PRAVDA VÍRY

Jako člověk, který nedokáže být před Bohem neupřímný, se stále pohybuji v jakési zemi nikoho na hranicích mezi křesťanstvím a atheismem, neschopna před Bohem s čistým svědomím prohlásit, že existuje. Jsem jakousi pokoutnou existencí krčící se v kostele před ostatními věřícími, kteří hrdě, bez pocitů viny řeknou: „věřím v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný, amen.“ Chodím do protestantského kostela, ale když před někým prohlásím, že jsem protestant, musím se stydět. Vždyť ani nevím, proti čemu vlastně protestuji, a když ti lidé začnou klást doplňující otázky, raději zradím Boha jak svatý Petr. Spíš bych měla prohlásit, že jsem protestant z vůle rodičů, což by byla pravda, ale se slovem „protestovat“ by to mělo pramálo společného. Ještě bych měla dodat, že se hlásím k protestantům, protože jsem srab a katolická víra je pro mě moc silný kafe. Nicméně chodím ke katolíkům okounět a oddávat se jejich rituálům, které jsou pro mou dětskou duši lačnící po atrakcích intenzivním emočním zážitkem srovnatelným s projížďkou na horské dráze. Tím spíš se pak nemůžu upřímně prohlásit za protestanta, protože bych právě proti tomu musela protestovat.