Paní Anna Glosová/vpravo/ s vedoucí kladenské pobočky Centra pro zdravotně postižené
Středočeského kraje Martinou Hrubou
Osudná nehoda
Rodilá Slovenka Anna Glosová se krátce po skončení II. světové války přestěhovala s rodiči a sourozenci na Moravu, kde se právě v někdejší oblasti Sudet osídlovalo pohraničí. Její rodiče si tam zřídili zemědělské hospodářství a ona jim pomáhala. V roce 1950, když jí bylo 15 let, nešťastnou náhodou spadla pod mlátičku a jen díky pomoci spolupracovníka nepřišla o život. Přesto ji nehoda vážně a celoživotně poznamenala. Mlátička jí poškodila pravou ruku tak, že jí musela být těsně pod loktem okamžitě amputována. Přijít o ruku v nejkrásnějším období života - dospívání - pro jinak zdravou dívku muselo být ohromně těžkou ranou. Však se s tím také zpočátku jen velmi těžce vyrovnávala. „Sice mi tenkrát vyrobili jakousi protézu, ale ta byla v době, kdy medicína byla na podstatně nižší úrovni než dnes, pro mě naprosto nevyhovující a téměř jsem ji nepoužívala,“ vzpomíná paní Anna na své nejtěžší životní období, které s ohromnou vůlí nakonec překonala. Protože rodiče měli ještě soukromé hospodářství a nebyli pojištěni, nebyl jí přiznán žádný finanční příspěvek nebo důchod. Je třeba zdůraznit, že po ztrátě pravé ruky se musela Anna učit i ty nejzákladnější úkony vykonávat pouze levou paží. ,,To bylo hlavně ze začátku velmi obtížné, největší problémy mi dělalo zavazování, a to jak bot, tak některých částí oblečení,“ uvádí žena, která dnes nejenže tyto úkony dobře zvládá, ale s jednou rukou se časem naučila i šít, plést a dokonce i vyšívat.
Nový život
Život však šel dál a Anna Glosová životní tragédii s velkým úsilím překonala. V KP Brno se vyučila zahradnicí a začala navštěvovat dvouleté studium, aby mohla získat funkci mistrové. A dostavila se druhá rána osudu. Studium brala velmi poctivě, usilovně se učila. Velké psychické vypětí, přepracování mozku, spojenému se studiem, vedlo zcela nečekaně k tomu, že přímo při vyučování pořišla o zrak. ,,Ztráta zraku byla naštěstí jen krátkodobá, ale přesto můj další život ovlivnila. Musela jsem studium okamžitě ukončit, jinak by hrozilo skutečné oslepnutí,“ vypráví paní Anna. Osmnáctiletí dívka se tedy vrátila domů k rodičům do jisté obce u Zábřehu na Moravě. Po čase odešla společně s bratrem za prací do západních Čech. Tam v Nejdku u Karlových Varů pracovala v přádelně česané příze a vykonávala fyzicky velmi náročnou práci. ,,V Nejdku pro mě konečně začalo šťastnější období. Seznámila jsem se tam se svým budoucím mužem, vojákem z povolání. Ve čtyřiašedesátém roce jsme se vzali,“ říká paní Glosová. Manželství vydrželo dodnes, mají dvě děti a dnes i dvě vnoučata.
Aktivní i ve stáří
V roce 1972 byl manžel paní Anny převelen do Prahy a současně mu byl přidělen byt v nedalekém Kladně. Zde společně žijí manželé Glosovi dodnes. Od téhož roku je Anna členkou Svazu invalidů, který časem změnil název. Je téměř neuvěřitelné, že Anna Glosová až do roku 1986 nepobírala žádný invalidní důchod, pracovala a ve výše uvedeném roce jí teprve po operaci páteře byl přiznán alespoň částečný invalidní důchod. Ten byl teprve časem změněn na plný a nakonec starobní. I v důchodu se paní Anna snaží žít aktivně a být prospěšná jiným. Vykonává bez nároku na odměnu funkci hospodářky v místní organizaci tělesně postižených a zároven pomáhá spřízněné organizaci Centrum pro zdravotně postižené Středočeského kraje při organizování různých akcí.
