Hlasy už od dětství
Už v dětství slýchával Bohumil (35) hlasy. „Člověk se asi narodí s takovým vnitřním hlasem, ale u mne ten vnitřní hlas nebyl jenom můj. Někdy jsem měl pocit, že s někým komunikuji. Že člověk může mluvit nebo nemusí mluvit, ale stejně se s někým jakoby dorozumívá. Problémy, co řeší člověk v dětství, jsou sice závažné, ale tím, jak stárneme, se kupí a je stále víc o čem přemýšlet. Člověk má čím dál víc závažnějších témat. A pak se to v hlavě mixuje dohromady, že to pak nedává pořádně ani smysl,“ vypráví zamyšleně Bohumil.
Uzavíral jsem se do sebe
U Bohumila nejdřív hlasy nebyly příliš naléhavé, proto je neřešil. Ale jejich intenzita s narůstajícím věkem sílila. Pak také přišel o zaměstnání, uzavřel se svému okolí, cítil velkou samotu a izolaci od přátel. Bydlel s matkou, ale i s tou postupem času mluvil minimálně. „Pociťoval jsem takovou izolaci, jako kdybych venku byl zavřený uvnitř. Neměl jsem chuť na někoho se obracet, neviděl jsem cestu k ostatním lidem, nebyl jsem schopen najít si kontakt s někým ve svém okolí.
Hledal jsem východisko
Pak jsem se rozhodl, že půjdu do léčebny, protože jsem přemýšlel, kdo by mě z toho stavu dostal, kdo by mi pomohl. Hledal jsem nějaké východisko. To mi bylo 25 let,“ svěřuje se mladý muž. Dříve střídal různá zaměstnání, ale začal pociťovat, že je toho na něj moc. V léčebně byl pohroužený do sebe a většinu času mlčel a byl často apatický. Když se ocitl bez zaměstnání a byl bez prostředků, nevěděl, co má dělat. Na jakou instituci se obrátit. V tom mu pomohla sociální sestra v léčebně. Po krátké době mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Léčbou a odpočinkem se jeho zdravotní stav stabilizoval. Pokusil se hledat nějaké zaměstnání. Postupem času cítil, že je pro něj každodenní práce příliš náročná. Cítil se unavený, cítil nechuť k tomu, co dělal a hlavně mu chyběly síly. Byl mu přiznán plný invalidní důchod. Ale všeho do času…
Neshody s ošetřující lékařkou
Před pár měsíci mu posudková komise snížila invaliditu na 2. stupeň. Když se odvolal, tak dokonce na 1. stupeň. Zřejmě na základě posudku jeho psychiatričky. Jak jinak… „Myslím si, to je můj úhel pohledu, že se to stalo proto, že jsem v poslední době demonstroval určitou nechuť bavit se s ní o mých problémech. Tak si myslím, že tak nějak napomohla tomu, že ta naše sezení tímhle způsobem částečně ukončila,“ říká Bohumil. Peníze, které odpovídají invaliditě 1. stupně, by měl dostávat od příštího roku. „Jak to budu řešit, to nevím. Asi se budu muset hodně uskromnit anebo si hledat nějakou práci. V současné době se cítím docela dobře, i když vím, že pracovat na plný úvazek nebo i jen na šest hodin denně bych nezvládl. A vzhledem k tomu, že práce na částečný úvazek moc není, zbude mi spíš ta první varianta,“ popisuje Bohumil své vyhlídky.
Čím se odreagovávám?
Když má dobrou náladu, jde rád do společnosti, trochu popít, anebo na procházku. Taky rád poslouchá hudbu nebo si čte na internetu „lidovou tvořivost“, jak to sám nazývá. „Líbí se mi humor, ale co tam na internetu lidi píšou a má to být podle nich sranda, mi kolikrát vůbec vtipné nepřipadá. Občas je to jen drsná realita,“ vysvětluje Bohumil.
A co bych si v životě přál?
Radši nic. „Člověk si něco přeje, ono se to třeba vyplní a pak je z toho akorát zklamaný. Vždycky mě překvapilo, že díky svým přáním jsem se někam dostal, ale ono mě to nijak nenaplnilo. To splnění přání mi prostě nečinilo takové potěšení, jaké jsem předpokládal. Ze stejného důvodu radši ani nic neplánuji,“ uzavírá Bohumil své vyprávění.
Schizofrenie (z řeckého skhizein - rozštěp; a phren - mysl) je závažné duševní onemocnění projevující se hluboce zkresleným vnímáním reality, progresivním (postupujícím) rozpadem myšlení, nezvyklým chovánám a obzvláště sociálním stažením, či netečností. Celkové příznaky zahrnují halucinace, bludné představy, poruchy pozornosti, vůle, ochuzení citového a společenského života, narušení pohybové koordinace. U pacienta, jenž trpí schizofrenním onemocněním, dochází k rozštěpu, rozpadu mysli a celkovému úpadku osobnosti. Pacient bývá obvykle při všech typech schizofrenie vztahovačný, nedůvěřivý, mluví si pro sebe, vytváří vlastní, složitý svět, o jehož zákonitosti často opírá bludné přesvědčení aj. Citové strádání a posměch či pohoršování neznalých lidí pouze prohlubuje pacientovy problémy a schizofrenik se tím oprošťuje od společnosti v mnohem vyšší míře, což souvisí i se skutečností, že poměrně mnoho schizofreniků se ocitá v populaci lidí bez domova. K těmto zmiňovaným příznakům se občas přidružují i psychomotorické poruchy, tzv. katatonie (psychiatrický příznak projevující se mechanickým, bezúčelným chováním a strnulou, křečovitou, velmi proměnlivou hybností). Prvotní příznaky se ze statistického hlediska rozvíjejí nejčastěji v pozdní adolescenci a rané dospělosti, přičemž diagnostikovaný výskyt v populaci je asi 1 %. Bezprostřední počátek onemocnění bývá většinou plíživý, často doprovázený zastřeným vědomím, bouřlivými poruchami chování a halucinacemi. Existuje mnoho druhů schizofrenie, z nichž asi nejznámější je paranoidní schizofrenie. 30 % pacientů se zbaví projevů své poruchy docela, často na základě pouze ojedinělého záchvatu. Na další třetinu, občas i přes následující plnohodnotný život, čeká mírné množství relapsů a další třetina ve vyšší či nižší míře prožívá příznaky prakticky po celý život, a to i přes jakkoli vynaloženou snahu v psychiatrické péči. |
