Dnes už jsou to dospělí chlapi, mají své rodiny, své životy...
Pak přišlo něco, co by mne ani ve snu nenapadlo. Infarkt, paralýza v podstatě ve všem... Pendolíno se zastavilo... A to bylo zlé. Rok jsem to omezení docela zvládala, musela jsem změnit návyky... Zpočátku to nebylo těžké. Byla jsem unavená,v podstatě i ráda tomu klidu. Jak šel čas a rekonvalescence nabídla pozitivitu, přišla další rána – invalidní důchod. Byla jsem zoufalá. Tolik jsem toužila se vrátit do práce, ale to už nešlo. Když nad tím tak přemýšlím, opět zasáhl čas... Musela jsem se smířit a naučit žít jinak. Nedokázala jsem to. Nesmířila ani nenaučila... Zůstala jsem sama, s přesvědčením, že nikdy své syny nebudu zatahovat do svých problémů... Tak tomu je dosud. Neumím prohrávat a dávat najevo svou slabost... Nedávno jsem to udělala přes sms a vím, že to bylo hloupé. Obtěžující, naštěstí pochopené...
Dvacet let jsem to neměla jinak, žádný muž, jen děti, práce... Snažila jsem se znovu vystoupat na schůdky toho Pendolína ... leč marně... No a pak jsem upadla... Samota mne překonala a já postupně nacházela klid v alkoholu. Respektive ve víně. Pila jsem na pohodu, pletla při tom vnoučátkům a pomalu usrkávala. Jenže denně. Sedmička kvalitního vína... Věděla jsem, že to není správné a mohlo by mne to přerůst. To se stalo. Nastoupily deprese, apatie a myšlenky na to, že už není důvod jít dál žitím... Pomohl mi můj psychiatr. Po zvážení všech okolností mi doporučil hospitalizaci v léčebně. Přijala jsem. Jednalo se o psychoterapeutické oddělení, kde jsem pobyla 2 měsíce. Ta doba léčby byla skvělá. Byla jsem mezi lidmi, co se potýkají se životními propady. Cítila jsem se jako „ryba ve vodě“. Žádná samota, denní řád, komunikace na skupinách se skvělou psycholožkou. Návratu domů jsem se obávala. Zbytečně.
Už to bude rok... lhala bych, že se mne občas nezmocní ta touha po klidu se skleničkou vína.
Jsem té další životní zkušenosti ráda. Není tak jednoduché v osamělosti najít sílu a odhodlání ke změně. Nechci být frázovitá...Nabízí se jich spousta.
Jediné, co jde se mnou žitím, použiji – největším svědkem pravdy je ČAS. A tu pravdu máme každý z nás v sobě... Jen je potřeba ji vytáhnout... Nebát se jí. Chtít dál bez nočních můr a s odhodláním... Věřte mi, život za to stojí... Vím, že vím... Upadnout může kdokoli, a kdo si říká, že jemu se to nemůže stát, mýlí se. Život je o vítězství, naději, ale i o bezdradnosti, bolesti … Není ostuda být na kolenou... Pokud najdete tu sílu se zvednout a řešit svou pochybnost s odhodláním, pak je to výhra...Možná ji zpočátku budete vnímat jako neřešitelnou, protože výsledek bude relativně v nedohlednu …
A vy přece chcete řešit svou úlevu hned !!! Dejte prostor ČASU! Odmění vás....
Pokuste se pozůstatky minula, které vás poznamenaly, vytěsnit... Vím, je to velmi těžké, rozhodně to nezpochybňuji..nepodceňuji... Kráčet žitím s pocitem křivdy se samozřejmě dá. Ale komu tím nejvíc ubližujete? Sami sobě. Opačná strana , ta, co ublížila vaší duši, to neřeší... Je v ní lhostejnost... Zřejmě si to neuvědomuje.
Buďte sami sebou, byť se vám stýská a chtěli byste víc... Dočkáte se? A je tady zase mé tvrzení – ČAS vyhodnotí... Přeskákat ty kaluže bolesti, úzkostí, samoty je nutné... Zkratkovitost je nesmyslná.... Pokud máte vedle sebe někoho, kdo je vaším hrníčkem čisté vody,, když žízníte , buďte si nablízku. Ať už je to kamarád, kamarádka či blízký přítel, přítelkyně. To není rozhodující... V samotě nezůstavejte, ta mrcha dokáže pohltit. A nečekejte na přesahy v žití, nedostaví se, pokud nepřekročíte vlastní „rubikon“. Každý z nás to má ve svých rukou... a mozku... Přemýšlejte!
