Při příchodu jsem obdržela soutěžní pas (passport), kam při splnění úkolu zadaného u každého stánku dostanu razítko a můžu vyhrát i let balónem! Z pódia neustále zazníval program, trochu rušící návštěvníky i stánkaře prezentující potřebné sociální služby. Nejdřív jsem navštívila stánek Tyfloservisu, kde mi nasadili brýle simulující různé nemoci a vady zraku. Další stánek představoval návštěvníkům Léčebnu návykových nemocí v Nechanicích, což je odloučené pracoviště psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice. Tam jsem odpovídala na otázku „Jaké znáte čtyři formy závislosti na povolených drogách?“ Ale to už mě lákalo vyzkoušet si inzerovaný simulátor stáří: na ruce i nohy mi asistentky s pomocí suchého zipu připnuly závaží, aby byl pohyb hodně znesnadněn. Dále jsem dostala brýle, abych moc neviděla a na záda dalších pár závaží, abych musela být ohnutá a nakonec hůlku do ruky – stáří jako vyšité, že! Pak jse si udělala u dalších stánků testíky z oblastí, které musí řešit občanská poradna, z psychiatrických znalostí (Péče o duševní zdraví) a romský kvíz (Romodrom).
Do auly ve druhém patře jsem si vyšlápla na tři přednášky. Na diskuzi o manželské a rodinné poradně a představení projektu ADRA (Poradna pro oběti násilí a trestné činnosti) je téměř prázdno, při přednášce Co je „duševní onemocnění“ se posluchárna trochu zaplní. Na chodbě jsem se zastavila u osamocené prodejkyně nakladatelství Portál – má skvělé novinky citlivě vybrané k tématům přednášek, já jsem si však peníze neprozřetelně nevzala, tak jsem si aspoň vzala ediční plán na 1. pololetí 2012, určitě si vyberu knihy doma. Ještě jsem v přízemí rychle skouknula panely znázorňujících některé služby a vrátila se do kotle stánků, hudby a mluveného slova, abych konečně objevila známou ke smluvenému rozhovoru. Byla ale unavená z neustálého hluku, a tak místo rozhovoru poslala kolegyni pro další kávu. Já jsem si dala také a při popíjení „turka“ jsem sledovala předání ceny Křesadlo dobrovolníkům. Pak jsem si vyzvedla svou cenu za splněné úkoly v passportu – edukační a zábavné DVD „Vinohraní“. Na vyhlášení hlavní ceny festivalu už jsem nečekala. Ještě jsem si v galerii vědecké knihovny prohlédla aktuální výstavu žáků Habrmanovy školy – nejvíc mne zaujaly černobílé fotky a pak animované krátké filmy.
Plánovaný rozhovor s manažerem festivalu Poznejme se navzájem jsem neudělala. Tedy z toho, co jsem si předsevzala, mám splněno na 70 procent, ale mám velkou radost z toho, že jsem festival absolvovala a mám nové zkušenosti. Celkový dojem: přehlcenost a únava z informací a hluku (možná i z důvodu momentální vlastní indispozice). Pocit převládající: festival je zaměřen na širokou veřejnost (na stávající uživatele služeb moc ne, ale na ty potenciální určitě) – a to je přece jeho hlavním cílem. Takže: Festivale vzhůru do dalšího ročníku!
Dita Zuščicová
