Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Setkání

Setkání

Petr, 50

Ujížděl jsem krajinou překrásného Slovácka, kde se nabalovaly první lístky na hlavách vinic...Vesnice upravené do jarní podoby, sem tam pár narcisů, tulipánů a jarních trvalek. Všechno už vonělo jarem, krajina byla zalitá sluncem a po pošmourné zimě jsem vnímal všechno tak nějak intenzivněji.
Jsem profesionální řidič – kamioňák.
V danou chvíli jsem zpomalil a rozhlížel se s obdivem po těch rozsáhlých souměrných sadech, které signalizovaly skvěle odváděnou práci pěstitelů.. .Doslova mne to fascinovalo... Byla to nádhera, která pohladila mé oko i duši...

Nicméně musel jsem pokračovat v jízdě, ještě mi zbývaly 2 firmy, které čekaly na dodávku materiálu.
Docela to šlo rychle a i když jsem to nepředpokládal, získal jsem tak časový náskok a mohl bez problémů jet dál, s vědomím, že mé profesní povinnosti pro dnešek skončily. Ubytování jsem měl zajištěno na hotelu v Olomouci. Zbývalo mi něco kolem 150 km na dojezd.
Za vesnicí Huštěnovice, kousek před moravskými Babicemi, jsem zahlédl na cestě ženu, která se potýkala s odstraněním defektu. Usmál jsem se. Bylo evidentní, že nevládne fyzickou silou a už vůbec ne heverem. Překládala ho z jedné matice na druhou.
Zastavil jsem a nabídl pomoc. Byla mile překvapená. Už ani nedoufala, že se domů dostane na čtyřech kolech, nýbrž po dvou končetinách.
Problém jsem odstranil a paní mohla dokončit svou jízdu k domovině.

Měla pocit, že se mi musí nějak odvděčit, nabízela peníze... Jak úsměvné... Trvalo mi to pár minut a sám jsem měl radost, že jsem mohl pomoci.
Chvíli rozpačitě stála v zadumání a pak se rozhodla mne alespoň pozvat na kávu do nedalekého Motorestu. Neodmítl jsem, času jsem měl nazbyt. A taky se musím přiznat, že mne na ní něco zvláštního zaujalo. Tenkrát jsem to ještě nedokázal vystihnout, pojmenovat. Nebylo to žádná mladá kráska ze žurnálu. Bože, jak strašně jsem se mýlil...!
Seděli jsme u kávy, ona měla chuť na šlehačkový pohár s jahodami a zlákala i mne.
Několik chvil seděla mlčenlivě, evidentně rozpačitě, nevěděla, jak začít komunikaci. Osobně jsem ukecaný chlap, tak jsem to vzal do svých rukou ...

Tiše naslouchala, občas pokývala hlavou, usmála se...Jen ústy, měla zvláštní oči, ty zůstaly bez jiskry. Napadlo mne, že je v nich něco víc. V tu chvíli ve mne narůstalo zvláštní napětí s přesvědčením, že tady laciné kecy nás kamioňáků jsou mimo mísu. Napětí se změnilo. Ona ho změnila!Převedla hovor do otázek stran mého žití. Co rodina, co děti, kde bydlím. Nevnímal jsem tam žádnou falešnou zvídavost.
Nepatřila mezi ty užvaněné ženské, co se rády vynáší a snaží upoutat pozornost za každou cenu.
Něco se ve mne zlomilo... Ta hloubka v jejích očích mne doslova překonala... Najednou jsem viděl všechno jinak.... byla tam schopnost vnímavosti, citu...
Rozpovídal jsem se - „...žiji léta sám, žena mi odešla tam, odkud není návratu. Musel jsem se postarat o 2 děti, chodil do fabriky, abych byl kolem čtvrté doma a mohl se jim věnovat, včetně domácnosti. Bylo to náročné, snažil jsem se dětem všemožně nahradit úplnou rodinu. Občas zaskočily babičky. Jenže přicházely obě s lítostí, pláčem nad naší „osamělostí“, se spoustou otázek. Nebylo mi to příjemné. Děti se časem začaly zklidňovat, ovšem báby vždycky rozvířily hladinu relativní stabilizace u nás doma. Přiznávám, býval jsem i na ně hodně naštvaný.

Musel jsem zatnout zuby. Být tolerantní, nemyslely to zle.
Čas ubíhal, děti dospěly, dnes studují v zahraničí a snaží se i přivydělávat. Jsem na ně pyšný. Konečně jsem si mohl oddechnout, odešel jsem z fabriky a splnil si svůj životní sen – být kamioňákem. Tu práci miluji.“

Chvíli bylo ticho, neřekla nic. Byla zahloubaná a já pochopil, že přemýšlí nad mnou vyřčeným.
Hledala slova, nenašla je... Než použít banální fráze, zřejmě zvolila mlčenlivost. Věděla...
Opět jsem se díval do jejích očí a najednou viděl úplně jinou ženu.
Chtěl jsem ji pozvat na večeři, odmítla. Jen řekla pár slov - „ nezlobte se, už se snáší soumrak a já nerada jezdím ve tmě, nějak si nejsem za volantem jistá. Snad mi to odpustíte. Ale nevnímejte to zle. Popravdě mi s vámi bylo moc hezky a na tuto chvíli budu dlouho vzpomínat. Děkuji ji vám za ni...“

Sebral jsem odvahu a poprosil ji o číslo mobilu, s požadavkem, zda bych jí mohl někdy zavolat.
Neodmítla.
Rozloučili jsme se podáním ruky, měla pevný stisk, žádná „leklá ryba“. I to mělo svou nemalou výmluvnost, alespoň pro mne...
Doprovodil jsem ji k vozu, pokynuli jsme si a já zadumaně stál...
Pak jsem se vrátil do reality, sedl do kamionu směr Olomouc. Na hotelu jsem si dal večeři a poté sprchu a chvíli koukal na telku. Myšlenky mi ovšem běžely úplně někam jinam... Jako by mi někdo vedl ruku – nevedl – já to byl, kdo chtěl -vzal jsem mobil a napsal sms. Správně chápete, právě jí... Byla jednoduchá - „děkuji vám za dnešek“!
Vzápětí přišla odpověď - „to já děkuji a nejen za odstranění defektu...pneu se dá nahradit, vy jste mi dal něco svým povídáním víc, co rozhodně nebylo málo...“
Byl jsem ohromený. Já, starý kamioňák, co střídal hotely, motoresty, samozřejmě ženy na chvilkové pobavení, bez citu, pro uspokojení fyzična s následnou prázdnotou rána...

Ležel jsem v posteli a před očima mi probíhal film několika posledních prožitých let. Volnost, svoboda, klid... Osamělost jsem odstrčil... Žil jsem po svém....
Byl jsem naivní!!!
Tato žena, skutečná ŽENA, mi otevřela oči. Jak jsem psal, není to žádná kráska, mnozí by řekli, že se jedná o vyzobanou slunečnici... To víte, naše žargony kamioňáků...! Starých proutníků...

Uběhlo pár dnů, začali jsme si psát sms. Postupně, zvolna. Asi po týdnu jsem měl velký náklad materiálu a čekal na vyložení. Napsal jsem jí - „můžu zavolat?“
Odpověď nepřišla bleskově, jak jsem se ve své mužské ješitnosti domníval. Věděl jsem, že má kreditní volání a já paušální, neomezené.
Vzala to... Věřte, nevěřte – povídali jsme si téměř hodinu. Bylo to moc příjemné.
Odvážil jsem a požádal ji o schůzku. Chvíli bylo ticho... pak řekla to v danou chvíli nejkrásnější pro mne - „ANO“.
Jel jsem za ní, 200 km tam a 200 km zpět. Sešli jsme se ve skvělé cukrárně. Možná čekáte, že mne pozvala k sobě. Ne, neudělala to. I když ve skrytu duše jsem v to doufal. Vztah mezi námi nabyl podobu tykání. Nic víc. Tušil jsem, že nepatří mezi ty „jednorázovky“.
Odjel jsem. Ještě večer jsem jí opět psal sms, poté i volal. Nesmírně mne něčím, co měla v sobě, oslovila.
Doslova jsem po její blízkosti prahnul. Sešli jsme se ještě několikrát, dokonce i ona za mnou přijela. … a jednou zůstala na celý víkend...
Ten nejkrásnější, jaký jsem po těch letech „bonvijánství“ a samoty zažil.
Šli jsme na procházku, doma udělala skvělé jídlo a já se rochnil. Ta její bábovka byla bezkonkurenční.
Večer jsme byli oba docela rozpačití. Měla v těch svých úžasných očích nesmělost, snad i obavu. Otevřel jsem láhev červeného, po dvou skleničkách se uvolnila, stejně jako já.

Pak se stalo něco, co by mne ani ve snu nenapadlo...Naše vzájemnost nabyla na intenzitě. Příval touhy, něhy... tou intenzitou nezměřitelný... Nikdy jsem nepoznal tolik krásy vetknuté do fyzična a sounáležitosti... Její oči, rozzářené, jemný úsměv... poprvé mi to dala znát... Úplně jsem se do ní zbláznil... !!!

Snad mne pochopíte, když vám napíši, že jsem léta čekal a vlastně nevěřil, že něco takového mne může potkat. Nic v životě není náhoda...asi to tak mělo být... A je. Už spolu bydlíme víc než rok …

Věřte, že samota je nejhorší, co nás může v žití potkat... A já čekal na jiný rozměr, přesah...

Dočkal jsem se...

Už nemám byt, do kterého jsem přijížděl jen pro vyprání pár kousků prádla... Mám DOMOV ! A je to ONA, která ho zabydlela do všech spárů...

Mám lásku, spěchám z cest právě za ní... Miluji ji a vím, že je to oboustranné. Při chvílích na cestách jí občas napíši nějakou báseň, chci vidět tu záři v očích, když ji čte a ona ji tam dnes už skutečně má...

Ta poslední – snad vás taky osloví – .
Při čtení měla oči plné slz... Přiznávám, že jsem nepokládal za slabost, když i já...

Když...

Když Tě hladím
růže rozkvétá
a mým dlaním
kyne lípa stoletá...
Když Tě líbám
čas se zastaví
v Tobě vnímám
moře něhy
co hojí srdce bolavý..

Petr, 50

Libuše Jirásková

55 let, invalidní důchodce - poinfarktový, opakovaná hospitalizace na interním oddělení, následně v psychiatrické léčebně - dg. anxiozně depresivní syndrom s poruchou přizpůsobení po ztrátě zaměstnání.

Dílna

Literární tvůrčí dílna pro všechny, kdo vědí, co je život. Píšete básničky, povídky, fejetony? Vedete si deník nebo se pokoušíte o román? Máte ambici vyjádřit literární formou svůj názor na svět? Naše literární tvůrčí dílna je vám k dispozici.
Napište nám na e-mailovou adresu dilna@lidemezilidmi.cz, co od své účasti v tvůrčí dílně očekáváte, abychom se mohli dohodnout na způsobu spolupráce.
Prezentujte své práce

Doporučit dál:

    Přidat komentář...

    Naši partneři:

    HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

    Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2022 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |