Věra Schmidová

„Haló! Slyšíte mě? Otevřete oči! Haló!“ Kdo to tady huláká, napadlo ji. A proč? Najednou si uvědomila, že s ní někdo třepe. Nechte toho!, chtěla říct, ale z neznámých důvodů to nešlo. „No tak! Otevřete oči!“ Dejte mi pokoj, nechte mě spát, zavrčela. „Doktore! Promluvila,“ ozval se jemný ženský hlas. „To se vám jen zdálo. Asi má bolesti, to byl jen vzdech.“ Houby vzdech, mluvila jsem, snažila se něco říct, z úst ale nevyšla ani hláska. Nechápala to. Co se to stalo? A proč je tady tolik křiku? A kde vlastně je? „No vidíte,“ řekl kdosi. „Marné byly vaše naděje. Nereaguje, neslyší nás, je klinicky mrtvá.“

Když jsem otevřela oči, babička stála u postele a usmívala se na mě.
„Babi,“ řekla jsem překvapeně. „Ty? Já jsem mrtvá?“
Zasmála se: „Proč bys, proboha, měla být mrtvá? A čemu se tak divíš?“
Pokusila jsem si sednout. Moc to nešlo. Všechno mě strašně bolelo.
„Jen lež,“ řekla klidně. „Musí tě bolet celý člověk. Jsi strašně dotlučená. Vyměním ti obklady,“ a s těmi slovy odešla. Tak jsem aspoň zvedla hlavu a rozhlídla se kolem.
Všechno tu bylo tak strašně známé, tak příjemné, útulné.
„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, když se babička vrátila.
Zasmála se: „Kde bys byla? Doma přece. Ta rána do hlavy musela být strašná. Jsi celá popletená.“
„Doma?“ Nechápala jsem. „A kde je máma?“
Babička zvážněla a sedla si ke mně na postel: „Holčičko moje, ty máš teda pořádnou ztrátu paměti.“
Nechápavě jsem se na ni podívala.

Měla všechno - manžela, práci, která ji bavila a byla pro ni vším, kariérní postup, krásný sen o budoucnosti plný lásky, dětí, lyžování, tance.

Pak přišlo jedno nepovedené lékařské vyšetření, závadná kontrastní látka a opomenutí testu na alergii. Tahle něčí nezodpovědnost ji připravila o vše.

Když se konečně po šesti týdnech probrala z bezvědomí, neměla nic – ani práci, ani manžela, ani zdraví, zato měla invalidní vozík. A měla na vybranou – buď bude sedět sama doma, brečet a litovat se, nebo zvedne hlavu, zatne zuby a bude tvrdě na sobě dřít a svůj smutek, svoje sny a touhy svěří papíru. Jako naději pro ostatní, aby viděli, že i tak se dá plnohodnotně žít.

Dnes, po mnoha letech tvrdé dřiny a boje, má jiného manžela, dělá balet na vozíku a občas taky jezdí lyžovat na monoski. Jenom ty děti a milovanou práci nemá. Zato má pejska, svoje webové stránky, píše povídky a knihy, aby rozdávala lidem radost, aby je přivedla na jiné myšlenky a ukázala jim, že život jde dál navzdory tomu, že se nám zdá, že skončil. A i když je to někdy hodně těžké, stojí za to ho žít.