Blanka Rousová

Jsi na mně zlý.
Cos mi to nadělil do vínku?
Já duše nevinná
a čistá jak bílý list,
dostala od tebe darem
jen zkažený vlčí rys.
Chtěla jsem růst, smát se a létat.
A tys mi křídla krásná a bělostná
nemilosrdně polámal.
A ruka tvá mně srazila
do prachu cest,
do bláta a špíny
a pykala jsem za své či cizí viny?
Chtěla jsem vstát,
alespoň na kolena kleknout.
Tys znova mně nechal
do blátna padnout.
Tolik tě miluji,
tak proč mi bereš sílu,
proč mi bereš dech?

Jak naplnit džbán nový.
Jen se nahnout a nabrat vody.
A pak z dlaní pít.
Živou vodu a žít.
K vodě utíkám,
Když smutek a samotu mám.
Jsem průhledná a průsvitná,
Jakoby obnažena.
Tak vidí mne zas a zas
Pátravým zrakům podrobena.
Skryju se zrakům těm,
Aby zůstalo skryto,
Co skrývám všem.

O příznivém působení psa na lidskou psychiku toho bylo napsáno již hodně. Nelze popřít fakt, že pes je nejenom věrným a oddaným společníkem člověka. Je také jeho druhem ve chvílích radosti i ve chvílích, kdy se člověk necítí právě nejlépe.

Mám podobnou zkušenost. Tentokrát však v hlavní roli figuruje kočka. Malá šelma, která během staletí zdomácněla a stala se všudypřítomným společníkem lidských příbytků. Přesto si ponechala mnoho vlastností divoké šelmy. Je to rozený lovec s neomylnými instinkty, které ji vždy pomáhaly v boji o přežití. Pravda, situace se za mnohá staletí změnila a kočky chované doma již nepotřebují pracně shánět potravu. Tu dostanou od svého páníčka, nebo paničky. Svou energii, nespotřebovanou ve shánění kořisti, věnují „svým lidem“ a domu, v něž žijí. Společné soužití člověka s kočkami vytvořilo často velmi pevné vazby, tvořené důvěrou a vzájemným respektem.

Věkem se blížím ke generaci padesátníků a byla jsem si jistá, že mne počítačové šílenství mine. Do roku 2007 bylo velkou neznámou a patřilo do oblasti sci-fi. O počítačích jsem nevěděla nic, kamarád mi počítač vybral, zapojil a nainstaloval programy. Okukovala jsem počítač jako exotické zvíře. Taky o něm víte, jak se jmenuje a vypadá, ale jak se s ním zachází, bylo záhadou. Kromě povinností ve škole mi přibyl počítačový kurs. Tři měsíce seznamování s počítačem byly podobné učení se slepce brailovu písmu. Všechno bylo nové a neznámé. Na konci kursu jsem měla základní znalosti a mohla poprvé usednout k počítači. Jak dny ubíhaly, zjišťovala jsem, že samotný základ nestačí. Mnoho dalšího jsem se musela naučit. Občas mi dcera poradila a dodala milý shovívavý úměv. Jak ubíhaly měsíce, pronikala jsem hlouběji do tajů počítače. Čím lépe mi to šlo, tím více jsem se cítila spokojená. Usedala jsem za klávesnici a nechala se pohltit fantastickým virtuálním světem. Objevovala jsem nový svět.

Po dočtení článku o tom, jakou medicínu člověk používá při svém léčení a uzdravování, napadlo mne, že to bude asi kombinace obojího.

Když jsem byla malá, dávala mi maminka na kašel domácí jitrocelový sirup. Byl moc dobrý a já až překvapivě jsem poslušně vypila každou dávku. Jak by taky ne. Byl krásně sladký a voněl po bylinkách. Při zánětu středního ucha došlo na ušní svíčku a zabalení uší do teplé čepice. Na bolavé průdušky mi maminka nanášela psí sádlo. Zabíralo přímo zázračně. A když jsem si natloukla kolena, nebo podvrtla kotník, zabalila mi mamka končetinu do obkladu z octem. Ten vytáhl horkost a ztlumil bolest.

Páni, co to leze v trávě,
housenka se neses právě.
Na svých nožkách cupitá,
pod ní louka rozvitá.
Zastav se housenko na chvíli,
proměň se v kuklu motýlí.
Čas tvou proměnu dokoná,
vylétneš k světu dokořán.
Sluníčko tě pohladí po těle,
já jsem Motýl, přátelé.
Dřív byl jsem housenkou snad
a uměl jsem jenom žrát a spát.
Dnes motýlem jsem vážení.
Z květu na květ létám bez ptaní.
Hleďte na mne, ta nádhera,
doširoka křídla rozvírá.
Na květ zvolna usedám
ze života radost mám.
Za to může proměna,
jsem krása z rosy zrozená.

Sen. Co je to vlastně sen, nebo sny? Je to jen odraz našich tužeb a přání, nebo se za ním skrývá něco víc ?

Sny nás provází odedávna, vlastně už od doby, kdy jsem se nacházeli v matčině lůně. Už tehdy jsme měli možnost snít své první sny. Hýřily barvami a odrážely naše první pocity v matčině lůně a její doteky plné něhy.

Sny jsou takové jako je náš život. Zobrazují nejenom naše sny a neuskutečněná přání. Jsou odrazem našeho života a často nám skýtají nejedno překvapení.

Ručička hodin se líně posunula na sedmnáctou hodinu. I v tento čas kraluje venku pravé podzimní počasí. Je sychravo, vítr se prohání mezi domy. Většina stromů shodila svoje listy a je již téměř holá. Spadané listí tvoří velké plochy, při chůzi šustí pod nohama.

Dnes je to trochu jiné. Od časného rána prší, vše je mokré a voda vytváří na zemi velké kaluže. Je nevlídno, neveselo, truchlivo. Nastal pravý podzimní čas pro vyprávění strašidelných historek.

Rok se překulil rychlostí blesku, za ním přifrčel rok další, v pořadí už dvoutisícdesátý. To je mazec. Fofr, chcete li. Mně to nevadí. Dokážu se zastavit a přestat spěchat.

Pomalu se posadím do křesílka u počítače. Je otočné a tak si s ním užiju hodně zábavy. U toho brouzdám po netu, samozřejmě s šálkem voňavé kávy po své pravici. Do toho pustím moc fajn muziku a nechám se unášet na vlnách hudebního moře. Takto trávím svůj čas v pohodlném křesle, upíjím kafčo a pod nohy se mi pletou dvě moje stálé společnice, Kiára a Abygail. Dvě kočky, černé jako uhel, dotváří domácí atmosféru mého podvečera.