STROJ ČASU

V ulici Mochovská často stává zaparkovaný stroj času. Při dnešním zázračném dni jsem ho poprvé spatřila v pohybu. Měl zvuk z jiné doby a voněl starou, nekatalyzovanou vůní výfuku. Projel kolem mě jako když se loučí večerníček, zcela nevině. Domnívám se, že si jeho majitel do naší doby nedávno teleportoval i hospodu. Žijeme tady už rok a ani ti všímavější z nás si nevšimli krásné selanky s vyskládaným dřívím asi padesát metrů od našeho domu na úbočí paneláku ukrajinské ubytovny a proti benzínové pumpě. Oblíbili jsme si tam chodit snad proto, že je nám ten hostinec vzpomínkou na dávné časy, které jsou vždycky šťastné, protože paměť chodí po vnitřním světě a hlava nehlava natírá všechno minulé na růžovo. A čím hlouběji do minulosti, tím růžovější odstín. Asi si někdy zastavím ten mochovský trabant a poprosím ho, aby mě vzal zpět do dětství, které v tom růžovém oparu vypadá jako bájný ráj. Do té doby budu zpívat ptákům a zvlášť holubům, o tom jak přece jen jednou spatřím to ztracené údolí. Netvrdil snad Einstein, že čas je hmotný? Že čas je vlastně druh prostoru? Jak si mám jinak vysvětlit zakřivený časoprostor?