Střípky života s babičkou - Dita Zuščicová

Brýle a pouzdro

Jindy jsem přijela k našim strávit týden volna a pomoct s tehdy 92 letou babičkou. Jednou ráno jsem nemohla najít brýle. Zeptala jsem se na ně táty i babičky, kteří oba seděli v kuchyni u stolu po snídani – táta si rovnal nějaké papíry a babička koukala nepřítomně před sebe. Ani jeden z nich brýle neviděl. Prohledala jsem všechna nejpravděpodobnější místa výskytu. Nic. Sklíčeně jsem se jich obou znovu zeptala, stejná odpověď. Prohledala jsem ještě jednou celý dům. Nic. Uvařila jsem si kafe a dopadla na židli v čele stolu. Podívala jsem se na babičku – seděla na pravé straně ode mne – a začla se nezřízeně smát. „Co je?“, vzhlédl táta od papírů. Ukázala jsem na babičku. Ta spokojeně celou dobu seděla s mými brýlemi na očích. Myslím, že to bylo v závěru tohoto pobytu u našich: při odjezdu jsem postrádala pouzdro na brýle. Byla jsem přesvědčena, věděla jsem to téměř jistě, že jsem ho tam s sebou měla! Nenašlo se ale ani po čase. Ani když mamka převlékala babiččinu postel, kam její majitelka zpravidla „uklízela“ všechny objevené poklady. Po babiččině odchodu v 94 letech, ne hned, tak po roce za mnou jednou přijel táta a chlubil se mi pouzdrem na brýle, které při úklidu našli s mamkou v babiččiných věcech a já poznala svoje ztracené pouzdro, na kterém už ale jeho hadí povrch téměř zmizel častým používáním. Většinou je dost smutné pozorovat, jak se jinak zdravý člen rodiny mění téměř před očima v nesvéprávnou, nesamostatnou bytost, neschopnou se o sebe sama postarat. Ale jsou i světlé chvilky, kdy člověk s touto nemocí tropí nechtěné žerty – o některé jsem se chtěla ve vzpomínce podělit, babičce ji dlužím.