Ředitelka S.Klicmanová v pokoji Evy
Ve svých patnácti letech se vášnivě zamilovala do o sedmnáct let staršího muže.„Strýc s manželkou zpočátku mému vztahu pro velký věkový rozdíl nepřáli, ale časem se s ním smířili,“ vypráví Eva. O upřímnosti jejího vztahu se starším mužem svědčí fakt, že ve společné domácnosti prožili plných 25 let. Společně vychovali dva syny, z nichž první, dnes již dvaadvacetiletý, v současné době žije v Londýně, kam odešel za prací a druhý, třináctiletý Dominik, je nyní s matkou v azylovém domě kladenského Červeného kříže.
Náhle bez střechy nad hlavou
Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že ze spokojeného a dobrého soužití se Eva s mladším synem náhle ocitli bez přístřeší a skončili v azylovém domě? „Bydleli jsme dlouhá léta v rodinném domě v Kladně a naše soužití bylo bezproblémové. Až do doby, kdy můj druh díky nesrovnalostem v dědictví po rodičích o dům přišel,“ říká paní Eva. Celá rodina se tak v nedávné době ocitla bez střechy nad hlavou. Podařilo se jim sehnat pronájem bytu, ale Evin partner je ze zdravotních důvodů v částečném invalidním důchodu a jen velmi těžko si hledá zaměstnání. Eva sice zaměstnání sehnala u soukromého podnikatele, ale jen na záskok za jinou dlouhodobě nemocnou zaměstnankyni. „O tom, že jde o práci jen na záskok, mě ovšem zaměstnavatel neinformoval, a když se po delší době původní zaměstnankyně vrátila, tak mě z práce propustil,“ vysvětluje počátek svých sociálních problémů Eva. V drahém pronájmu se dokázali nějaký čas udržet, ale záhy bylo jasné, že jen z Eviných sociálních dávek bude placení pronájmu nad jejich finanční síly, a proto se museli vystěhovat.
Pomoc v pravou chvíli
Ale paní Eva nerezignovala a na ulici s Dominikem neskončila. Podařilo se jí vyjednat bydlení v azylovém domě kladenského Červeného kříže, kde jsou i se synem od května letošního roku. „Můj přítel však v tomto zařízení bydlet nemůže a v současné době je na ubytovně. Je velmi obětavý a třebaže sám má jen nevelké finanční prostředky z částečného invalidního důchodu, na Dominika mi pravidelně přispívá a téměř denně nás v azylovém domě navštěvuje,“ uvádí Eva, která nelehkou životní situaci rozhodně nebere na lehkou váhu a snaží se ji všemožně řešit. Teď hlavně v inzerátech velmi usilovně shání zaměstnání a na Úřadě práce již také úspěšně absolvovala rekvalifikaci jako pečovatelka. Přes inzeráty rovněž shání nový pronájem bytu. „Největší problém je v tom, že žádný majitel mě nechce přihlásit k trvalému pobytu. Z těchto důvodů nemám nárok na příspěvek na bydlení. Ze svých sociálních dávek bych pronájem finančně neutáhla. Bydlení v azylovém domě je pro nás skutečnou záchranou. Jsem velmi vděčná paní ředitelce Stanislavě Klicmanové, která mě sem i se synem přijala a s maximální obětavostí se mi snaží pomáhat i do budoucího života. Vždyť podle zákona nemohu zůstat v azylovém domě věčně,“ uzavírá paní Eva. Do azylového domu se dostala bez vlastní viny a zodpovědnost do dalšího života pro ni není rozhodně cizí.
Text i foto: Luboš Hora
