Smrt matky
Anička se vyučila dámskou krejčovou, ale v tomto oboru pracovala krátce. V té době již byla její psychika narušena a projevovala se stále větší nevyrovnaností a nestálostí. „Výraznější psychické problémy jsem měla už v období dospívání a někdy v 17 letech jsem poprvé navštívila psychologa,“ říká Anička. Po asi dvouletém zaměstnání švadleny začala pracovat na dlouhá léta v pohostinství jako servírka. Její nevyrovnanost a nestálost se projevovala v té době hlavně častým střídáním zaměstnavatelů. K významnému negativnímu zvratu došlo, když bylo Aničce 24 let. To její duševně postižená matka spáchala sebevraždu. „I když vzpomínky na maminčinu výchovu v dětství nebyly vždy příjemné, měla jsem ji ráda a její smrt mě těžce zasáhla,“ vysvětluje Anička, která se brzy ocitla v nezáviděníhodné životní situaci. Matka byla mrtvá, vlastní otec na vzdáleném Slovensku a nevlastní otec si našel novou přítelkyni. Anička pro něho zůstala stranou a vše skončilo tím, že ji z domova vyhodil, aby jeho novému vztahu nepřekážela. To byl další nepříjemný životní zvrat.
Příklon k východnímu náboženství
„Tehdy to pořád ještě nebylo tak zlé, protože jsem měla přítele, u kterého jsem bydlela,“ vypráví Anička. Další rána osudu však na sebe nenechala dlouho čekat. Anička přišla do jiného stavu, ale potratila. S přítelem se navíc po čase rozešla a ocitla se v podstatě na ulici, sama a bez pomoci. Tak žila asi 10 let. Která žena by něco podobného vydržela bez psychických následků? Přitom Anička je typem vyloženě jemné a citlivé ženy, navíc trpělivá, hodná a pokorná. „V těžkých chvílích mě hodně posilovala náboženská víra. Nejednalo se přitom jen o víru křesťanskou, ale hodně jsem se zajímala i o východní náboženství budhismus a hinduismus,“ říká Anička. Je otázkou, zda ji tato náboženská orientace posílila, nebo naopak přispěla k její konečné psychiatrické diagnóze, kterou je schizofrenie. „Někdy kolem třicítky se u mě začaly projevovat zvukové i zrakové halucinace. Viděla jsem například zcela reálné postavy světců, mučedníků. Na mojí psychiku to zpočátku působilo spíše pozitivně, ale postupem času se staly mé náboženské vize nepříjemné,“ uvádí Anička.
Dobrovolný pobyt v léčebně
Zrakové a sluchové halucinace již byly zřejmou známkou schizofrenního onemocnění. Přesto s ním statečná žena dlouho bojovala. „Těch celých 10 let jsem nebyla jen vyloženou bezdomovkyní, takříkajíc na ulici.V tomto období jsem bydlela též na různých ubytovnách nebo v podnájmu. V určitých fázích života po třicítce jsem však opravdu přežívala v lese, v jeskyních,“ svěřuje se Anička. Ani drsný způsob života její citlivou a jemnou duši nepoznamenal. Zůstala i v nejtěžších chvílích života povahově stále stejnou ženou s vysokými morálními kvalitami. Teprve začátkem druhého desetiletí nynějšího století začalo Aničce svítat na lepší časy. Z vlastní vůle se rozhodla pro léčbu na psychiatrickém oddělení léčebny v Sadské. „Začátky v léčebně pro mě byly těžké. Každou chvíli jsem uvažovala o ukončení léčby a odchodu z léčebny,“ přiznává mladá žena. Ale díky své houževnatosti nakonec vydržela v Sadské celé tři roky. V té době ji zcela oprávněně přiznali plný invalidní důchod, dnes důchod III. stupně. Anička si časem na přívětivé prostředí v Sadské zvykla a díky své nekonfliktní, citlivé povaze se stala oblíbenou jak mezi pacienty, tak u lékařů i ošetřujícího personálu. Přesto nebrala léčebnu, i když by svým způsobem mohla, jako svou konečnou stanici. Přes internet se seznámila s přítelem z Libáně u Jičína, se kterým v současné době spokojeně žije. Osobní statečnost, houževnatost a nezměrná trpělivost v jejím případě nakonec zvítězily.
Text i foto: Luboš Hora
