Probuzení

Houby mrtvá, napadlo ji. Ani klinicky, ani jinak. Pouze si tady spí. „Martičko, sluníčko,“ ozvalo se po chvíli. „Tady máma. Prosím tě, probuď se.“ No dyť jo, zabručela. „Doktore! Slyšel jste? Zareagovala, promluvila.“ „Už jsem vám říkal, že to nemluví, to je pouze reakce na bolest.“ Ty mě neštvi! Chtěla zakřičet, no nepovedlo se jí to. Zkusila to teda znovu. Opět nic. Musím na to jít jinak, napadlo ji. Nejdřív otevřít ústa. Raz – dva! „Martičko, řekni něco! Martičko, otevři oči!“ Bože to je příkazů najednou, vzdychla si. Co mám teda udělat? Otevřít oči, nebo promluvit? A přitom se jí chtělo tak strašně spát. „Říkám vám,“ zase ten nepříjemný doktor, napadlo ji. „že to nemá cenu, že se již neprobudí.“ Tak teď se fakt naštvala. Chtěla ho zpacifikovat a tak plná zlosti a vzteku vložila všechnu svoji energii do hlasu, do toho, aby vydala jedno jediné slovo: „Blbče!“ „No dovolte,“ ohradil se doktor. „Ale já to nebyla,“ bránil se jemný ženský hlas. „To Martička.“ „Ženská přestaňte s těmi nesmysly!“ Tak a už toho mám dost, řekla si. Plná zlosti a vzteku se soustředila na jedno: „Dost!“ Podařilo se jí vykřiknout a otevřít oči. Kdyby mohl její pohled vraždit, bylo by po doktorovi. Překvapeně se na ni podíval. „A ven!“ V tu chvíli byla sama překvapena, jak jí mluvení najednou šlo. Jenom to chtělo tu správnou motivaci. Když celý zmatený vyšel na chodbu, řekla si tiše: „Blbé probuzení."