PRÁCE U NÁS A JINDE VE VESMÍRU

V dospívání, kdy člověk hledá, kam by se vrtnul, začala moje kamarádka Ilona komunikovat s mimozemšťany. Nevycházelo to z šílenství, ale z víry podobné víře v Boha, víře v bytosti světla, vesmírné lidi, kteří pod velením Aštara Šerana obletují naši planetu Zemi ve vesmírných korábech a vysílají nám intenzivní paprsky lásky. Na jejím vyprávění o vesmírných lidech mě tenkrát nejvíce zaujalo, že vesmírní lidé pracují pouhé dvě hodiny denně. Jako snad každé dítě, dospívajícího a zejména pracujícího mě trápila nutnost pracovat: dodnes jsem přesvědčená, že při práci člověk musí trpět, jinak jeho činnost nelze nazvat prací. Proto mě zároveň v dějepise nadchly ideály průmyslové revoluce a vše se ve mně bouřilo při pomyšlení, že jsme mohli pracovat dvě hodiny denně jako vesmírní lidé, kdy práci by za nás dělaly stroje, a nějak z toho sešlo. Z něčí zlovůle nadále trávíme většinu dne v práci, místo abychom si dělali, co chceme a cítili se dobře.