Odstrčené dítě
Paní Eva nevzpomíná na dětství nejlépe. „Narodila jsem se jako nechtěné dítě a podle toho se mnou rodiče jednali. Středem jejich zájmu byla moje starší sestra a mladší bratr. Cítila jsem se odsunutá a bylo mi to líto,“ začíná své vyprávění Eva. Rodičovský postoj k malé Evičce se brzy odrazil v její psychice, začala trpět na bolesti bříška a opakovaně byla hospitalizována v nemocnici. Ve škole se učila výborně, rodiče to však nijak zvlášť neocenili, byla to pro ně samozřejmost. „Když nám dělali ve škole IQ testy, dopadla jsem lépe než sestra, ale rodiče tomu nevěřili a řekli, že je to omyl, že si ve škole asi spletli jména. Ani střední školu jsem si nemohla vybrat podle svého přání. Chtěla jsem jít na chovatelku hospodářských zvířat. Rodiče mě přesvědčili, abych šla na obor pěstitel. Dlouho jsem pak nesnášela kytky, protože mě to nebavilo,“ vypočítává paní Eva svá další zklamání.
Hned první vztah skončil svatbou
Z Evy vyrostla hezká modrooká blondýnka. Přesto měla první lásku až v osmnácti letech. Rodičům její přítel nevyhovoval, protože byl „z jiné vrstvy“, oni si představovali pro Evu vyšší úroveň. Prý také pil. „Já ale byla ráda, že o mne někdo stojí jako o holku. Na začátku 4. ročníku mi naši řekli, ať si ho vezmu nebo ať se s ním rozejdu. Vzali jsme se. Naši nám ani nepřišli na svatbu. Za devět měsíců po maturitě se mi narodil syn Karel. Ale ani on mé rodiče se mnou neusmířil. Za rok jsem čekala druhé dítě,“ vzpomíná paní Eva. Narodil se jí druhý syn – Jiří. Bylo to dítě „bez úsměvu“. Narodil se s rozštěpem patra i rtu, to znamenalo, že mu chyběl horní ret a celé horní patro. Ještě v nemocnici Evě nabídli, aby dala dítě do ústavu, což odmítla. Rozhodla se, že se o Jiříka postará. Každý měsíc po dobu osmnácti let s ním Eva jezdila do Brna na kliniku. Manžel tuto situaci nezvládl a začal pít ještě víc. Po dvou letech následoval rozvod.
Druhý manžel, třetí syn
„Vdala jsem se pak za abstinenta, nekuřáka, flegmatika a podivína v jedné osobě. Ze všech sil jsem pečovala o Jiříka a měla jsem výčitky svědomí, že se Kájíkovi věnuji méně. Jiřík podstoupil asi 20 operací a byl i jinak často nemocný. Někdy jsem měla pocit, že jsem na pokraji svých sil,“ říká paní Eva. Lékařka dala Jiříkovi nálepku „nevzdělatelný“, to Eva nepřijala. Zajistila školu (ne zvláštní), kde by ho vzali a intenzivně se s ním každý den učila. Základní školu zvládl bez propadnutí a nastoupil do učení na obor kuchař – číšník. Mezitím se Evě narodil třetí syn – Vládík. Eva začala s manželem podnikat. Nakonec měla na svých bedrech péči o tři děti, manžela, podnikání a svoje zaměstnání. „S manželem jsme se nikdy nepohádali, ale ani jsme si nepovídali. Šestnáct let jsme žili jen vedle sebe,“ připomíná si Eva stav druhého manželství. Následoval rozvod. Do dvou měsíců se její muž oženil s jinou ženou.
-
Eva - 10 let -
Se svými syny
Mámou pro další tři děti
Syn Jiří udělal závěrečné zkoušky a Eva se poprvé psychicky zhroutila. Už ji nepotřeboval. Našel si ženu se dvěma dětmi a spolu měli další. „Pak mě synové seznámili s mužem, do kterého jsem se strašně zamilovala. Bylo to nádherné,“ usmívá se Eva. Měl tři děti v pubertě, jejich matku jim zabil opilý řidič. Po půl roce se k nim Eva nastěhovala a snažila se jim nahradit mámu, jak jen to šlo. Zase se cítila užitečná. Eva zaměřila svou péči hlavně na přítelovu nejmladší dceru, jenže místo pevné výchovy, kterou dívka potřebovala, ji Eva spíše rozmazlovala, což se po čase otočilo proti ní. Dívka na ni vyvíjela psychický nátlak, ponižovala ji. „Cítila jsem, že jí doma překážím, že jsem k ničemu,“ říká Eva. Žila v jejich domečku sedm let, za své peníze ho zvelebila, lépe zařídila a nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Proč? Pohár přetekl.
Rozporuplný vztah a hospitalizace
Svého přítele velmi milovala, přestože byl chorobně žárlivý a už první rok soužití začal paní Evu fyzicky napadat. Dvakrát musela vyhledat ošetření na chirurgii. Na jeho příkaz musela zrušit své telefonní číslo, vzdát se kamarádek. Přesto ho stále omlouvala, byla na něm citově závislá. Ocitla se v izolaci. Následovala již zmíněná hospitalizace. Po třech měsících v léčebně začala znovu sbírat síly, začala hledat sebe samu. Její přítel si zatím našel novou ženu. Domov zatím paní Eva našla v chráněném bydlení. To jí ale za rok končí a ona neví, kam pak půjde. Začala se znovu stýkat s rodiči, dobré vztahy má s nejstarším a nejmladším synem, kteří jsou hodní a pracovití. „Jiřík má nyní zdravého syna, ale bohužel život vede, jak se říká nespořádaný. Jako malý měl vše i nyní to chce také, ale bohužel neví, že bez práce nejsou koláče. Už asi rok je bez práce a je mu to jedno,“ posteskne si Eva.
Nový začátek = těžkosti i naděje
Eva si našla nové přátele a zájmy v komunitním centru VOR. Chodí tam do pěveckého kroužku, má chráněnou práci v kavárně, baví ji vyrábět v kreativní dílně. Raduje se z vnoučka. Překonala těžké chvíle, kdy byl pro ni život nesnesitelný. Už se zase dokáže smát, vrátila se jí činorodost a bývalý temperament. „Myslím, že chyba asi byla ve mně. Možná si vybírám špatné muže. Už se bojím navázat nějaký vztah, ale žít sama taky neumím. Zatím jsem dostávala od života facky, už je na čase to otočit. Jednou za čas mě díky mé nemoci napadne přestat se prát se životem a vše ukončit. Nevím, jestli je to nemocí nebo únavou z celého života. Nakonec si uvědomím, že chci ještě žít. Nemám dluhy, nemám závazky, ale také nemám moc peněz. Finančně mi vypomáhá bratr, který žije v Bruselu. Nebýt jeho ani bych neměla na jídlo. Někdy nemám chuť se se životem pořád rvát. Ale vždycky si uvědomím, že by děti přišly o mámu a vnoučata by nepoznala babičku, která by je rozmazlovala a dělala tu nejlepší polévku na světě. A třeba na mě někde čeká štěstí. Kdybych nepoznala to zlé, neužila bych si to hezké a nevážila bych si toho. Druhá půlka života bude snad lepší,“ přeje si paní Eva.
