Dětství s otcem pedantem
„Žili jsme jako normální rodina: táta, máma, já a mladší sestra. Co tak úplně normální nebylo, byl vztah našeho otce k nám. Táta byl totiž hrozný pedant. Za všechno, co jsme udělaly, nám nadával. Všechno bylo podle něj špatně. Takže to nakonec dopadlo tak, že sestra když jí bylo dvacet, se od nás odstěhovala. A já? Když mi bylo třicet, šla jsem se utopit. I když to nebylo jen tátovou vinou,“ vypráví Andrea. Po absolvování gymnáziaa si ještě udělala dvouletou zdravotní nástavbu, obor radiologický laborant. Bavilo ji to. Ve škole byla tichá a neměla moc kamarádek. Asi ve dvaceti si uvědomila, že jak se k nim otec chová, není v pořádku, že nejsou tak k ničemu, jak on tvrdí. Naléhala na maminku, ať se s otcem rozvede. Ta nesouhlasila. Zřejmě pro ni byl manželský slib silnější než odvaha vymanit se z područí.
Nevhodní partneři
Naneštěstí si Andrea i její sestra, jak se často stává, našly partnery podobné chováním otci. A tak obě trpěly. Manžel Andreu vysloveně nebil, ale třeba ji chytil pevně za ruku a smýkl s ní přes celou místnost. Deptal ji hlavně psychicky. Ponižoval ji. „Můj manžel nejdřív nebýval zlý, začalo to až tehdy, když se narodila dcera. Vrhal se na mě, i když jsem měla v náručí Simonku. Ta pak často plakala. Nakonec jsem od něj utekla. Radili mi to i na sociálce. Šla jsem s dceroiu k mým rodičům, abychom měly klid. Za čas jsem se odstěhovala k maminčině kamarádce do jiného města,“ vypráví Andrea. Manžel jí volal a chtěl za ní přijet. Z pochopitelných důvodů na to nepřistoupila a žádala ho o trochu času. Přitom podala žádost o rozvod, i když měla strach z jeho reakce.
Únos dítěte
Když se sešli u soudu, zjistil manžel, kde Andrea s dcerou bydlí, začal pak za nimi jezdit. S rozvodem nesouhlasil. Jednou si dceru vypůjčil, že ji za dva dny vrátí. Andrea se však za dva dny dcery nedočkala. Den ubíhal za dnem a dcera nikde. Manžel ji unesl a skrýval se s ní. Andrea psala o pomoc do novin, do televize, prezidentovi. Dostávalo se jí odpovědi, že když nejsou s manželem rozvedeni, má na dceru otec stejné právo jako matka. Tak jakýpak únos? „Bylo to strašné, hlavně psychicky. Nakonec se za svůj čin dostal manžel přece jen do vazby, která měla trvat tak dlouho, dokud dceru nevrátí. Vydržel tam měsíc. Pak mi právník dceru přivedl. Neviděla jsem ji osm měsíců. Byly jí tři roky a moc si mě nepamatovala. To si nikdo neumí představit, jak mi bylo,“ říká Andrea.
Těžké rozhodnutí
Manžel se snažil Andreu přesvědčit, aby spolu znovu zkusili žít. Když nesouhlasila, vyhrožoval opět únosem dcery. Nakonec se nechala přemluvit. Čtrnáct dní vztah fungoval celkem dobře, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí. A ještě více se to zhoršovalo. Také zjistila, že je s manželem opět těhotná. „Šla jsem na interrupci, která mě úplně dorazila. Podstoupila jsem to, i když jsem další dítě strašně moc chtěla. Chtěla jsem, aby Simonka měla sourozence, ale měla jsem strach z toho, že to týrání ze strany manžela bude dál pokračovat, a že mi jednou unese třeba i to druhé dítě,“ vzpomíná Andrea na jeden z nejhorších zážitků svého života.
Jednoho dne už to nešlo dál
Andrea střídala zaměstnání. Dříve pracovala jako laborantka v nemocnici, pak postupně jako servírka, barmanka, pracovala v kosmetickém studiu, v pekárně, v cukrárně. „Po dvou letech jsem téměř přestala mluvit. Trvalo to tři měsíce. Psychický stav se mi zhoršoval ze dne na den, strašně rychle. Pak už jsem to nemohla vydržet a skočila jsem do té vody. Chtěla jsem se utopit. Jenže mě zachránili a odvezli přímo do psychiatrické léčebny. Byla jsem hodně depresivní. Na všechno jsem odpovídala jen: nevím. Hodně mi pomohla máma. Chodila za mnou do léčebny, a i pak byla pořád se mnou. Nejhorší to bylo asi pro dceru, protože jí bylo teprve osm let. Děti ve škole jí říkaly, že jsem se pokusila o sebevraždu a smály se jí. Nemluvila jsem s ní příliš o tom, myslím, že byla na takové věci moc malá,“ zamýšlí se Andrea. Dcera vystudovala manažerskou akademii. Je prý hodně chytrá. Dokonce reprezentovala školu v soutěži středních škol ve Štrasburku. Jednou se na koncertě seznámila s cizincem, do kterého se zamilovala. Nejdřív si jen psali, a když ukončila střední školu, odjela za ním do Belgie. Žijí spolu v domě jeho rodičů. Podle Andreiných slov je Simonin přítel dobrý člověk. Úplně jiný, než byl její otec a děda.
Nová role babičky
Asi sedmkrát do roka za Andreou dcera s přítelem přijedou a i ona u nich už párkrát byla. Pozvali ji, aby u nich oslavila své narozeniny. „Teď se Simonce narodila dcera a já jsem pár měsíců babičkou. Nemohu tomu uvěřit, protože já sama si někdy připadám, jak puberťák. Měla jsem takový život k ničemu, teď je to docela dobrý. I když… jak kdy. Hlavně mám radost z vnučky a z toho, že je dcera šťastná,“ usmívá se Andrea. S manželem už je Andrea dávno rozvedená. Žila s přítelem, ale ten byl velice žárlivý. Po třech letech se rozešli. Ráda by si našla nového partnera. Zatím na ně měla smůlu. Těší se, že začne chodit do posilovny nebo třeba tancovat, za svobodna se věnovala společenskému tanci. Také opakovaně navštěvuje kurzy angličtiny, ale zatím se jí to nějak nedařilo dotáhnout do konce. Je věčný začátečník. Ráda navštěvuje kavárnu, kde se vídá s přáteli, se kterými probere „jak jde život“. Třeba jí nová životní role babičky bude dobrým odrazovým můstkem do té lepší poloviny života.
