Je s podivem, že jsem si uprostřed nádherného jara vzpomněla na vánoce. Je tady jaro a já vzpomínám na vánoční čas. Ale proč ne.
Pro mně jsou vánoce časem, kdy bych se měla zastavit a zvolnit tempo. Vím, že jsou to hlavně svátky klidu, míru a Kristova zmrtvýchvstání a člověk by si je měl užít v kruhu rodiny, se svými dětmi, nejbližšími příbuznými a přáteli.
Vánoce by měl každý prožívat tak, aby byl součástí něčeho většího, než je sám. V dnešní době konzumního života to mnohdy ani jinak neumíme. Toužíme až příliš často naklonit si ty druhé co nejdražšími dárky a uklízíme a nakupujeme spoustu zbytečnosí a zapomínáme na to, čím vánoce byly a měly by být. Obdobím pokoje, odpuštění a smíření mezi lidmi. Časem splněných přání, úsměvů a lidských přátelství. Časem her dětí, pohádek před usnutím, lásky. Není potřeba, aby byly dárky velké a drahé, aby byt byl naklizený jako křiklavý plakát s horami jídla na prohýbajícím se stole. I tady platilo a platí, že méně je někdy více. Raději méně okázalosti navenek a o to více vřelosti v lidských srdcích. Mnohem více úsměvů a pohlazení a spoustu něhy. To je podle mého názoru to nejdůležitější na vánocích. A nejenom o vánocích. Daleko více mně potěší milý úsměv a obrázek mojí dcery, než cokoliv jiného. Ten obrázek je pro mně znamením, že dívka myslela při jeho vzniku na mně, na svou mámu a na to, jakou mi udělá radost. Bylo to z její stravy nezištné a upřímné a bylo dárkem nejcennějším. Dýchlo z něho na mně hřejivé teplo lásky a ten pravý duch vánoc. Na oplátku jsem dala najevo svou radost a nadšení a bylo to obustranné sdílení. Možná to byl jen jeden z mnoha okamžiků v čase vánočním. Jedno ale vím. I kdyby byl pouze jediný, budu si jej pamatovat navždy.
(duben 2009)
Jmenuji se Blanka Rousová, je mi 48 let a jsem ve znamení střelce. Narodila jsem se a svůj dosavadní život jsem prožila v Ostravě. Jsem na své kořeny hrdá a založením jsem patriotka.
Už jako malá dívka jsem velmi ráda četla. K tomu se navázala má záliba v recitování a později jsem začala své fantazie a představy uskutečňovat písemně. Zprvu to byly jen nesmělé pokusy, časem se vytříbily a získaly tvar a formu a staly se nedílnou součástí mého života. Píšu své vlastní básně, povídky a příběhy ze života. Tvůrčí práce mne naplňuje uspokojením a vrcholem toho je, má li moje tvorba co říct i druhým lidem. Pokud je dokáže oslovit a zaujmout, vím, že má tvorba je smysluplná a užitečná dvojnásob. Vaše "Rousice"