Barča - Snažím se myslet pozitivně

Máma chyběla příliš dlouho

Na začátku funkční rodina. Rodiče, Bára a její sestra. S postupem času se rodiče začali velmi hádat a vše vyústilo odchodem mámy. Barča ani její sestra nemohly maminku dlouho vidět. Žít tak dlouhou dobu bez mámy je jako ztratit půlku svého já. „Bylo mi sedm let, když máma musela odejít. Byla jsem malé dítě, které potřebuje máminy pohádky, pohlazení nebo i pokárání. V mých očích jsem ztratila mámu a zůstala mi v duši jen prázdnota. Nic jsem nechápala. Ničemu jsem nerozuměla. Ty roky, které jsem bez mámy prožila, mi nikdo vrátit nemůže,“ povzdychne si Bára Ačkoli na sobě nedala nic znát, odehrával se v ní vnitřní boj. V sedmé třídě její psychická stránka naznačovala, že něco není v pořádku. Začala mít problémy s anorexií. Řešila svoji nevyrovnanost a nepokoj jídlem. Ale právě příroda, kterou tak milovala, zájmové činnosti a sport jí vracely klid do života.

Zázemí, které postrádala

Rodiče se dlouhodobě soudili o děti. Teprve v 16 letech dostala Bára poprvé šanci nastěhovat se k mámě. Vzala si pár věcí a prostě jeden den šla místo do školy za mamkou. Představovala si, jak to bude úžasné, ale zapomněla na fakt, že s maminkou téměř deset let nebydlela. Neznaly tudíž svoje zvyky a Barča si myslela, že to bude velice jednoduché. Neměly zavedený řád. Nastalo spoustu změn, s kterými nepočítala. A další a další soudní přelíčení se stále nevzdávajícím se tatínkem. Napětí sílilo. Bydlela u mámy a najednou zjistila, že i táta jí chybí. Postrádala jeho vlastnosti, způsob jakým se k ní choval. Nejraději by je chtěla oba, což nebylo možné. Výchovu ve střídavé péči rodiče odmítali. Citlivá dušička Báry už tento dlouhodobý stres nevydržela. „Byla jsem vyčerpaná, příliš slabá. Studovala jsem právě prvním rokem na gymnáziu. Škola, stěhování, soud. Vypětí nad vypětí. A najednou jsem si řekla, že už dál nemůžu, že už mám všeho dost. Přála jsem si už nikdy nevylézt z postele. Organismus kolaboval. Pomočila jsem se a nebyla jsem schopna pohybu. Tělo zasvítilo červenou stopku jako na semaforu,“ vypráví Barča.

Ztratila nad sebou kontrolu

Převezli ji do nemocnice na dětské oddělení, kde ji lékaři sledovali. Měla stavy, kdy začala z ničeho nic na celé oddělení křičet. Lékař ji osprchoval studenou vodou, aby se zklidnila. Barča mu je dnes vděčná, že místo silných uklidňovacích léků zvolil právě tuto metodu. Vystrašila na dětském oddělení malé děti, což jí přišlo později moc líto. Nemohla za svůj stav, oslabená psychika si vybírala svou daň. Po studené sprše za ní přišel psycholog. Zeptal se, zda si s ním chce povídat. Chtěla mu všechno říci, ale nebyla schopna vyslovit jediné slovo. Nemohla mluvit, nešlo to. Bylo jí hrozně. On seděl na židli, sklonil se k ní a říkal: „Je mi tě opravdu líto.“ Sama na to vzpomíná: „Bylo to od něho moc hezké, protože jsem cítila, že ke mně mluví upřímně. Protože dětské oddělení nebylo zařízeno na můj daný zdravotní stav, převezli mě na psychiatrické oddělení do Brna.“

Na druhém břehu světa

Na uzavřeném oddělení se Báře podařilo zavřít se na toaletě a ošetřující personál se k ní nemohl dostat. „Já vám otevřu, ale musíte mně slíbit, že mi nic nepíchnete“ prosila je Bára. Personál odpověděl: „Nebojte se, všechno je v pořádku, nic vám nepíchneme.“ Sotva však otevřela, tak ji chytli a dali uklidňující injekci. Mrzelo jí to, chtěla se s nimi rozumně domluvit. Její stav byl natolik vážný, že musela být přivázaná k posteli v izolační místnosti, aby si neublížila. Pak ztratila vědomí. Neví, zda byla v bezvědomí tři týdny nebo méně. Dodnes pátrá po časovém úseku, který se jí ztratil. Podstoupila léčbu elektrošoky. Z té doby má jenom záblesky. „Vezli mě na sál, měla jsem na sobě přísavky. A přestože mě uspali, tak při spuštění elektrošoku jsem najednou cítila ostrou bolest a pak zase prázdno a hluboké nevědomí. Celou dobu jsem byla v takovém stavu, že jsem nevěděla, co se děje. Ale při té první léčbě elektrošoky jsem opravdu zcela jasně cítila ostrou bolest, jako kdyby chtěli nastartovat tělo bolestí,“ vybavuje si Bára. Myslí si, že kdyby ji nechali volně odpočívat, masírovali ji, podpořili homeopatickou léčbou, nebo nějakou přírodní léčbou, bylo by to jistě pro tělo šetrnější. Léčba, kterou prováděli lékaři v nemocnici, byla velmi krutá a pro tělo nepřijatelně násilná. Ona osobně s takovou léčbou nesouhlasí.

O ní bez ní

Když se v nemocnici ve svém „nevědomém“ stavu na chvíli probudila, viděla tatínka s dědečkem, jak si ji fotí. Právě u soudu řešili, u koho Barča zůstane. Fotky měly být důkazem, jak špatně u maminky dopadla. Mrzelo ji to. Je pravdou, že ji měli oba rádi a každý z nich ji chtěl mít u sebe. Každý o ni bojoval. Barča si tolik přála, aby se táta s mámou domluvili, odpustili si a byli alespoň přáteli a společně se snažili, aby jí bylo zase dobře. Chtěla mít možnost volby, sama si rozhodnout, s kým chce být.

Návrat k tátovi

„Když jsem se v 16 letech vrátila z první hospitalizace, zase jsem šla k tátovi, místo k mámě. Rodiče se spolu nebavili. Táta se mnou vůbec nekomunikoval. Já jsem propadala ve škole. Bylo to velmi náročné období. Druhák jsem na škole dotáhla, ale následující rok jsem musela opakovat ročník a ocitla jsem se mezi cizími spolužáky. Neměla jsem téměř žádné kamarády, nikoho, kdo by mě měl opravdově rád. Alespoň tak mi to přišlo,“ pokračuje ve svém příběhu mladá žena. Připadala si jako robot. Ráno vstala, šla do školy a přetrpěla tam určený čas. Byla nešťastná. Moc se jí chtělo ve škole spát, zavíraly se jí oči, protože nespala v noci. Měla problémy se spánkem, ale lékařka jí nechtěla napsat léky na spaní, protože byla příliš mladá. „Jsem přesvědčená, že komplikace přinesly problémy v rodině, se kterými jsem se musela rvát, a na které byla moje psychika příliš slabá. Ale vím, že nemoc je zčásti dědičná. Snad mě máma omluví, ale když mě čekala, řešila už spoustu nesnází a nebyla na tom dobře. Dítě je s maminkou propojené nejen pupeční šňůrou, ale i psychicky. Proto už od miminka v bříšku jsem byla vystavena stresu,“ přemýšlí Bára a dodává: „Táta naopak byl velmi materialistický, neschopný mluvit o problémech a citech. A já jsem potřebovala vysvětlení, pochopení, soucit.“ Rodiče k sobě našli cestu, až když Báře bylo 18 let. Pochopili, že je plnoletá a přestali o ni bojovat. Už si sama mohla zvolit, kde chce bydlet a svobodně chodit na návštěvu za kýmkoli. Stala se dospělou. „Rodiče se dokonce spolu začali bavit. Táta přišel k mámě na kávu, nebo máma navštívila nás. Dříve by k nám nemohla ani vstoupit. Měla jsem z této pozitivní změny velikou radost.“

Za svůj život si nesu zodpovědnost sama

„Nyní mám s rodiči hezký vztah. Převzala jsem odpovědnost za vlastní život. S mámou si neustále máme co říci, protože jsme téměř celé moje dětství a dospívání nebyly spolu. Doháníme ztracený čas, poznáváme se, učíme se. Ale vím, že jsou některé věci, se kterými mi rodiče nepomohou, které si musím dořešit sama. Neustále jim dávám trošku vinu za svoji oslabenou psychiku. Přála bych si najít vnitřní klid a přijmout rodiče takové, jací opravdu jsou. Protože chyby děláme úplně všichni. Chtěla bych jim odpustit, ale to se mi zatím ještě úplně nedaří, pevně věřím, že i k tomu jednou dojdu.“ svěřuje se Bára.

Nástup do práce

Plný invalidní důchod měla jeden rok. Poté jí byl přehodnocen na druhý stupeň invalidity. Bála se budoucnosti. Nevěděla, jak práci zvládne, užívala hodně léků, byla unavená a vyčerpaná. Našla si práci ve firmě, která zároveň působí jako chráněná dílna. Pracují tam zdravotně postižení lidé nebo lidé v invalidním důchodu. Firma se jmenuje Smero. Je to velkoobchod s kancelářskými potřebami a Bára zde pracuje jako asistentka obchodních zástupců. Práci zvládá, i když to někdy není jednoduché. Nyní se situace zlepšila, protože Bára pod lékařským dohledem pomalu snižuje medikaci, a proto se cítí lépe. Vedlejší účinky léků jsou velmi tlumivé. Našla si lékařku, se kterou je velmi spokojená a plně jí důvěřuje. „Paní doktorka je už starší, ale chodím k ní ráda, zdá se mi, že máme i kamarádský vztah, když je čas, dobře se povykládáme.“

Životní výzva

Novou etapu života vzala Bára jako výzvu. Výzvu pracovat na sobě, zkvalitnit svůj život a zlepšit zdravotní stav. Snaží se pečlivě starat o svoji fyzickou stránku. Podstupuje detoxikační kůru, aby se tělo pročistilo a podpořilo i psychickou stránku. Bára říká: „Nejsem s dnešní medicínou spokojená a cítím zklamání nad léčbou, která se dnes celkově všude praktikuje. Tělo je rozděleno na ledviny, játra, srdce, mozek… Řeší se pouze lokální problém a přitom se zapomíná, že tělo je nutné brát jako celek. Psychická stránka člověka je jednou z nejkomplikovanějších. S fyzickou stránkou je to mnohem jednodušší. Mrzí mě, že když dnes navštívíte psychiatra, neporadí vám, jak se máte stravovat, abyste si ulehčili, jak o sebe pečovat. Psychiatrie a psychologie jsou obory, které mají ještě před sebou dlouhou cestu. Je zde neustále co zlepšovat. Bohužel psychiatrie není příliš hmatatelná a lehce se v ní ztratí chyby odborníků. Většinou lékaři předepisují jen léky a ujišťují vás, že to nemá mnoho vedlejších účinků. Ale má to spoustu vedlejších účinku a je to velký zásah do organizmu.“ Bára ví, že léčba léky je důležitá a samozřejmě léky užívá. I když se přiznává, že měla období, kdy je brala z vlastního rozhodnutí méně a sama si medikaci upravovala, což není příliš moudré. Tímto obdobím si projde snad každý psychicky nemocný pacient.

Síla skrytá v každém člověku

kde hledala pomoc. „Jsem přesvědčena, že každý z nás má schopnost léčit. Dokonce si myslím, že i psychicky nemocný člověk to má dáno. Má vnitřní sílu, kterou špatně přetransformovává a neumí s ní pracovat. Nedokáže se v rámci svých problémů v daném stavu orientovat. A v nemocnici? Okamžitě dostanete diagnózu, musíte užívat spoustu tlumivých léku a síla je potlačena. Mnoho lidí na psychiatrii trpí třeba třesem ruky. Možná je to energie, která v člověku vězí a potřebuje se dostat ven. Nebo bolest žaludku je znakem, že člověk nemůže strávit pro něj obtížnou životní komplikaci. Ne každý léčitel umí s energiemi pracovat. Existuje bílá magie a černá magie. I v případě, že má léčitel dobrý záměr, může do toho dát něco ze svých špatných vlastností,“ nahlas přemýšlí Bára.

Zkušenost s léčiteli

Na podzim Bára navštěvovala kranio-sakrální terapii. Jejím cílem je nastolení energetické rovnováhy v organizmu. Zpočátku to bylo velmi příjemné. Léčitelka léčila dlaněmi. Vždy když u ní byla, uvolnila se a nasála její energii, ale pak se najednou dostala někam, kde vůbec být nechtěla. Po jedné kranio-sakrální terapii se i druhý den necítila vůbec dobře. V té chvíli to ukončila. Už na začátku terapie ji zaráželo, že léčitelka kouřila. Nebo si dala pivo, než začala s léčbou. S tímto postojem Bára nesouhlasila. Očekávala před terapií rituál, očistu nebo bylinkový čaj. „Měli bychom poslouchat svoje tělo. Naše tělo ví, co je pro něj dobré. Jednou jsem úplně zapomněla, že mám domluvenou terapii. Tělo mi prostě v tajných kódech naznačovalo, že by bylo lépe s touto terapií skončit. Nevědomé zareagování našeho organizmu je velmi důležité. Proto je vhodná opatrnost při výběru léčitele,“ upozorňuje Bára.

Být tak vílou

„I já bych si přála léčit a pomáhat. Chtěla bych být vílou, cinknout a lidem by se ulevilo. To by bylo krásné! Já hodně věřím na pozitivní formulky. Jsem dokonce přesvědčena, že lidé mohou komunikovat se svými anděly formou různých hlasů. Na podobném principu funguje třeba i telepatie. Vyšleme myšlenku a člověk, se kterým komunikujeme, řekne: „Jé, na tohle jsem zrovna myslel!“

I materiální svět je důležitý

Psychicky nemocní lidé mají sklon k filozofování. Proto je nutné, aby se zapojovali do práce nebo do nějaké činnosti. Prostě jim nenechat mnoho času na přemýšlení. Bára by si moc ráda přečetla něco mystického, ale nemá na čtení čas, nebo je příliš vyčerpaná. Je důležité žít duchovně, ale nesmíme zapomínat na materiálno. Žijeme tady v realitě. Potřebujeme něco jíst, musíme si uvařit, je nutné, abychom se oblékali. Není možné žít v reálném světě a zcela ignorovat materiální svět. Zadarmo si člověk rohlík nekoupí, ani si nevypěstuje rostlinky ze semínek, protože i semínka stojí peníze. Nejideálnější stav je, když dosáhneme vyrovnání mezi materiálním a duchovním světem. A to je asi i cesta, kterou každý z nás hledá.

Plány do budoucna

„Je mi zcela jasné, že nemoc se může kdykoliv zopakovat, vím, že na sebe musím být velmi opatrná. Ale snažím se myslet pozitivně. Momentálně si se sestrou (zatím v mysli a na papíře) zařizujeme obchůdek. Máme spoustu plánů a budeme na tom hodně pracovat. Vidím před sebou krásnou budoucnost. Věřím, že jednoho dne budu mít svůj baráček a v něm spokojenou a funkční rodinu.“