Děj
Děj knihy se odehrává v Katalné Mochně, literárním obrazu Poděbrad. Začíná cestou na Mochnické Katalovění, fiktivní festival alternativní kultury. Hlavní postavy, Martin, Nola a Kristián cestují na festival na kolech a cestou si povídají. Hlavním tématem jsou jejich tajná přání. Nola si přeje setkat se s Rolem, přítelem z daleké země, s kterým si dopisuje, a který jí již dlouho nenapsal. Navíc se zdá, že země, z které pochází ani neexistuje. Kristián si přeje spatřit opravdový zázrak. Martin by rád konečně poznal lásku na celý život. Má ovšem velmi speciální požadavky. Musí být narozená ve stejný den a rok jako on, mít tmavé vlasy a pronikavě modré oči, v podstatě být obrazem jisté americké herečky jménem Alexandra. Přestože se zdá, že taková přání nelze splnit, tajemné dobrodějce, která postavy ve skrytu provází, se to přece podaří. Tím dokáže, že lze zlou a nepřátelskou realitu zkrotit a přetvořit dle vlastních představ, a že frustrace není nevyhnutelná.
Vantelbooklist
Vantelbooklist také najdeme uvnitř i vně románu City means: jako přílohu románu a zároveň jako důležitý artefakt uvnitř příběhu, jako předmět fiktivní i reálný. Co to tedy ten Vantelbooklist vlastně je? Autor jej definuje takto: „Je to v šanonu vypracovaný text v podobě rozhovoru s osobou, s níž by se zájemce rád setkal, avšak v reálném světě mu je to z různých důvodů znemožněno.“ Uvnitř světa knihy jej Alexandra používá, aby pomohla mnoha lidem k takřka reálnému setkání s vysněnou osobou. To může být osoba mrtvá nebo jinak nedostupná, například protože je to slavná herečka. Nebo prostě žije příliš daleko, navíc v neexistující zemi, jako přítel Rolo jedné ze tří hlavních postav, Noly. Alexandra vytvoří svým žadatelům fiktivní texty rozhovorů s jejich vysněnou osobou vhodně doplněné fotkami, přičemž důležitou roli hraje kouzlení s atmosférou: „Jde o takzvané nabuzení přidružené atmosféry. Člověk by se prostě měl co nejlépe vcítit a převtělit do textu, v němž právě rozmlouvá se svojí vysněnou osobou. Sedět jen tak sám v nějaké místnosti a ‚nalačno‘ si číst mnohdy nestačí. Je třeba navodit příznačnou atmosféru, která co nejvěrohodněji napovídá tomu, o čem je v textu právě řeč. Své kouzlo v sobě mají hudba, vůně parfémů nebo dobře volené prostředí. Právě toto všechno v sobě nese něco navíc, jakýsi skrytý požitek, jenž četbu jednotlivých statí obohatí a vtáhne člověka daleko intenzivněji do oboustranné přítomnosti.“ (City Means I)
Jazyk románu
Slovo „Vantelbooklist“ je odvozeno od spojení tří anglických slov: wander (cestovat), book (kniha) a list (soupis). Název sice vychází z anglického zvyku takto skládat slova, ale je tak trochu vykolejen. Nejen proto, že se slovo ‚vantel‘ odchýlilo od původního ‚wander,‘ ale i proto, že je název poskládán dohromady jakoby snovou logikou. Podobně je poskládán i sám název knihy. Na první pohled ‚city‘a ‚means‘ jsou dvě smysluplná slova a dohromady znějí nádherně, ale při hlubším zamyšlení nic logického neznamenají. Je to, jako když se člověku ve snu zdá, že mluví anglicky, probudí se a v polospánku žasne, jaké podivuhodné kombinace slov a ne-slov jeho snová mysl vytvořila. Sám autor mi smysluplně vysvětlil pouze půlku názvu: „‚City‘ znamená město a to je tu na místě, neboť se jedná o městkou ságu věnovanou fiktivnímu městu jménem Katalná Mochna.“ Sama si překládám zbytek názvu jako sloveso „mínit“ – tedy celý název by zněl „Město míní,“ anebo, což se mi zdá méně romantické, „městské prostředky.“ Autor nás názvem prostě vypekl a zároveň přímo vhodil do tajemných vod románu. Uvnitř najdete spoustu takových pitoreskních názvů, které znějí jako skutečná slova, která už jsme někde slyšeli, ale přitom jimi nejsou: „Páni, ty naše moky ale krásně voní,“ zapěla slastné ódy Vera, když si přičichla ke své javorové moldale. „A výborně i chutnají,“ přidala se Nola, když trochu z hrníčku upila. „Každý si vemte i kus té rostolské rolády, je fakt výborná,“ ponoukal všechny Kristián.
Do jakého žánru knihu zařadit?
Začala jsem City Means číst poté, co jsem odložila knižním klubem oceněný román Na řece, který mi připadal klopotný, málo imaginativní a nečtivý. Bylo to proto, že jsem předtím dočetla Skořicové krámy od Bruno Šulce, což je surrealistická kniha, která nemá obdoby. Překvapivě, Vaškova kniha mě ani po Skořicových krámech nezklamala. Je to asi tím, že je také svým způsobem, možná nechtěným, surrealistická. Zároveň ji někteří čtenáři řadí do fantasy literatury, což se ale autorovi příčí. Sám knihu zahrnuje do vlastní literární škatulky, kterou nazval Thinkfan Comreal (Thinking Fantasy Coming from the Real World) Tento slovní kompilát lze přeložit jako ‚myšlená fantazie vycházející ze skutečnosti.‘ Domnívám se ale, že v románu nevychází pouze fantazie ze skutečnosti, ale i skutečnost z fantazie. Kniha je plná vynálezů, které by podle autorových slov „mohlo lidstvo jednou ocenit, neboť slouží nejen k zamyšlení, ale i odzkoušení. V City Meansové prvotině jsou to kromě Vantelbooklistu "Obraz jenž maloval mráz" (jedná se o desku, kde pomocí lidských nehtů se dají vytvarovat obrazce, jako kdyby je ve skutečnosti měl na svědomí právě onen mráz), či takzvané "lémanské růže (jedná se o květy s léčivou mocí).“
Hledáte-li návod k takovým experimentům, můžete kontaktovat autora na jeho stránkách.
Odkazy:
Na adrese http://eldar.cz/tompatrick/ najdete další čtyři díly románu City Means, povídky, básně a existenciální úvahy Toma Patricka
