A lidé nelítostně dál les plenili tak dlouho, až je cesta zavedla k samotnému lesnímu králi. Pohled na něj je zastavil. Větve, kdysi tak mohutně zelené, plné jehličí visely smutně dolů a jehličí opouštělo tělo větví celé zešedlé. Tělem se rozlévaly slzy, které nebyly obyčejnými kapkami vody, co stéká z lidských očí, ale smolnatým zlatem, které připomínalo lidem jejich touhu po bohatství.A toto zlato mělo zlou moc, že člověka olepilo až se nemohl hnout.
Smůla se v proudech rozlévala krajinou, až se lidé museli přilepeni v kácení zastavit. Přišel čas zamyslet se nad stromy- jakou paseku za sebou zanechali.
"Pověz nám, lesní králi, jak vše napravíme?"
"Jediná cesta ze smolnaté země je, že posbíráte mých semínek, zasadíte je do země, vytvoříte školku pro mé semenáčky, budete přilévat vláhu, aby mohli vzrůst mé nové děti...."
Lidé to slíbili a hned se dali do díla. Když brzy nato začaly růst nové semenáčky, lidé viděli, že je opouští i smůla, a že vlastně ani smůla není tak zlá. Má léčivou, uzdravující moc. Snad proto je také zlatá. A přeci je tohle zlato vzácnější nad zlato.
OD TÉ DOBY KAŽDÝ ČLOVĚK, KTERÝ ZNÁ CENU SMŮLY RÁD ZA KAŽDÝ PORAŽENÝ STROM VYSADÍ NOVÝ.
