Dita Zuščicová

Jsem MUČENEC I MUČITEL
Jsem toho všeho RUČITEL

Za co? Proč?
ZA VŠECHNO!!! PROTO!!!
Za to, že žiju, dýchám, jsem
Proto, že nevím, nechci, neumím
Proto, že nedělám, nerostu, necvičím
A vůbec neslyším, nevidím, nemluvím

K čemu to je?
K radosti, k smutku, k bolesti
(mám toho všeho nad dosti)

zase se probudili
a straší

to bude zase noc
...zasloužená

co takhle pivko?
dnes nestačí

kafe radši nedopiju
vezmu si prášky

co s nocí, kdy neštěká pes,
přesto se nedá spát?

MLČETI ZLATO
Poučím se?

Představuju si, jak mě líbneš,
když se přiblížíme
Letmo se mě dotkneš,
když mě míjíš
Usměješ se
v očích světýlka,
že mě zase vidíš

To, když tu nejsi

Se mi stýská
po našem souznění

Shlédla jsem film režiséra Stevena Spielberga Říše slunce (USA, 1987) z projektu Velikáni filmu na programu ČT2. Jiný pohled na válečné události z pozice jedenáctiletého chlapce Jima, syna diplomata žijícího s rodiči v Šanghaji a až do vstupu japonských okupačních vojsk chovajícího se přiměřeně svému věku – jeho koníčkem jsou letadla a celkem žádné starosti si nepřipouští, je zajištěný po všech stránkách – materiálně i duševně. Nejdřív mi jako hlavní hrdina byl nesympatický, připadal mi rozmazlený a příliš nesamostatný, závislý na péči blízkých a neschopný sám přežít. Ale takto ho režisér musel vykreslit, aby vynikl kontrast mezi jeho bezstarostným životem před a po okupaci, kdy se ztratí rodičům v tlačenici při evakuaci, když se pustí matčiny spásné ruky jen proto, že mu upadlo letadélko.

Když jsem pečovala o babičku já, aby si mamka odpočinula, seděly jsme po snídani v kuchyni u stolu. Uvařila jsem kafe i babičce, ona si vzala noviny a četla titulky. Četla pomalu, líp se to ve škole nenaučila a my – já a sestra – jsme ji rády poslouchaly, když nám kdysi předčítala pohádky u stejného stolu, seděla uprostřed a my – každá z jedné strany – ani nedutaly napětím. Teď ve svých víc než 90-ti letech ještě na velká písmena nepotřebovala brýle, proto slabikovala stále znovu pomalu a monotónně titulky na hlavní stránce, až mi to začalo být nepříjemné. Chtěla jsem zapříst hovor, ale po chvíli, kdy zase opakovala stejnou větu stejnou dikcí s přesvědčením, že říká novou informaci, jsem to vzdala. Měla jsem u sebe deník a říkala si, že bych mohla svoje myšlenky prokládat jejími hesly z titulků: určitě by vznikl zajímavý útvar. Ale už dnes nevím proč? (Možná, že mě překvapila, že se zeptala, co si to píšu? Možná jsem se zastyděla, že tak zneužívám její nemoci?) Neudělala jsem to a pak se už další příležitost něco zaznamenat nenaskytla. V té době se babička ještě občas vrátila z toulek pamětí svým dětstvím do současné reality, ale za 3 roky, v 94 letech, když musela mít plíny a celodenní péči, už se nevracela vůbec – Alzheimerova choroba převzala vládu úplně.

Franz Ruppert – Symbióza a autonomie (Traumata z narušeného systému rodinných vazeb) (Portál 2011)

Že by už?

Po knize Závislé vztahy jsem přečetla knihu Symbióza a autonomie, zase od německého autora. Jde hloub a bolestněji do duše a tak po odhalení, KDO jsem, jde k odhalování PROČ? Až k teorii symbiotického traumatu (= trauma z neuspokojené potřeby symbiózy s rodiči od narození), které je zatím v nevědomí a zatím nevím, zda je chci odhalit. Bojím se samozřejmě! Jenže: od července 2011 pracuji na přetnutí pupeční šňůry, najití sebevědomí, zbavení se pocitů viny a samozřejmě, že to nedělám jen kvůli sobě, ale chci zlepšit situaci v celé rodině. Jsou tady symbiotická zapletení, která se mi (teď, když už vím, o co jde) potvrzují v každodenním kontaktu s jednotlivými členy rodiny. Zatím to jsou destruktivní symbiotická zapletení, ale už vím, že symbiotická zapletení mohou být i zdravá a taky jsem pochopila, že ta destruktivní se dají terapeuticky vyléčit třeba právě přes rodinné konstelace.

Dříve jsem si kupovala, četla spousty psychologických knih, jednu za druhou, ale v mém vnějším ani vnitřním životě se neměnilo nic. Když jsem měla začít podle knihy něco dělat, lekla jsem se a rychle si půjčila a zazdila načtené knihou další, dalším návodem na život, jaký jsem chtěla mít, žít. To bylo v 90. letech, kdy jsem žila jen v knihách a vlastně už od dětství, mládí, kdy jsem si nahrazovala nudný, šedý, všední (podle mě!), ale také těžký, ubíjející, vysilující (to už s nemocí) život zážitky, fantaziemi nejen z naučných knih. Jednou mi má psycholožka řekla: „Ale i všední, každodenní život se dá prožít velice duchovně.“ Tenkrát jsem nevěděla, o čem mluví. Pak se dály změny v mém vnějším životě a já téměř přestala číst, protože jsem konečně začala život PROžívat ne jen PŘEžívat, už tak i vnitřní život dostal potravu a knihy už mi nemusely oba životy suplovat. Spousty knih nahradily jen jednotlivé, pečlivě si je vybírám a tak mě mohou víc zasáhnout.

Próza je inspirována knihou V. Woolfové K majáku. Ale jen myšlenkou a tvarem, zpracováním je naprosto svébytná.Setkávají se zde ženy a dívky spojené rodinnými vztahy, jejich osudy se protnou na prázdninové cestě k moři, pak už jen autorka ve „zbytcích životů“ dokončuje zvlášť jejich příběhy.