Vadí ti nějakým způsobem dystrofie při hraní?
Momentálně mám sice omezenou mobilitu, ale nijak mi dystrofie v hraní nepřekáží. Po přechodu z desek na digitální vinyl systém Serato s sebou tahám maximálně počítač a zvukovku. To má dohromady tak tři kila, to není takový problém unést. Asi jako každý dystrofik jsem unavená, těžko se zvedám ze sedu do stoje, ale není přece složité si vyjednat pomoc dvou chlapů, aby mě na nohy postavili. Můžu tancovat, to není problém. Je to smysluplný pohyb, tancuji nesmírně ráda. Zvládám i párový tanec, dokonce lépe než kdysi v tanečních.
Jak jsi s muzikou začínala?
Hudební kořeny mám zapuštěné u kapel ze šedesátých let, hlavně The Doors. Film o nich jsem viděla sedmnáctkrát, měla jsem plakát, všechny kazety. Kámošky jsem nakazila, aby chodily na Oldies party, na The Doors Revival, Led Zeppelin Revival. Hledala jsem tedy dokonalý zvuk, kterému se blížili psychedeličtí Pink Floyd, industriální Nitzer Ebb. V rádiích byla k slyšení současná legenda Underwold s jejich Born Slippy. Slyšela jsem českou kapelu Bulleryne, v ten moment jsem si říkala, že k dokonalosti už chybí jen kousek. Našla jsem ji ve skladbě Namito – Deerooz.
A začátky DJ kariéry?
Před devíti lety, když se ještě hrálo z desek, jsem jich utáhla nejvíc tak dvacet. Většinou jsem se domluvila s někým, aby mi je donesl do klubu a nazpět. Děly se občas šílenosti. Třeba jsem byla domluvená se spolubydlícím, ale on mi je nedonesl, protože se sjel. Jindy jsem v tramvaji spadla do přepravní krabice plné desek. Kamarád mě z ní tahal za nohy a pak rval na sedadlo. Před sedmi lety mi nejlepší kousky někdo ukradl, navíc jsem vyletěla z filozofické fakulty. Na druhou stranu jsem v Praze dostala vysněnou práci lovce lebek pro firmy informačních technologií, ale zase nebylo, kde hrát. Poznala jsem na sobě, že mi chybí základní jistoty. Na sebevědomí se mi podepsala tehdejší výchova lidí s postižením v Československu a potom v Česku.
Děláš styl trance, jak tě berou lidé na scéně?
Jsme u toho! Společnost na postižené lidi pohlíží jako na rozbité, snaží se nás dát do nějakých škatulek. O dalších handicapovaných dýdžejích nevím. Dlouho jsem zápasila s tím, že mne lidi nebudou respektovat, protože jsem z menšiny. Uvědomuji si, že to tak není. Ano, najde se sem tam pár psychopatů, co mě neberou, ale to oni jsou méněcenní, nikoliv já.
Dříve ses trápila postojem vůči handicapovaným osobám?
Jako teenager jsem se dusila tím, že nemám tolik dovedností k tomu, abych mohla komunikovat s lidmi bez postižení. Izolovala jsem se. Možná to bude znít příšerně pro rodiče dětí, které se cítí stejně, které bojují za uznání ve společnosti zdravých. Jenže ono tohle se netýká jen osob s handicapem, dovednosti nejsou všechno, je zapotřebí se naučit spoluexistenci. Obyčejná zdvořilost vůči nám postiženým, to ano, ale žádné hlazení po hlavičkách.
Už je ten pocit pryč?
Ano, i když chápu, že lidi intuitivně cítí, že mi musí nějak vynahrazovat šikanu ze základní školy. Nebo to dělají jen podle svých zažitých stereotypů. Tímto jim vzkazuji, že to nechci, je nepříjemné, když mi někdo tleská za to, že vyjdu schody, nebo že prostě existuji. Ano, jsem ráda, že jsem se naučila vyřvat si respekt, ale stále více zjišťuji, že už to nemám zapotřebí, sám od sebe lidi chytá ten pocit, že jsou moji a já jejich. Všeobecně se to hýbe k lepšímu. Co se těch stereotypů týče, tak my postižení můžeme zdravé učit. Říct jim, prostě vysvětlit, že takhle komunikovat nemá smysl. Nemyslete za nás! Pokud něco nezvládnu, tak si o pomoc požádám. Vysvětlím, kde mne jak a za co chytit, abychom to společně zvládli, vím, kde mám těžiště. Lidi z trance scény, pro které hraji, s tímto nemají problém. Pomůžou mi na pódia, kde chybí zábradlí, kde namísto zábradlí jsou provazy, kde zábradlí končí před posledním schodem. Nechají si napovědět, jak tu pomoc potřebuji. Cítím při tom oboustranný respekt.
Co by se stalo, když bys měla hrát tam, kde na pódium nevedou schody?
To budu řešit, až to přijde. Budu si někde muset půjčit plošinu. Ani nevím, kolik za ní zaplatím. Architektonické bariéry v klubech berou mnohým handicapovaným muzikantům a dýdžejům možnost se realizovat. Vím o lidech na vozících, kteří mají zájem, vytrvalost a talent, ale k hraní se nedostanou kvůli bariérám. Ráda bych se spojila s těmi, co bojují o to, aby tomu takhle nebylo.
Co je trance, proč hraješ právě tenhle styl?
Tenkrát, když jsem začala hrát, tak se mne na to samé lidé ptali. Prý je trance povrchní a jednoduchý, v Brně jedou všichni techno. Afričané mají hudbu pro tělo, bohatou rytmicky, ale harmonicky chudou. Evropská vážná hudba je na tom obráceně, rytmicky nic moc, harmonicky bohatá. Trance melodicky na tradici evropské vážné hudby navazuje, melodie dokáže udržet pozornost, přičemž tělo si najde rytmus. Mohla jsem jít do pomalejších a intelektuálnějších stylů, ale můj organismus je vyladěn na rychlou hudbu a silnou melodii. Nalézám se v tom, cítím smysl, nacházím vesmír.
Roman „Kulich“ Pišný„DJ Sheala“ = Hana Grygarová (dj.sheala@gmail.com, 728 479 922)
www.facebook.com/dj.sheala
www.facebook.com/dj.shealaZdroj:www.mixcloud.com/sheala/
www.mixcloud.com/sheala/ https://www.facebook.com/dj.sheala http://www.mixcloud.com/sheala/Svalová dystrofie neboli ubývání svalstva je onemocnění způsobené genetickou vadou, spočívá v ochabování a ubývání svalové tkáně. Podle výzkumů za toto onemocnění nese zodpovědnost protein – dystrofin, nachází se v chromozomech X a podílí se tedy na tvorbě naší DNA a celkovém vzhledu těla i jeho stavbě. Průběh dystrofií se liší podle typů tohoto onemocnění, jsou různě vážné, většinou ale nevyléčitelné. Ačkoli nemoc v 99,9 procent postihuje výlučně chlapce, ve vzácných případech mohou onemocnět i děvčata. Nejčastějším typem svalové dystrofie je Duchennova svalová dystrofie, která podle průzkumů postihuje jednoho chlapce ze tří tisíc narozených, a Beckerova svalová dystrofie, která postihuje jednoho z osmnácti tisíc a je mírnější formou Duchennovy dystrofie. Při Duchennově svalové dystrofii protein dystrofin chybí. Nemoci si lze všimnout už v raném věku - děti se většinou začnou později aktivně pohybovat (později se začínají batolit, později chodí). S postupujícím věkem se zhoršuje stabilita pohybu, ve školním věku se děti začnou kolébat a chodí po špičkách. Postupně se mění i stavba těla. Záda se prohnou dozadu, břicho se jakoby vystrčí vpřed. Většinou děti nejsou schopny samostatného pohybu bez pomoci. Schopnost ztráty chůze se objeví mezí sedmým a dvanáctým rokem. Nejpozději kolem 13. roku věku jsou chlapci upoutáni na invalidní vozík. V důsledku ochabnutí dýchacího svalstva, a tedy neschopnosti dýchat, může nastat smrt. Beckerova svalová dystrofie má velmi podobný ovšem mnohem mírnější a pomalejší průběh. Diagnóza bývá často stanovena až v dospívání nebo úplné dospělosti. Opět se nejprve objeví kolébavá chůze a lehké změny ve fyzické konstituci, jako je propadnutí zad, které se postupem času umocňují. Postižení touto formou svalové dystrofie jsou většinou schopni se samostatně pohybovat, v dospělosti většinou postačí podpora při chůzi berlemi, ve vážných případech je doporučován pohyb pomocí elektrického vozíku.
