Neustále v pohybu
„Jako fotbalista jsem si zahrál ještě proti legendárnímu brankáři Františku Pláničkovi, hrál jsem proti Burgrovi, Koštálkovi, Nejedlému, Pučovi a hlavně našemu nejlepšímu ligovému střelci všech dob Josefu Bicanovi,“ vzpomíná František Rašplička na mládí. Všechny výše jmenované legendy našeho fotbalu jsou už po smrti, některé z nich už mnoho let. František Rašplička žije. A neživoří někde v domově pro seniory. „Bydlím v rodinném domě v Kladně společně s dcerou a zetěm. Já mám dvě děti, čtyři vnoučata a pět pravnoučat. Není vyloučeno, že se v brzké době dočkám i prapravnoučete,“ těší se pan Rašplička. Celý život věnoval aktivnímu pohybu. Po skončení hráčské kariéry fotbalisty na samém konci 40. let učil na základní škole především tělocvik a byl tak vlastně neustále v pohybu. Navíc nikdy nepil, nekouřil a snad právě proto se dožil tak úctyhodného věku. „Pravidelně jsem učil ve škole až do svých sedmdesáti, na požádání jsem dočasně zaskakoval jako učitel i po sedmdesátce,“ uvádí pan Rašplička. Přežil i svého mladšího bratra Vojtěcha, rovněž prvoligového fotbalistu SK Kladno, třebaže i ten se dožil téměř devadesáti let.
Odvaha k operacím
Zdravotní problémy začal mít až v pozdním stáří. Jako vzpomínka na kariéru fotbalisty se začala hlásit obě kolena. „Však mi také jedno koleno v mládí při zápase s pražskou Slavií zranil, samozřejmě že nechtěně, samotný Josef Bican,“ říká s úsměvem pan František. Oba kolenní klouby měl v tak kritickém stavu, že byla nutná operace a implantace endoprotéz. „Měl jsem v kloubech zpřetrhané vazy, zcela odepsané chrupavky a nohy v tak žalostném stavu, že jsem téměř nemohl chodit. Lékaři mi řekli na rovinu, že když se nenechám operovat, nebudu chodit vůbec,“ vypráví František Rašplička. Na operaci a implantaci prvního kolene se odvážil ve čtyřiaosmdesáti letech, o rok později následovalo druhé koleno. Byla to jistě odvaha v takovém vysokém věku, ale vyplatila se. Naštěstí je po interní stránce pan Rašplička až do dneška prakticky zdráv a obě operace proběhly bez komplikací.
Těším se na jaro
František Rašplička si ve čtyřiadevadesáti pravidelně sám chodí pro obědy do školy, ve které celá desetiletí dříve učil. Začátkem letošního roku ho sice zlobil skřípnutý nerv v páteři a s ním spojené bolesti vystřelující do nohy, ale díky injekcím se vše postupně upravuje a pan Rašplička se už těší na jaro, až bude teplo a hlavně sucho a on bude moci vyrážet na své oblíbené procházky. „Musíme si dědu hýčkat, aby se za pár let měl o nás kdo postarat,“ říká s humornou nadsázkou jeho dcera Marcela.
