MAŠEREM PROTI SVÉ VŮLI
Mašer je člověk, který řídí psí spřežení. Stojí na něčem, co vypadá jako sáně a tři, pět, nebo i více psů ho i s těmi sáněmi táhne. Letí po zasněžených pláních a spolu si užívají pohybu v krásné zimní krajině.
Asi proto, že pejsky miluji a jako zdravá jsem trávila na sněhu každou volnou chvilku, se dnes na tyhle závody ráda dívám aspoň v televizi. Argo, můj krásný veliký vlčák, při tom leží vedle mě. Chvíli sleduje závody se mnou, asi aby zjistil, jestli tam není někdo z kamarádů, chvíli pochrupuje. Sem tam otevře jedno oko, aby zkontroloval situaci a zase spí dál. Aspoň jsem si to, já bláhová, myslela. On se však nenápadně nechával inspirovat k zimním hrám a radovánkám. O tom mě přesvědčil hned, jak uhodily první mrazy a venku napadla spousta sněhu. Když jsme vyrazili spolu ven, vodítko jsem si jako vždy omotala kolem zápěstí a se slovy: „Argo, pomalu!“, jsem vyjela na svém invalidním vozíku z domu ven. Argo se zastavil, rozhlédl se po té krásné bílé nadílce a inspirován nejspíš tím, co viděl v televizi, vyrazil kupředu jak nejrychleji dovedl. Můj malý, lehký vozík za ním letěl po ušlapaném sněhu na chodníku neuvěřitelnou rychlostí. Vodítko omotané okolo zápěstí se mi zařezalo do ruky a nešlo uvolnit takže mi nezbývalo nic jiného, než křičet ze všech sil: „Z cesty, prosím! Pozor! Nemůžu zastavit!“ Lidi uskakovali a s hrůzou v očích hleděli, co se to kolem nich řítí, obrovský divoký pes a blázen vozíčkář. Tak jsme asi museli vypadat.
„Argo! Argo, stůj!“, volala jsem. Marně. Můj, jinak vždy poslušný, cvičený pes asi ohluchnul, napadlo mě. Nebo zdivočel. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak tahle zběsilá jízda skončí.
„Argo, prosím!“ Už jsem byla zoufalá, slzy na krajíčku, a tak jsem začala svého psa prosit! Kupodivu to zabralo. Argo zvyklý pouze na příkazy byl tou změnou tak překvapen, že prudce zabrzdil a na místě zastavil. Jenže zákony fyziky jsou neúprosné, vozík i se mnou pokračoval ve zběsilém letu po chodníku dál. Naše úlohy se v tu chvíli obrátily, teď jsem tahala chudáka Arga za sebou já. Moc se mu to nelíbilo, ale nemohl s tím, stejně jako já před chvílí, vůbec nic dělat.
Kdo ví, jak a kdy by tato naše divoká jízda skončila, kdyby se nám do cesty nepostavila hromada sněhu, kterou někdo odhrnul z cesty zrovna na konci chodníku, po kterém jsme letěli. Naštěstí se jednalo o čerstvě napadaný odhrnutý prašan. Vletěla jsem do něj jako do peřiny a chudák Argo, pořád ještě přivázaný k mému zápěstí, vedle mě.
Když jsme se společnými silami navzájem vyhrabali ven a já se zase usadila na svůj vozík, uviděla jsem hrůzu v očích kolemjdoucích lidí, kteří by mi možná i rádi pomohli, ale nebyli si jisti, zda nejsme nějaké zdivočelé zimní příšery, a začala se s chutí smát. A Argo se mnou, protože i psi se dovedou smát a mají smysl pro humor.
NEUMŘE HLOUPÁ
Neurologické oddělení je jedno z nejstarších v naší nemocnici a tak i vypadá – veliké pokoje. Já se dostala na osmilůžkový. Opravdu “pacientská všehochuť“ – já na vozíku, pacientky s berlemi, s hůlkou, chodící.
Nejmladší bylo třiadvacet, nejstarší přes osmdesát. Divili byste se, ale i takové soužítí může fungovat a být přitom i legrace. Mladší generace učila tu starší zacházet s mobily, vysvětlovala, jak fungují počítače, co jsou to MP3 přehrávače. Starší generace učila tu mladší vařit, péct. Ale probíraly se tady i takové věci jako je svádění a sex. Ale že nás do těchto tajů bude zasvěcovat nejmladší pacientka, to by nikdo nečekal.
„A
co sex? Jak to děláš a
prožíváš?“, vyrukovala
jednou večer
na mě mladá slečna, které jsme do té
doby říkaly šedá myška.
Nenápadná, tichá, vlasy
ulízané do culíku,
flanelové pyžamo
z časů našich babiček důkladně zahalovalo jak
kotníky,
tak i ruce až po zápěstí, celé tělo i
s krkem až po
bradu.
Vytřeštila jsem na ni oči:
„Já… já….no,
normálně.“
„Nekecej! Užíváš si aspoň trochu?“
Nevěděla jsem, co a jak říct, o těchto věcech nejsem zvyklá mluvit.
Zachránila mě Jana, paní středních let: „Chceš jí snad něco poradit?“ Svou otázkou mi chtěla pouze pomoct, odpověď ani nečekala.
„Jistě,“ špitla šedá myška. V tu chvíli ji ještě nikdo nebral vážně. Ona ale vytáhla z tašky pár fotek a nechala je kolovat se slovy: „Jsem domina. Večer si navléknu koženou podprsenku, sukýnku, kozačky, dám si blond paruku, do ruky bičík…“
Všechny jsme otevřely ústa a nevěřícně hleděly střídavě na ni a na fotky. Tvář byla skoro stejná, jenom ta na fotkách byla hodně namalovaná, ale jinak to byl někdo úplně jiný. Nejstarší babička najenou ožila, sedla si na kraj postele a zesílila naslouchátko v uchu na maximum. „A dál? Povídej!“, vyzvala ji.
„Rozprostřu na zem igelit, zapálím všude kolem něj svíčky, chlapa spoutám pouty, zavážu mu oči…“
To už jsme seděly s otevřenou pusou a hleděly na šedou myšku všechny. „A dál?“, vyzvídala osmdesátiletá babička.
„Potom ho střídavě polévám horkým voskem ze svíček a ledovým šampaňským, lechtám ho bičíkem na různých místech, občas i švihnu…“ „A to ti to trpí?“, divila se babička.
„Trpí?“, zasmála se šedá myška, „Škemrá, prosí, žadoní.“
Jana, asi čtyřicetiletá spolupacientka, suše poznamenala: „Nějaký úchyl, ne?“
„Pst! Neruš!“, okřikla ji babička, „Je to děsně zajímavé. A dál?“
„No dál, vyberu si nějakou erotickou pomůcku, třeba okurek…“
„Cóó?! Okurek?“, zděsila se stará žena, „A je aspoň oloupaný?“
Že babička bude zacházet do takových detailů, to nikdo z nás nečekal.
„Ne babi, stačí, aby byl dobře umytý.“
„Okurek?!“ Babičce to pořád vrtalo hlavou. Po chvíli přemýšlení se ještě zeptala: „A co třeba v zimě?“
„Mrkev. Nebo telefon.“, odpověděla jí šedá myška bez zaváhání.
Tak to už bylo na Janu moc: „Telefon?“ Zahleděla se nechápavě na svůj mobil: „A vibrátor by nestačil?“
„Stačil. Ale okurek, mrkev nebo telefon, to je vzrůšo!“, zasnila se dívenka.
Babička jenom kroutila hlavou: „To jsou věci. K čemu všemu je takový mobil dobrý.“
„Ne, mobil ne. Normální telefon, sluchátko.“
„No proto! Hned se mi to nějak nezdálo.“, přemýšlela nahlas babička.
„Tady na té fotce je ten tvůj? Vždyť vypadá jako gauner, jako vrah. A to ti trpí ten bičík?“, nechápala Jana.
„Trpí?“, zasmála se šedá myška, „Vy máte ale úplně mylné představy. Vždyť jsem vám říkala, že on touží být ponižován a trestán, vzrušuje ho to. Přišel na to ve vězení.“
„Ve vězení?“, zhrozila se Jana, „Říkala jsem, že vypadá jako vrah.“
„Vrah zrovna není.“, uklidnila ji dívenka, „Jenom nějaké násilí a znásilnění…“ mávla rukou. Pak se usmála: „A proto musím být já domina a vymlátit mu ty jeho nápady z hlavy. Takto si užíváme oba, já ho mlátím, on mě za to poslouchá na slovo a ještě ho to vzrušuje a následně dělá vše, abych si to dost dlouho a pěkně užila.“
Ticho na pokoji přerušila až babička svojí památnou větou:
„Ještě, že já jsem do té nemocnice šla! Jinak bych umřela úplně hloupá.“
Literární soutěž Napiš,co je život pořádal portál Lidemezilidmi.cz na přelomu roku 2012 a 2013. Podrobnosti k vyhodnocení soutěže naleznete zde.
