První příznaky nemoci se přihlásily už před lety. Čas od času si pobyl pár týdnů v nemocnici, kde ho lékaři dali dohromady infuzemi, ale nikdy mu žádnou diagnózu nesdělili. Myslel, že léky, které bere, jsou třeba jako antibiotika, která se užívají určitou dobu, pak to skončí a člověk je opět zdravý. Když se ale zeptal lékaře, jestli už má léky přestat brát, dostal odpověď, že je bude brát zřejmě celý život.
Volejbal a první „náhody“
Pan Bohuslav vždycky rád sportoval, mimo vodáctví a ježdění na divoké vodě, kterému se chvíli snažil věnovat i závodně, ho zlákal především volejbal. Ve 20 letech odešel z vojny s „modrou knížkou“ kvůli onemocnění ledvin, které mu zde objevili. Proto nemohl dále hrát aktivně, ale protože se s oblíbeným sportem nechtěl jen tak rozloučit, začal dělat trenéra dorostencům. „Byl jsem rád, že mě kluci respektovali. Někteří trenéři druhých družstev v soutěži si mi stěžovali, že jim chodí hráči na zápasy občas třeba i opilí. To se nám nestávalo. Když jsme někam vyjeli hrát a já večer řekl, že v deset hodin je večerka, tak se v deset zhaslo a byl klid. Myslím, že to bylo možná tím, že když jsem od kluků na hřišti něco chtěl, byl jsem schopen jim ukázat, jak to má vypadat a když měli odtrénováno, šel jsem si zahrát s nimi. Nikdy jsem se nad ně nevyvyšoval, protože tak dobrej jsem zase nebyl, ale co jsem potřeboval, to jsem uhrál. A oni mi to věřili,“ vysvětluje své trenérské zásady Bohuslav.
Pan Bohuslav je ženatý, má dvě dcery, které se jako děti také věnovaly volejbalu a on je trénoval. Jenže postupem času se mu začaly stávat nepříjemné „náhody“. Například že v tělocvičně na rovné podlaze zakopl. Nebo se rozběhl za míčem a měl pocit, že kdyby tam nebyla zeď, že se snad ani nezastaví. Nejdřív si myslel, že je to tím, že začíná stárnout, že je to určitá nešikovnost, která přichází s věkem. Při tréninku třeba potřeboval hráčům něco rychle ukázat, ale nemohl se najednou hnout z místa. Zjistil, že ho nohy neposlouchají, jak by chtěl a potřeboval.
Náhodně zjištěná diagnóza
Bohuslav pracoval ve strojírenství, v nástrojárně, pak jako konstruktér nářadí, také jako metrolog. Svou diagnózu se dozvěděl vlastně náhodou. Když měnil zaměstnání, šel na vstupní lékařskou prohlídku, kde vyplňoval dotazník o zdravotním stavu. Lékař ho upozornil, že nezapsal sklerózu. „Řekl jsem mu: ,Počkejte, žena mi sice říká, že si občas houby pamatuji, ale to sem přece nemusím psát. Nebo ano?´ Ale lékař mi odpověděl: ,Tuhle sklerózu já nemyslím, já mám na mysli tu roztroušenou.´ Když jsem to řekl doma manželce, byla v šoku. Protože z nepatrných informací, které o této nemoci tenkrát měla, se podle ní roztroušená skleróza rovnala smrti,“ vzpomíná pan Bohuslav.
Den jeden jako druhý
Prvních šest let, co o své nemoci věděl, se pořád ještě snažil chodit do zaměstnání. „Ale nakonec to probíhalo tak, že jsem ráno vstal a šel do práce. Pracoval jsem osm hodin. Potom jsem šel se ženou na nákup, doma jsem se nasvačil a šel jsem spát. Probudil jsem se až ráno a zase se všechno opakovalo. Jeden den byl jako druhý. Po práci jsem vždycky zbytek dne prospal, jak jsem byl unavený,“ říká pan Bohuslav. V Invalidním důchodu je od roku 2002.
Teď, co je doma, snaží se trénovat hlavu. Čtení knížek mu moc nejde, vrací se v textu stále na stejné místo a těžko se na četbu koncentruje, ale baví ho například luštit křížovky a číst si na internetu kratší články. „Dříve jsem jezdil i do lázní. Teď využívám jen dva rekondiční týdenní pobyty do roka, které pro nás připravuje naše regionální sdružení ROSKA. Dvě hodiny týdně také chodím cvičit a hodinu týdně plavat. Naučil jsem plavat své dvě dcery, a ještě asi čtyři děti přátel. Momentálně se snažím pomáhat při seznamování s tímto živlem i u svých vnuček. I tím se cítím být nějak platný,“ vypočítává pan Bohuslav.
ROSKA a Modrý slon
Manželka pana Bohuslava se v roce 2008 stala předsedkyní jihlavského občanského sdružení ROSKA (sdružující lidi s roztroušenou sklerózou) a on je místopředsedou. Vzal si na starost webové stránky, fotí společné akce a pomáhá své ženě při jejich organizaci. Fotografování ostatně patří mezi jeho koníčky, některé snímky měl například v novinách Naše Jihlava. ROSKA se účastní pravidelně celostátní soutěže pro handicapované o Cenu Modrého slona, kterou pořádá Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje, a to v deseti kulturních oborech, má motto: Bez bariér v duši i v životě. V této soutěži získal pan Bohuslav za své fotografie čestné uznání. „Z výhry jsem měl dobrý pocit, i když nahlas jsem si to zatím nepřiznal, ale je to takový životabudič, že člověk něco dokáže,“ svěřil se Bohuslav.
Z praváka levákem
„Nejhorší je, že mi slábne celá pravá strana a tak se postupně stávám z praváka levákem. Třeba v pravé ruce udržím lžíci sotva minutu,“ svěřuje se nemocný muž. Pravou ruku v současné době využívá asi jen z 20 procent. Ujít 300 metrů je pro něho celodenní výlet. Potíže má i s mluvením. „Když chci něco říct, tak se někdy nemůžu dostat z jednoho bodu dál. Jsem pak jako gramofonová deska o jedné drážce. Zadrhnu se a nemůžu se dostat přes nějakou slabiku nebo nemůžu vyslovit nějaké slovo a musím ho rychle nahradit jiným se stejným významem, které mi říct jde. To mi osobně dost vadí, protože ve výřečnosti já byl dřív k nezastavení. Říká se – na všem špatném hledej vždy to dobré – tak si vlastně udržuji bohatou slovní zásobu,“ usmívá se pan Bohuslav.
Pozitivní přístup k životu
„Někdo si o své nemoci najde co nejvíce informací v knihách a na internetu a pořád se jí zabývá, někdo se lituje a přitom nedělá nic, aby mu bylo líp. Já jsem optimista snad proto, že jsem asi hloupej natolik, že jsem si ještě plně neuvědomil závažnost nemoci a hřeším na to, že jsem línej zabývat se mínusy téhle „mé kamarádky“, které jsou popsány v těch chytrých knihách. Spíš se snažím brát život s humorem a pořád něco dělat - pro rodinu a hodně i pro ROSKU,“ končí pan Bohuslav.
