Eva - Nevzdávat se

Rakovina a tuberkulóza

Po maturitě na zemědělské škole technické mohla Eva nastoupit jako technická pracovnice na statku. „Ale potřebovali záskok k dobytku, nastoupila jsem tedy jako manuální pracovnice a při této práci jsem nakonec na dlouhá léta zůstala. Vyhovovalo mi to i kvůli rodině. Ale myslím si, že tahle těžká práce mi dopomohla k mým zdravotním potížím,“ uvažuje dnes paní Eva. Do roku 1994 žila jako většina žen. Chodila do práce a s láskou pečovala o svoji rodinu. S manželem měla syna a dceru (dnes má od nich ještě pět vnoučat). Jenže pak jí diagnostikovali rakovinu dělohy a paní Eva absolvovala dvě náročné operace. Nebyla na tom moc dobře. Navíc ještě začala při chůzi zakopávat, zhoršil se jí zrak, byla hodně unavená. Internistka, která ji dlouhodobě sledovala kvůli pooperační embolii, jí řekla, že tyto potíže jsou pravděpodobně důsledkem operací a následné chemoterapie. Při vyšetření na RTG se ukázalo, že má v plicích zapouzdřenou tuberkulózu. Paní Eva se tedy podrobila plicní léčbě. Aby toho nebylo málo, začala mít potíže se srdcem.

Znovu do práce

Zdravotní stav paní Evy byl tak vážný, že pro ni lékařka uvažovala o plném invalidním důchodu. Do roka se však paní Eva trochu zotavila a přibrala na váze a tatáž lékařka jí na základě toho doporučila pouze částečný invalidní důchod, přestože paní Eva měla dál potíže s rovnováhou, zakopáváním a velkou únavou. A tak si k částečnému invalidnímu důchodu musela hledat práci. Začala pracovat jako uklízečka na čtyři hodiny denně. Jenomže měla stále potíže s rovnováhou, proto jí při mytí oken nebo věšení záclon pomáhala dcera. Paní Eva také nesměla nosit břemena těžší než pět kilo, to byl zase problém při mytí podlah. Napouštěla si tedy do kbelíku jen menší množství vody a častěji ji vyměňovala. Také se dle pokynu lékaře neměla unavovat, proto byla v práci i déle a častěji odpočívala. Výdělek měla velmi nízký, ale byla vděčná za to, že má práci „pod střechou“ a blízko domova. Toto zaměstnání zvládala sedm měsíců. Pak musela ze zdravotních důvodů skončit - ve 44 letech.

Roztroušená skleróza a potíže se zrakem

„Gynekolog mě poslal na neurologické vyšetření, na oční a jiná další vyšetření, při kterých se magnetickou rezonancí a z lumbální punkce zjistilo, že mám roztroušenou sklerózu. Probíhala formou atak. Léčba u mě moc nezabírala. V Praze mě lékaři upozornili na to, že myelinové obaly, které jsou na nervových vláknech, mám tolik poškozené, že ke zlepšení nedojde. Ještě mě lékař upozornil, že musím chodit pravidelně do nemocnice na přeléčení. Že záleží na tom, jak se dlouho udržím v té kondici jako teď, ale že se mám připravit na to, že se to bude pomalu ale jistě zhoršovat,“ vypráví paní Eva. V té době dostala plný invalidní důchod. „Také jsem měla zelený zákal a zrak se mi stále zhoršoval. Měla jsem rozdvojené vidění nebo omezené periferní vidění. Na obou očích mám také operovaný šedý zákal a již byla nutná i reoperace. Ani teď nevidím dobře, mám rozmazané vidění a musím si kapat do očí kvůli zelenému zákalu. Ale už je to lepší než dřív,“ říká Eva.

Operace mozku a psychické potíže

Ze všech těchto vážných potíží měla paní Eva stavy úzkostí až depresí a musela navštívit psychiatra. Začala užívat antidepresiva. Když se dala trochu dohromady, zjistili u ní cukrovku a anginu pectoris. Těžká situace pro ni i rodinu nastala, když začala krvácet do mozku. „Vzadu v hlavě se mi udělal takový malý nádorek, který mi operovali Laksellovým gama nožem v Praze v nemocnici na Homolce. Tam mi lékař řekl, že tahle léčba bude běh na dlouhou trať,“ vypráví paní Eva. Měla dodržovat klidový režim a hlavně nerozčilovat se a vyhýbat se stresovým situacím. „Ono se to lehko řekne, ale když vyřizujete invalidní důchod a musíte chodit po doktorech a před posudkové komise nebo si vyřizovat průkazku ZTP, která je pro mě velice důležitá, tak se dostáváte do situací, které vás velmi deprimují, a které se bez antidepresiv snad ani zvládnout nedají,“ vysvětluje paní Eva.

Překonala mrtvici

Náporem pro ni bylo i zvládání finanční situace, protože platila poplatky spojené s pobytem v nemocnici a za léky. Roztroušená skleróza postihuje více její levou stranu. „Před dvěma lety jsem ještě prodělala cévní mozkovou příhodu a také levostranně. Dostala jsem se z toho naštěstí docela dobře. Na neurologickém oddělení jsem pozorovala rehabilitační sestru, jak cvičí s paní, která byla také po mrtvici a pak jsem ty cviky prováděla také. To mi hodně pomohlo. Člověk musí pro sebe něco dělat a nevzdávat se. A to zvláště tehdy, když rodina špatně nese, co se s vámi děje. Člověk to musí tak brát, že to přišlo a musí se s tím nějak vyrovnat,“ popisuje paní Eva svůj životní postoj.

Operace kolene a pomoc ROSKY

Před několika týdny paní Eva absolvovala operaci kolene, od které ji její blízcí zrazovali z obavy z dalších komplikací. Slíbila si, že když tu operaci zvládne, koupí si notebook a naučí se na něm pracovat. Operaci i následnou rehabilitaci zvládla dobře a dokonce už si byla i zaplavat. „Tahle ROSKA (občanské sdružení pro lidi s roztroušenou sklerózou) je k nezaplacení. Dvakrát do roka máme rekondice, kdy si zacvičíme, zaplaveme, někteří využívají i masáže. Těžko se dostávám z bazénu, ale vždycky se najdou lidi, kteří mi pomůžou. Mám sestru, která mě někdy místo manžela, odveze na naše setkání nebo na cvičení. Lidi si tu vzájemně pomáhají, povzbudí se,“ říká paní Eva. Ráda píše, hlavně povídky a básničky. V ROSCE sestavili z její tvorby brožovanou knihu. Za své výtvory získala v Liberci v soutěži o Cenu modrého slona čestné uznání za literaturu. „To, co napíšu, čtu někdy ostatním na našich setkáních ROSKY. Někdy píšu humorně a někdy smutně, že své přátele i rozpláču,“ komentuje s úsměvem Eva.

Nejdůležitější je zázemí

Paní Eva se vdávala v necelých 19 letech a s manželem jsou spolu už 44 let. „Vydrželi jsme spolu v dobrém i zlém. Víte, když je člověk nemocný, tak je strašně důležité, aby měl dobré zázemí. Kdo nemá zázemí, tak trpí. Nejhorší je, když člověk onemocní a partner se na něho vykašle. Já mám naštěstí poměrně veselého manžela, který je velkým milovníkem koní. Přeji mu hodně úspěchů kolem jejich chovu. Já mám také ráda koně a přírodu,“ svěřuje se se slzami v očích paní Eva. Hodně jí pomohlo, když se k ní na začátku nemoci nastěhovala dcera s rodinou a dodnes jí pomáhá se vším, co paní Eva nezvládne: s nákupy, vařením, s úklidem. V poslední době se Eva hodně věnuje svému nejmladšímu vnukovi, kterého má moc ráda. „Doma té práce moc nezvládnu, tak se s ním učím a také jsem mu vždycky hodně vypravovala – o životě. Měl to radši než pohádky. Když jsem po operaci kolene ležela na oddělení JIP, vzkázal mi vnouček telefonicky po panu doktorovi, ať teď hlavně nechodím ven, když je bouřka, když mám to železné koleno,“ směje se Eva, jak ji potěšila vnoučkova starostlivost. Přestože paní Eva „nashromáždila“ ve svém životě tolik nemocí, nerezignovala na život. Je veselá, milá a snaží se užívat si radosti každý den se svou rodinou a s přáteli z ROSKY.