Tomáš Vaněk

Kdysi jsem nosil na břiše něco kolem padesáti kil tuku, ale v srdci jsem byl čistý jak pneumatika zevnitř. Pak jsem zhubnul a ošukal manželce sekretářku, ze samé blbosti jsem zcvoknul a skončil v náručí maminky, na invalidním důchodě jsem profitoval asi tolik, co nenažraný sibiřský vlk na vycpaném zajíci z královského chovu.

Ego Evžen Tahalvous

Když jsem si pročítal po večerech Tahalvousovy spisy, přišlo mi markantní, kolik toho máme společného, přestože onen byl už sedm let po smrti. Byl tu však jeden zdánlivě nepodstatný rozdíl. Já jsem nikdy nezhubnul a netahal jsem proto ani svůj promáčený deštníček z pod nějakého Damoklova okapu, jak nazval Ego své milování s robustní a všehoschopnou Kristýnou. Velekněz mého žití, dost už dokurvený čtenář, jistě promine, že se ztrácí. Bylo to tak. Jel jsem v tramvaji a užíval si toho, jak se pet láhev na dně mého batohu nenápadně pokouší třít o mé nejslabší místo, zatímco jsem listoval spisy Egona Tahalvouse a stále znovu nacházel ty zatrhané pasáže, kde se vkrade do ženy nejbližší jeho ženě a kdy plánuje velezradu proměňujíc se v muže z mramoru. Přemýšlel jsem, jakou roli v tom sehrála Kristýna, jestli ho nakonec tohle smělé a usměvavé děvče nevytáhlo z jeho domečku proti vůli osudu. Pravda o jeho životě mluvila brutálně a jasnými čísly: zatímco s manželkou se Tahalvous podíval do nejrůznějších destinací a snad i byli podle všeho domluveni na volné lásce, po utržení jablka ze zakázaného stromu její lesbické sekretářky se Tahalvous prořekl a zhroutil. Kateřina jej poslala k vodě a on si to vyložil tak, že propadl alkoholu, napsal tři z osmi svých největších děl ve zběsilém tempu a ještě se na konci sotva tříměsíční agonie nechal srazit vlakem.