Dominik vlevo s Peerem
Po základní škole v ústavu
Okamžitě po ukončení povinné školní docházky bylo zcela jasné, že Dominik v budoucnu nebude moci pracovat. Tak těžká je jeho choroba. Hned v patnácti letech proto přiznali Dominikovi invalidní důchod III. stupně. Místo na střední škole nebo v učení skončil ve Výchovném ústavu Husův domov ve Dvoře Králové nad Labem. Tam strávil období dospívání. Více než vlastní rodiče mu pomáhala sousedka z domu, kde v dětství bydlel. „Sousedce jsem dodnes vděčný. Velmi obětavě se o mě starala, zařizovala mi lékaře a docházela za mnou i v době, kdy už jsem byl po propuštění z ústavu na ubytovně v Praze,“ uvádí Dominik. Na ubytovně vydržel ale jen krátce. „Užíval jsem až třiadvacet léků denně a byl tak utlumený, že jsem se i při chůzi motal. Na ubytovně žít bylo nemožné,“ říká Dominik. Co však v takové situaci dělat? Naštěstí znovu zasáhla sousedka z dětství, která se výrazným způsobem podílela na jeho umístění v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích. Pro Dominika to tehdy znamenalo jedinou možnost a vlastně i záchranu.
Nový život
Hospitalizace v bohnické nemocnici pro Dominika znamenala začátek nového a mnohem šťastnějšího života. Je zde zatím dva roky, ale za tuto dobu u něj díky mimořádně vysoké aktivitě došlo k výraznému pokroku. Právě účast v mnoha terapeutických programech je pro něj tím nejlepším lékem. To ho drží nad vodou. Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže mladý muž, kterého ještě nedávno zcela odepisovali, v Bohnicích zvládnout. Navštěvuje centrální terapii, kde se věnuje především šperkařské činnosti, místní Peer klub i ergoterapii. Nejblíže má ale ke sportu. Chodí si zahrát florbal, stolní tenis a nejraději má fotbal. Každé úterní odpoledne trénuje s bohnickým fotbalovým týmem. Trénuje poctivě a hraje dobře. Střílí i góly. S týmem CDZ Praha, který tvoří bohničtí současní i bývalí pacienti i zaměstnanci, se podíval již několikrát i do zahraničí. „Zahrál jsem si na turnajích v Německu, Rakousku a Anglii. Tam se mi líbilo nejvíce,“ svěřuje se sympatický Dominik. Svou vůlí a aktivním přístupem k léčbě všem ukazuje, že se dá žít i s těžkou nemocí.
Text a foto: Luboš Hora
