Možná už mého nejmilejšího kata napadlo, co mám vlastně s Tahalvousem společného, když ho sem vytahuju na piedestal marnosti dříve, než dojedu onanovat na WC služby pro duševně nemocné. Je pravda, že mě oslovilo, jak se tento laskavý a řádně již dokurvený čtenář vztahuje k osobě Egona Tahalvouse a tak jsem se rozhodl z nedostatku jiných možností naše osudy trošku proplést a hrany rozmazat. Nicméně prosím nesměšovat! Jsem stále naživu a je ještě možné, že také najdu svou Kateřinu, zhubnu na cestách s ní třicet kilo a napíšu nejmíň pět veleděl v rozmezí deseti let mladé dospělosti.
Ne, nechci realitu! V zrcadle odulá tvář a v míse semeno snad ještě smíšené s potem. Venku sociální pracovnice Lýdie a ptá se mě, jestli chci mléko do kafe. „Jistěže ano, a nejen tam,“ odpovídám a směju se svému vtipu. Už si asi všimla, že jsem zvláštní, napadá mě a nechci z toho ustupovat. Dnes mi budeme na internetu hledat partnerky, a i když mě varovala, že to bude sakra práce, těším se z toho víc, než kdyby na mě čekala před domem roztoužená žena v limuzíně. Byl jsem vždy spíše na straně hypotetického, do krajnosti vzrušován možnostmi, ale už méně klíny v mé hlavě, natož těmi skutečnými.
„Taky čtete Tahalvouse?“ Ptala se mě Liduška, jak jsem jí někdy přezdíval. „Ano“, přiznal jsem nerad, a připadalo mi něco vlezlého na tom, že ho čte i ona.
„Moc se mi líbí, jak lichotivě se v jeho světě zračí život člověka se zkušeností s duševním onemocněním,“ lámala ze sebe a já přitom dostal lechtivé myšlenky. Hned jsem se jí k nim přiznal, byli jsme tak domluveni. Vyjádřením se totiž moc nemravných myšlenek oslabuje. Přišla na to onehdy moje psycholožka. Jednou jsem jí při přehazování nohou řekl, ať si dá načas. Obořila se na mě, že jí překračuju hranice a stanovila, že nemravné myšlenky musím vždycky značit louskáním prstů. Takže ona se třeba zavrtí v křesle, zadívá se na mě, já zalouskám a jedeme dál. I s Liduškou jsme si to takhle zavedli. Ze samého louskání mi zrůžověla bříška prstů a chybělo málo, aby úplně zrudla, když jsem si ji prohlížel jako ženu.
„Ano, pravda lichotivě“, odpovídám, jakmile mě opustily milostné křeče. „Víte, já mám pocit, že měli s Kateřinou nastavená zvláštní pravidla. Podle mě ho třeba ona osobně neuspokojovala ústy, takže to mohl hledat jinde…“ zarazil jsem se, protože tleskla a já si hned uvědomil, že šlapu na minové pole. Jako literární vědec jsem informován mnohem lépe než Liduška o tom, co je klíčové pro uchopení díla takového Tahalvouse, nicméně problém byl v tom, že jsem si to musel nechat pro sebe. Tak proč se mě na něj teda ptá? Řekne si možná můj laskavý nohsled, ale na to odpověď ve vzduchu zrovna nevisí.
„Cítíte se dnes na náš společný úkol?“ ptala se mě a já věděl, že ano, jen jsem to nemohl vyslovit. Sen o Kateřině, bláhový a vilný, bylo třeba prozkoumat, ale nejdřív jsem mu musel přitakat, což mě dohánělo k šílenství a hlas mě zrazoval jako ještě nikdy.
„Můžeme to i odložit…?“ navrhla a já zavrtěl hlavou. Byl jsem zachráněn.
Tahalvousovou ctižádostí by v mé situaci jistě bylo vzbudit takový zájem v sociální pracovnici, aby sama přišla na schůzku naslepo. Já však viděl tetování Lýdie a oproti tomu mé nevzhledné špeky vlnící se u jejích nohou, viděl jsem ji zakleknout na mé těžké tělo a dělat mi všelijak dobře, jak výše zmíněno. Musím říct, že v rychlosti chimér bych Ego Tahalvouse jistě předčil, realita mi však unikala ještě přesvědčivěji. Z těchto dvou skutečností jsem nevývratně určil hrůznou pravdu o našem univerzu: zrychluje se čas. Dýchal jsem nahlas a potily se mi dlaně, zatímco jsem odpovídal na první a upřímný, skutečný inzerát lesby. Proč jsem vybral právě ten, Liduška nevěděla, měla však v kodexu mi do preferencí nezasahovat.
Prosil jsem ji, ať se nedívá, když jsem si pak sám zadal inzerát asi takového znění:
Muž s duší fenečí lesbičky hledá fajn holku na společné sdílení všeho: na tření se břichy a otírání břicha, na líbání se a na povídání. Značka: jsem básník ve druhém stupni obezity a třetím stupni důchodu.
Když jsem už tohle zvládnul odeslat, teprve jsem si všimnul, že jsem v místnosti sám. Zoufale jsem aktualizoval inzertní stránku v očekávání odpovědi, místo toho zaklepal na dveře a vešel ředitel služby. „Utekla se Liduška snad k němu, aby mi četl levity?“ problesklo mou ke světu nepřátelsky naladěnou vzdělaneckou myslí. Posadil si mě na klín a vyprávěl mi o tom, že na Lidušku musím pomalu. Prý je vedle celá rozrušená a dřív, než se mu svěřila, spotřebovala čtyři papírové kapesníky. „Tak to musíš mít chlapče pořádnou zásobičku“, zase mi hrálo v hlavě a naklonil jsem se k padesátníkovi tak, aby mě mohl políbit. Když to neudělal, konečně jsem se upokojil, byl jsem rád, že mu nebudu muset vyškrábat oči. Jako zapřisáhlá lesbička jsem byl ve styku s muži trochu svůj.
„Musíte uznat,“ zkoušel jsem formulovat omluvu, „že její tetovaní je prostě nezdolné.“ Místo facky však přišel rovnou políček, když mi dal podepsat rozvázání služby. Nechápal jsem a vyskočil z jeho klína jak Athéna z Diovy hlavy. On mi však nedal šanci protestovat, a vypoklonkoval mě ze dveří. Když jsme pak kouřili před domem, viděl jsem Lidušku za oknem kreslit bradavkami do nachytané mlhy. Ředitel mě poplácal po ramenou a pak vepsal tužkou s dvěma hroty na papír Liduščino soukromé číslo. „Ať už tě tady nevidím, spratku,“ volal za mnou zvesela.
Když už jsem si zase pročítal Tahalvouse v tramvaji, bylo mi opojně a zároveň jsem se děsil sexu, který měl nastat. Můj nastávající sex byl totiž i přes Liduščino příznivé nastavení ke všem mým úchylkám záležitostí docela trapnou. Doma jsem si zkoušel nasazovat gumu na hrot propisky, nakonec jsem ji jen třímal v prstech jak rozsudek smrti a s ní i pro ni jsem to udělal, že jsem číslo smazal. Pak jsem jí věnoval posledních pár roztoužených myšlenek a všechno ze sebe setřepal a spláchl.
Kdo hledáš ve smrti potvrzení samoty, budeš rozčarován, až už bude pozdě. Teď chyť za pačesy ratolesti osudu a nech se prorůst jako kovadlina.
Ego Evžen Tahalvous
