Jak se holka z východního Slovenska dostala do Prahy?
Měla jsem už plné zuby bídné mzdy a podmínek za těžkou práci v domově seniorů u nás na Slovensku. Tak jsem se dohodla s člověkem, kterého jsem viděla jednou v životě, na ubytování, dala výpověď, sbalila svých pár švestek a za poslední peníze koupila jednosměrnou jízdenku a za týden jsem už byla v Praze.
Začala jsi u mě jako osobní asistentka a co dál?
Snažila jsem se studovat, protože považuji studium a vzdělání za důležité. Ale časem jsem si uvědomila, že když jde o život, všechno jde stranou. Pomoc lidem, kteří to potřebují, je u mě na prvním místě a abych mohla jim pomoc co nejvíc, tak to potřebné vzdělání si doplňuji postupně vedle zaměstnání.
Pak jsi odešla a kam? A čekala tě láska a kariéra? Povídej.
Odstěhovala jsem se do Kobylis, začala pracovat na následné intenzivní péči ve Vinohradech jako sanitářka. Samozřejmě přišla i láska, ale hodně bolestná. Bylo to hodně lží a dluhů a stresu, až jsem to nakonec neunesla a musela jsem se léčit u psychiatra.
Čekala tě tedy léčba v Bohnicích a potom.
Ano, na příjmu si mě vyzpovídalo pár lékařů. Středně těžké deprese s úzkostnými stavy, hraniční porucha osobnosti, poruchy adaptace a tak dál. Strávila jsem tam 2 měsíce, pak jsem se vrátila poslušně domů k bývalému příteli. Ten čekal, že si ty dva měsíce absence odpracuji jako superžena na plný úvazek, což samozřejmě nešlo. Po striktním zákazu alkoholu a poučení, bylo první, co mi nabídl alkohol, pak šikana, že jsem se změnila a že už nejsem ta holka, kterou poznal, až to nakonec došlo do extrému, k fyzickému násilí a ukončení vztahu.
Pár měsíců potom začalo sebepoškozování, deprese a úzkosti se zhoršovaly, nenáviděla jsem se a rostoucí agresivitu jsem otočila vždy proti sobě. Uklidňovala mě řezná rána v mé kůži a nůž se stal kamarádem.
Jaké si našla řešení?
V první řadě jsem pochopila, že nezvládám interakci s muži, tak jsem je teď vypustila ze svého života. Další řešení jsou psychoterapie, ale to je na hodně dlouho a už teď mě to demotivuje. Snažím se užívat léky dle ordinace, ale někdy mám pocit, že jsou mi nanic. Asi nejvíc co mě uklidňuje je volno, můj prázdný byt a odpočinek bez výčitek.
A jaká je diagnóza?
Emočně nestabilní neboli hraniční porucha osobnosti. Neumím si v ničem stanovit hranice a zastaví mě jenom fyzický nebo psychický kolaps. Také k tomu patří pocity prázdnoty a nejasné představy o sobě jako osobnosti, například kdo jsem a kam směřuji….Trochu asi maniodepresivní.
Co plánuješ do budoucna?
Chci se i nadále věnovat nemocným a nemohoucím lidem, takže určitě chci vystudovat všeobecnou sestru a pak pracovat na Aru. Také mě hodně zajímají kvadruplegici a kvadruparetici, to jsou moje první zkušenosti tady v Praze, na které nikdy nezapomenu a určitě se chci věnovat i jim. A co se týče rodiny a dětí, momentálně si to neumím představit.
Nevzdáváš to ani přes svoji nemoc?
Ani omylem, dokud živá budu, nikdy to nevzdám. Ano, podepsala se na mě tvoje výchova a drsný realistický pohled na život. Ale takovou ještě nezpívali, že by se Henčlová s Andrejkovou vzdali .
V tom případě ti děkuji za rozhovor a motivaci pro nás obě, protože dokud Andrejková a Henčlová živé budou…Je mi líto těch „normálních“…
Monika Henčlová
