"Já dokonce normálně narukoval na vojnu, ale tam hned v začátcích vojenské služby po běžném očkování se moje nemoc téměř okamžitě rozeběhla naplno. Převezli mě do vojenské střešovické nemocnice, kde jsem pak strávil skoro půl roku a následně byl z vojny propuštěn. Asi rok nato mi pak přiznali plný invalidní důchod," vzpomíná Zdeněk Fous. V obdobích, kdy se mu dařilo lépe se snažil normálně pracovat, vystudoval střední průmyslovou školu strojní, dvacet let vedl dětský divadelní kroužek a i jinak se snažil být prospěšný a užitečný. Ataky choroby se však neustále vracely.
"Mým velkým problémem je až extrémně špatný imunitní systém. Snadno dostanu třeba jen velmi slabou virózu a nemoc se pak okamžitě rozjíždí naplno. Potom se dostávám do stavů, kdy jsem absolutně nepohyblivý a často nedokážu dokonce ani normálně mluvit. V takových případech se neobejdu bez pomoci kladenských pečovatelek, které mi nakupují, vaří, uklízejí a i jinak se o mne postarají. Jejich obětavou práci bych chtěl vysoce ocenit," uvádí Z. Fous. Jediným lékem , který mu dokáže pomoci je tzv. IMODIN. Ten se ale k jeho smůle u nás přestal zcela vyrábět a i ze zahraničí je velmi špatně dostupný. Přesto se mu tento lék podaří přes známé občas sehnat.
Zdeněk Fous je vzhledem k svému špatnému imunitnímu systému velmi opatrný. Raději téměř nevychází z domu a se světem komunikuje hlavně přes počítač. Snaží se své nemoci nepodléhat a i přes svůj velký zdravotní handicap být užitečný a prospěšný. Každý měsíc redakčně připravuje Lidický zpravodaj. Nad vodou hod drží jeho zájem o veřejné dění, přirozená inteligence a především nezměrná bojovnost.
