nic není sen, všechno je realita. Jen každá trochu jiná. A ty si musíš vybrat.“