Mám rád zvuky piána, to byla pozitivní věta, kterou si Karel Braun kdysi opakovat neustále dokola. Nyní však čelil dvěma negativní zprávám naráz. Ta první se týkala jeho tragicky zesnulé ženy Heleny, přičemž o nálezu jeho nejlepšího přítele Vojtěcha ho správce hotelu, v němž na piano hrával, informoval teprve předevčírem, i když o tom věděl zhruba již měsíc.
„Nenávidím to tady! Celý svůj život nenávidím, tady i všude jinde na světě!“
A Karlův oblíbený klavír tak vzal rovněž za své.
„Je třeba se z toho šoku co nejrychleji vzpamatovat, hosté si žádají novou vaši hru, příteli,“ snažil se Karla „chlácholit“ správce hotelu.
Karel po tomto výroku teprve pořádně celý vypěnil.
„Dobrá, beru to na vědomí, pane Braune,“ snažil se úlisně vtírat do přízně správce, „je to zajisté velice nemilé, tedy to, co se přihodilo, ale teď už prosím zase zasedněte nazpět na stoličku a dál vyhrávejte našim hostům.“
„Nemám náladu ani chuť teď tady někomu jen tak zbůhdarma vyhrávat!“ A Karel rázně vykročil ze sálu pryč.
Správce hotelu Karlovo počínání dle očekávání nepotěšilo. Jak jinak. „Moula jeden, dělá mi tu před hosty šašky,“ utrousil nepřítomně na jeho adresu.
„Tak se ho jednoduše zbavíme.“ To se ke svému choti zezadu nenápadně přikradla jeho o mnoho let mladší snoubenka a „láskyplně“ se mu ovinula kolem krku, jako by na její slova již došlo. „Dnes to rozhodně nebylo poprvé, co nám tu pan Braun takto divoce vyskakoval ze židle. Válka sice nadobro skončila, to ale neznamená, že by měla jejím spárům uniknout jedna z jejích posledních obětí.“
„Myslíš?“
„Nemyslím, vím to. U místní smetánky není místo jen tak pro někoho, obzvlášť pro takové ubohé kytaristy, mezi něž náš pan Braun patří.“
Význam slova válka pro jedny znamená utrpení, kdežto druhým přináší prospěch – tak už to prostě bývá. Nyní se tedy oním trpitelem měl stát pianista Karel a oněmi prospěcháři měli být uzákoněni správce hotelu Hubert a jeho snoubenka Gerta.
Karel dospěl na odpočívadlo ve druhém patře a vrávoravě vpadl do svého pronajatého pokoje. Z daného podlého hovoru nezaznamenal byť sebemenší zlomeček.
Karel se stále nedokázal uklidnit: plakal, ječel, nadával. A vše to vydatně podporovala otevřená flaška rumu, kterou hodlal po zbytek večera pojmouti za svou společnici. Jako by Karel snad zkoušel divadelní hru, jíž rozuměl jen on sám. Jenže on na divadelní hru v těchto okamžicích neměl sebemenší pomyšlení.
„Otrávíme ho stylově,“ dušovala se Gerta. Do skleničky s vodou právě přimíchávala jed a „pomyslně“ z ní ochutnávala.
„A co ho rovnou oběsit? Lanko si rozhodně dlouho poroučeti nedá,“ mínil po svém laškovně Hubert. A sám si to ihned „pomyslně“ vyzkoušel.
„Jedno hezky po druhém,“ rozhodla Gerta. „Nanečisto“ si se svým drahým přiťukla na zdraví, on si se svou milou „nanečisto“ zase otestoval oprátku na krku.
Leč pasti nečíhají pouze v lidských myslích, jsou ukryty i mimo ně.
A tak letmý podlý průvan předčasně dokonal své a nikoliv původní zájmy jednoho podlého páru. Jed i lanko si tak z jeho úhlu pohledu vybraly své „neprávoplatné“ oběti.
Co to ale Karlovi bylo platné, když vedle oprátek a jedů se i alkohol zjevil jako další podlý zlý démon.
A tak další tři oběti Paní Smrti byly vykoupeny ze Země a usměrněny do zcela jiných dimenzí. Do dimenzí, o nichž lidé, stále přetrvávající na této planetě Zemi, jen donekonečna spekulují a vedou nekonečné vyčerpávající, vleklé spory.